Pro ženy o ženách a nejen pirátkách

Královna Teuta *?? - +180? př.n.l. Byla regentkou Jadranského království a královnou ilyriských a jaderských pirátů.

Jadranský král Agron z Ilyrie, který vládl od roku 250 př.n.l., se po zapuzení první ženy Triteuty oženil s mladičkou Teutou. Král Agron zemřel roku 231 př.n.l. na zranění z bitvy se sousedními Řeky.

Teuta se po smrti svého manžela stala královnou regentkou a vládla až do roku 227 př.n.l., kdy dospěl nevlastní syn Pinnes.

Za své vlády řešila spory se sousedními královstvími pomocí pirátských nájezdů.

Ilyriští piráti dobyli mj. pevnosti Dyrrachium (dnes Durrës v Albánii) a Phoenicu. Ta byla za výkupné piráty opuštěna. U pobřeží Onchesmos vydrancovali mnoho římských, řeckých i jiných lodí.

Loďstvo královny Teuty sílilo a ta přenesla zájem do Jónského moře. Zde mj. zvítězila nad flotilou řeckého Aetolianského spolku v bitvě u Paxos. Její ilyriské loďstvo čítalo 7 lodí pod velením viz Demetrius z Pharos. Loďstvo Řeků mělo 10 lodí, kterým velel viz Margos z Keryneia, který v této bitvě padl.

Poté královna obsadila ostrov Korkura, ze kterého kontrolovala námořní cesty mezi Řeckem a Itálií. Tím se stali ilyriští piráti známým postrachem Jaderského moře. A Teuta se stala známou jako královna ilyriských pirátů.

Řím se cítil ohrožen blízkou přítomností pirátů. Proto vyslal emisary k vyjednání ukončení pirátských výprav. Diplomacie v Scodra (Shkodër) byla neúspěšná a vyslanci zadrženi.

Řím proto roku 229 př.n.l. královně vyhlásil válku. Vypravil legii 20 000 mužů a 200 jezdců na flotile 200 lodí. Ti dobyli ostrov Korkura díky zradě správce Demetria z Pharosu. Pak se roku 228 vylodili severně od města Apollonia. Postupem na sever dobývali jedno město za druhým a nakonec oblehli hlavní město Scodra. Odtud se podařilo královně uniknout do Rhizonu v dnešní boce Kotorské. Teuta se vzdala a roku 227 musela podepsat potupný mír.

Řím ponechal Teutě království ve značně okleštěné míře. Dále se nesměla plavit na ozbrojených lodích či v jejich doprovodu.

Také musela platit každoroční reparace Římu. Její vláda byla ukončena roku 181 př.n.l. poté, kdy se pokusila o vzpouru proti Římu. O zbytku jejího života není nic známo.

Je připomínána bustou v muzeu ve Shkodër v Albánii. Dále sochou naprůčelí Albánské Národní banky v Durrës (Drač).

Z hlediska Římské říše byla pirátkou, z hlediska vlastního národa královna a vlastenecká bojovnice.

 

Alfhild též Alwilda, nebo Alvild, Alvilda, Alvilde, Alfhilda, Avilda, Altilda, Ælfhild *450?? Geátsko dnes Gotland - +500?? Dánsko. Vikingská princezna, dcera Siwarda krále Geátského.

Král Siward vyhlásil, že nápadník, který se uchází o ruku princezny, se musí probojovat přes příkop plný hadů, ještěrek a štírů. Komu se to podaří, ten ji dostane za ženu. Tento úkol splnil jako jediný kralevic Alf, syn Dánského krále Sygaruse. Byl dohodnut sňatek. Alfhilda jej však odmítla. Posléze utekla se svou dívčí družinou a převlečené za muže si bez dovolení vypůjčily loď a odpluly na moře. Tam se setkaly s pirátskou lodí, která nedávno ztratila kapitána. Alfhilda jako silný muž byla piráty zvolena za kapitána. Podnikla několik úspěšných nájezdů podél Baltského pobřeží. Posádku její flotily tvořily hlavně mladé ženy.

Alfhilda u Finska plula na další nájezd, když byla spatřena Alfova útočící flotila. Abordáž byla tak prudká, že v následném přímém boji ženy lehce podlehly. Alf boj zastavil a Alfhilda ohromena Alfovou statečností sňala helmu. Alf ji poznal, spontánně ji objal a požádal o ruku. Alfhilda řekla ano. Odpluli do Dánska, kde se vzali a později se stali králem a královnou Dánska.

