Z čeho se stavěly a staví lodě

BOROVICE (pinus) – AR صنوبر; DA Fyrreslægten; DE Kiefern; EL Πεύκο; EN Pine; ES Pinus; FR Pin (plante); HI चीड़; IT Pinus; JA パイン; NL Den (geslacht); NO Furuslekten, Furuslekta; PT Pinheiro; RU Сосна; SV Tallsläktet; TR Çam; ZH 松屬.

 

Obr.:Vojenské lesy a statky ČR, s.p.

Je velký rod více jak 110 druhů stálezelených jehličnanů patřící do čeledi borovicovitých. Dorůstá výšky od keře až do 40 metrů a průměr kmene může být až 1 metr. V podmínkách ČR takového průměru dosahuje výjimečně. Ve vyšších horských polohách je naopak nízkého, spíše keřovitého, vzrůstu jako borovice kleč. Kmen je rovný, v horní části vyrůstají větve. Může však být zejména v horní části křivolaký. Kořen je úzký a hluboko rostlý. Proto u borovice za silného větru nedochází k vývratům jako u smrku, ale kmen se láme, dochází k polomům. Koruna je v severní a severovýchodní části evropského areálu výskytu štíhlá, s jemným větvovím. Ve středním a jižním areálu s deštníkovitou korunou a silnými větvemi.

Kůra se nazývá borka. V dolní části kmene je hrubá a rozpraskaná, hnědého až šedohnědého zbarvení. Ve vyšší části je kůra hladká, žluté až oranžové barvy.

Jehlice jsou zelené tuhé, špičaté, 1-8 cm dlouhé.

Samčí šištice vejcovité, 4-8 mm velké, žluté vzácněji červené barvy. Vyrůstají ve spodní části koruny.

Samičí šištice jsou kulovité až vejčitě kulovité, 5-6 mm velké, růžového zbarvení. Vyrůstají na konci loňských větviček v horní části koruny.

Šišky jsou jednotlivě či po 2-3 kusech, stopkaté nebo téměř přisedlé. Šišky mají rozměry 2,5-7 cm x 2-3,5 cm vejčitě kuželovité a často asymetrické, nelesklé hnědé barvy. Semena vejčitá 3-4 mm velká, bělavá nebo hnědá až šedá či černá, se 3-4krát větším nahnědlým až červenohnědým křídlem.

Borovice se může dožívat 300 i více let.

Rozšíření borovice je po celé Eurasii a Severní Americe. Od Atlantiku prochází Evropou přes celou Sibiř až k Pacifiku. Nejjižněji roste v pohoří Sierra Nevada ve Španělsku. Nejseverněji ve Skandinávii a Kanadě, kde zasahuje až za polární kruh. Borovice snáší i ty nejkyselejší půdy.

Borovicové dřevo je jedna z nejdůležitějších hospodářských dřevin. Poskytuje lehké, pružné, pryskyřicí prosycené a trvanlivé dřevo, se žlutavou bělí, červenohnědým jádrem a ostře výraznými letokruhy. Oproti smrkovému dřevu je křehčí, méně houževnaté, nestejnoměrně a hůře štěpné, méně lesklé. Pro vysoký obsah pryskyřice je velmi trvanlivé, hlavně ve vodě a vlhku. Proto se borové dřevo využívá pro vodní stavby, pumpy, důlní výdřevu, pražce, stěžně a stožáry. Dále slouží ke stavbě konstrukcí, výrobě řeziva, na vlákninu, výhřevné palivo atd.

Destilací borového dřeva se připravoval dehet a následně černá lodní neboli ševcovská smůla, loučový olej a silice. Spalováním silně smolnatého dřeva pařezů i kořenů se získávaly saze, které sloužily k výrobě domácí tuše i tiskařské černě. Zraňováním kmenů nebo loupáním kůry se těží pryskyřice na terpentýn k výrobě barev, laků, leštidel a kalafuny.

V minulosti se macerováním čerstvých jehlic připravovalo tkanivo zvané „sosnovka“ či „lesní vlna“, které sloužilo k výrobě koberců, pokrývek nebo jako vycpávkový materiál.

Silice, kterou borovice obsahuje, se využívá v medicíně. Získává se z pryskyřice, jehlic a pupenů, má antiseptické vlastnosti. Používá se v různých formách při onemocněních dýchacích cest a plic, revmatických potížích, jako sedativum i v aromaterapii.

Při stavbě lodí se borové dřevo používá na obšívku např. vikingské lodě, vyráběla se z něho vesla i stěžně.

Autor: Roman “Attila” Stanke

Korektura: Ali

13. dubna 2018

Prameny: viz ZDROJE

JEDLE (Abies) – AR شوح; DA Ædelgran-slægten; DE Tannen; EL Ελάτη; EN Fir; ES Abies; FR Sapin; HI सनोबर; IT Abies; JA モミ属; NL Zilverspar; NO Edelgranslekta, Edelgranslekten; PT Abeto; RU Пихта; SV Ädelgranssläktet; TR Göknar; ZH 冷杉属.

 

Obr.:Vojenské lesy a statky ČR, s.p.

Jedle jsou stálezelené, jednodomé, dlouhověké jehličnany z čeledi borovicovitých (Pinaceae) a podčeledi jedlové. Mají zhruba 45-60 druhů a poddruhů (jedle bělokorá, jedle nížinná, jedle řecká, jedle vznešená, jedle sicilská, jedle kavkazská, a další).

Jedle dorůstají výšky 10-60 metrů, výjimečně i přes 80-100 metrů. Průměr kmene zralého stromu se pohybuje v rozmezí 0,5-4 metry a dožívá se kolem 700-800 let.

Kořenový systém má kůlový - hluboko sahající kořen včetně silných bočních.

Kmen je přímý, téměř válcový, plnodřevnější než u smrku. Kůra borka je tenká, hladká, šedohnědá a ve vysokém stáří šupinatá a podélně rozpukaná, hnědošedá.

Jedlové dřevo se od smrkového odlišuje charakteristickým světlým šedožlutým až bělavým odstínem. Jádro je bělavé u některých druhů může být i tmavší. Nemá pryskyřičné kanálky a je méně odolné proti hnilobě než smrkové.

Koruna je válcová, ve stáří s plochým vrškem, tzv. „čapím hnízdem“. Větve jsou v pravidelných přeslenech, vodorovné. Větví se v jedné rovině, tudíž jsou ploché.

Jehlice jsou dvojřadě uspořádané, 15-70 mm dlouhé a 1-4 mm široké, na konci vykrojené se zaoblenou špičkou. Na vrchní straně s rýhou. Jsou tmavě zelené, lesklé. Na spodní straně jsou dva bělavé průduchy (ne u všech druhů).

Samčí šištice jsou žluté nebo červené, později fialové, kulatého či oválného tvaru na spodní straně větví. Samičí šištice jsou vzpřímené v mládí zelené, žluté, červené, ke stáru fialové, dlouhé až 6 cm, vyrůstají na horní straně větví, zhruba v horní třetině koruny. Šišky nevisí jako u smrku, ale rostou na větvi vzhůru, jsou vzpřímené, 15-20 cm dlouhé, 3-5 cm široké, válcovité, na konci krátce špičaté nebo špičaté, před dozráním nazelenalé či namodralé.

V porostu jedle začíná plodit v 60-70 letech, jako solitér kolem třicátého roku. Semenné roky se opakují nepravidelně, zhruba po 4-6 letech. Semena ztrácí klíčivost zhruba po půl roce.

Jedle je rozšířena hlavně na severní polokouli, především ve smíšených lesích a v horských oblastech  od 300 do 1 300 m n.m.

Při stavbě lodi se jedle používala a používá vzhledem ke svým vlastnostem k výrobě stěžňů. Jedlové dřevo je trvanlivé, pod vodou se proto mohlo používat i na obšívku.

Autor: Roman “Attila” Stanke

Korektura: Ali

16. července 2018

Prameny: viz ZDROJE

MODŘÍN (Larix) – AR أرزية; DA Lærk; DE Larchen; EL Λάριξ; EN Larch; ES Larix; FR Larix; HI पवित्रता; IT Larix; JA カラマツ属; NL Lork; NO Lerkeslekta, Lerk; PT Larix; RU Лиственница; SV Lärkträdssläktet; TR Melez; ZH 落叶松属.

 

Obr.:Vojenské lesy a statky ČR, s.p.

Modřín je jehličnan patřící do čeledi borovicovitých. Má zhruba 10-14 druhů a asi 20 poddruhů (modřín opadavý, modřín dahurský, modřín himálajský, modřín Mastersův, modřín americký, modřín západní a další).Roste převážně v mírném pásmu severní polokoule, především v Alpách, části Karpat, Aljašky, Číny, Kanady a Ruska. Vysazen je však v mnoha místech mimo původní areál rozšíření. V Japonsku je modřín oblíbený k pěstování bonsají.