Po letech došlo k válce s jedním dánským klanem Vikingů, při kterém královská rodina přišla o život. Přežila jen malá dcerka Gurid. Ta se později stala královnou a provdala se za Borgarova syna Halfdana. Měli syna Haralda, pozdějšího krále Dánska.

 

Freydis Eriksdothir též Freydís Eiríksdóttir *975?? Haukadalur, Island - +?? Garðar (Gardur) Grónsko.

Byla nemanželskou dcerou Erika Rudého Thörvaldssona a nevlastní sestra Thörvalda, Thörsteina a Leifa Erikssona.

Velmi mladá se vdala za Thörvathura (Thørvaður, Thörvardur), účastníka výpravy Vikingů ve Středozemním moři. Žili v Gardar (Garðar), dnes lokalita známá jako Ikigait na jihozápad od dnešního Narsarsuaq v Grónsku.

Freydis s manželem Thörvathurem v roce 1004 odpluli na vlastní výpravu s asi třiceti muži a ženami. Po zabydlení nabídli indiánům (skrælingar) dary jako mléko, sýry maso. Indiáni dary ochutnávali, jak bylo jejich zvykem. Ale po tak dlouhé cestě z Grónska byly potraviny více méně zkažené. Indiáni v domění, že je Vikingové chtějí otrávit, na osadu zaútočili. Obránců bylo však málo a ustupovali ke knarru a odpluli. Freydis byla právě těhotná a opozdila se. Sebrala meč u mrtvého osadníka a běžela se schovat do lesa, kde ji indiáni dostihli. Prý si odhalila prsa a ťala do prvního indiána a při tom celou dobu hlasitě a surově nadávala. To domorodce vyděsilo tak, že utekli. Pak se schovala v domě a porodila mrtvé dítě. Další den se Vikingové na lodi vrátili a našli ji. Po třech letech se manžel s Freydis vrátil do Grónska.

V roce 1008 Freydis vyplula se dvěma knarry do Vinlandu. Cestou se druhá loď potopila a Freydis nařídila trosečníky nezachraňovat a naopak je pobít. Tonoucí ženy pobila Freydis sama, protože vikingské právo mužům zakazuje jakkoli ženě ublížit. Po přistání dále od dnešního L'Anse aux Meadows, byli napadeni domorodci a museli prchnout zpět do Grónska.

Po návratu Freydis s manželem Thörvathurem připravili další výpravu s bratry z Islandu Finnbogi a Helgi na třech knarrech. Uzavřeli spolu dohodu o spolupráci a dělbě zisků půl na půl. Také byl dohodnut stejný počet mužů na loď. Freydis však měla asi o pět mužů více, které na svém knarru schovala. Freydis od bratra Leifa věděla, že v dnešním L'Anse aux Meadows byly postaveny doky a boudy pro přespání. Tuto skutečnost před Islanďany zatajila. Tak se postavili nové boudy, což islandské muže vyčerpalo. K ránu, kdy všichni spali, Freydis vzbudila Finnbogi a mluvila s ním naoko o obchodu. Vrátila se k manželovi a zalhala mu, že Finnbogi mluvil o obchodu a že ji mučil. Thorthur tomu však moc nevěřil. Pod pohrůžkou rozvodu šel bránit její čest a se svou posádkou Finnbogiho Islanďany pobili. Žen se však nedotkli. Ty pobila Freydis. Aby zrada zůstala utajena, zajistila si Freydis mlčení ostatních hrozbou smrtí. O rok později na jaře se vrátili do Grónska se lží, že Helgi a Finnbogi zůstali ve Vinlandu. I přes hrozbu přeci jen někdo v krčmě mluvil. Doslechl se o tom i jarl Leif Eriksson. Aby zjistil pravdu, byl nucen k mučení několika mužů od Freydis, tak se dozvěděl o vraždách spáchaných Freydis. Leif rozhodl podle vikingského práva k její izolaci a vyhnanství, kde dožila.

I přes svou krutost a lživost to byla žena velmi statečná a vynalézavá. Stala se bojovnicí a kapitánkou. Vynalezla spacák z plachet. Plachty byly z vlny a hřály i mokré.