Preferuje půdy mírně zásadité, hlubší, světlé stanoviště a mírně vlhké. Může růst i na kamenitých půdách.

Modřín dorůstá výšky kolem 15-50 metrů. Má přímý kmen. Kůra je hrubá, šedavého zbarvení. Koruna je kuželovitá. Převislé větvoví roste v nepravidelných přeslenech. Kořenový systém je zpočátku kulový, ze kterého později do stran prorůstají silné kořeny, které strom v půdě dobře ukotví.

Jehlice na větvích rostou ve svazečcích, nejčastěji po 30-50 jehlicích. Ty bývají světlezelené, na podzim se barví dožluta a opadávají.

Samčí šištice jsou široce vejcovité, tvořené karmínově nebo zelenavě zbarvenými podpůrnými šupinami. Samičí šištice jsou vejcovité, žlutavé a převislé. Šišky jsou nerozpadavé, protáhle vejcovité, někdy vydrží na větvích až několik let.

Modřínové dřevo je poměrně tvrdé, pružné a trvanlivé. Střed kmene je tmavý, běl světlá, to je patrné na příčném i podélném řezu. Dřevo obsahuje množství pryskyřice (smůly). Při zpracování na řezivo se proto polévá vodou – „řezání na mokro“. Dřevo se používá zejména v nábytkářství a stavebnictví.

Při stavbě lodí může být použito na obšívku i vnitřní nábytek. Např. na lodi VICTORIA, se kterou český námořník Rudolf Krautschneider obeplul celý svět, bylo modřínové dřevo použito hlavně na obšívku.

Autor: Roman “Attila” Stanke

Korektura: Ali

25. srpna 2018

Prameny: viz ZDROJE

SMRK (Picea) – AR تنوب; DA Gran-slægten; DE Fichten; EL Ερυθρελάτης; EN Spruce; ES Picea; FR Picea; HI सरल (वृक्ष); IT Picea; JA トウヒ属; NL Spar; NO Granslekten, Granslekta; PT Picea; RU Ель; SV Gransläktet; TR Ladin; ZH 云杉属.

 

Obr.:Vojenské lesy a statky ČR, s.p.

Smrk je jehličnan patřící do čeledi borovicovitých. Má zhruba 33-40 druhů a poddruhů (smrk ztepilý, smrk omorika, smrk sitka, smrk sibiřský a další). Je stálezelený, neopadává. Průměrná výška (smrk ztepilý) je až 37 m a průměr 0,8-1,2 m (v ČR těchto rozměrů dosahuje zřídkakdy). Kořeny mají talířovitý tvar a jsou mělké, což často vede k vývratům v silném větru. Kůra je tenká, drsná, šupinovitého vzhledu. Jehlice jsou čtyřhranné, leskle zelené, zašpičatělé, 1-3cm dlouhé. Samčí šištice jsou drobné, červené, po rozkvětu žluté. Samičí šištice jsou zelené nebo červené, vzpřímené. Dozrálé šišky jsou složeny ze značného počtu zdřevnatělých šupin, uspořádaných ve šroubovici. Šišky jsou dvojího typu podle druhu smrku. Tuhé, s tmavě hnědými, neohebnými semennými šupinami, a měkké, se světle hnědými, ohebnými papírovitými šupinami. Smrk je oblíbený pro svůj celkem rychlý růst.

Smrk se vyskytuje v Evropě (převážně v severnějších oblastech), na Sibiři, v Severní Americe, ale i v Asii (nejjižnější výskyt je na Taiwanu). Na území ČR se smrk v minulosti nevyskytoval v tak hojné míře jako dnes. Rozšířil se lesnickým hospodařením, kvůli jeho vlastnostem.

Dřevo smrku je bílé až žlutohnědé s přirozeným leskem. Letokruhy jsou na příčném řezu dobře viditelné. Dřevo je rovnovláknité a má jemnou texturu. V chladnějších oblastech má smrk menší roční přírůstky, proto je jeho dřevo hustější a tím i pevnější. Kvalita dřeva bývá různá i v jednom lese.

Při stavbě lodí se používal k výrobě stěžňů a třeba i lodního nábytku.  

Autor: Roman “Attila” Stanke
Korektura: Ali
10. března 2018
Prameny: viz ZDROJE