 

Gudrid Thörbjarnardóttir též Güðrid, Guðríður Þörbjørnardóttir, také známá jako Vidforla *980?? Laugarbrekka, Island - + 1030?? Gardar (Garðar), Grónsko.

Byla dcerou jarla Thörbjørn frá Laugarbrekka.

Byla to žena velmi zcestovalá, která co do počtu a délky cest nebyla až do 20.století žádnou jinou ženou překonána.

Její otec odmítl nápadníka Einara žádající o ruku Gudrid, protože jeho otec byl otrok. Později odpluli z Islandu do Grónska s výpravou asi dvaceti lodí. Gudrid, její otec a třicet dalších plavců na knarru se v bouři ztratili ze skupiny a do Grónska dopluli až v zimě s polovinou posádky.

Gudrid se stala ženou norského kupce Thörira (Þørir). Později Thörir a Gudrid při zpáteční cestě z Islandu do Grónska ztroskotali. Leif Eriksson vracející se z Vinlandu je spolu s dalšími patnácti námořníky zachránil z potápějícího se knarru. Leif je bezpečně dopravil do své osady Bratahlíd. Tam Gudrid i Thörira pozval do svého domu, aby tu zůstali. Thörir však na následky prochladnutí při ztroskotání během zimy zemřel.

Zde v Bratahlíd se vdova seznámila s Leifovým bratrem Thörsteinem Erikssonem. Krátce na to se vzali. Gudrid doprovázela manžela Thörsteina na společné výpravě se švagrem Thörvaldem Eriksonem do Vinlandu. Vypluli v předjaří roku 1001.

Při říčním průzkumu vnitrozemí došlo k napadení Thörvaldovy vedoucí lodi indiány (skrælingar) a Thörvald byl v boji zraněn. Thörstein a jeho muži plující za ním mu pomohli odrazit útok indiánů (skrælingarů). Při zpáteční cestě do osady však Thörvald na následky zranění zemřel. Byl pochován ve Vinlandu.

Thörstein s Gudrid odpluli do Grónska. Začínala však zima a v mlze zabloudili. Po přistání kdesi na severu Grónska Thörstein onemocněl a do jara zemřel. Gudrid s posádkou se vrátila do Bratahlíd.

Po návratu do Bratahlíd se provdala za norského kupce Thörfinna Thörtharsona, též známého jako Thörfinnr Karlsefni. Asi v roce 1006 vypluly dvě lodě s šedesáti muži, pěti ženami a hospodářskými zvířaty do Vinlandu vybudovat novou osadu. Tam se Gudrid a Thörfinnovi narodil syn Snorri Thörfinnsson, první evropské dítě narozené na americkém kontinentě. Posléze se rodina vrátila do Grónska, kde se jim narodil druhý syn Thörbjorn Thörfinnsson. Krátce na to manžel zemřel.

Poté, co synové dospěli, Snorri a Gudrid odcestovali přes Norsko do Říma, kde přijali křest. Po několika letech se vrátili do Grónska a nedaleko Bratahlíd postavili kostel Gardar (Garðar), který zde stál až do roku 1881. Snorri se stal poustevníkem a Gudrid jeptiškou.

Plastika Gudrid a syna od Ásmundur Sveinssona stojí v Laugarbrekka na Islandu.

Její životní příběh byl také zpracován v knize Far Traveler: Voyages Viking womans, od Nancy Marie Brownové.

 

Dagmar Dánská, Dronning Dagmar, Markéta Přemyslovna *1186?? Vyšehrad Praha - + 24.5. 1213 Ribe, Dánsko.

Byla česká princezna, dcera krále Přemysla Otakara I. a jeho první manželky Adléty Míšeňské. Markéta se sňatkem s králem Valdemarem II. Vítězným stala dánskou královnou.

Markéta měla sourozence Vratislava, Božislavu a Hedviku. Zažila zvolení svého otce českým knížetem a také zapuzení své matky. Útočiště pak nalezly v Míšni kde Markéta vyrostla. Na míšeňský dvůr přišli v roce 1204 vyslanci dánského krále Valdemara II. s žádostí o ruku půvabné Markéty. V roce 1205 se Adléta mohla vrátit do Prahy, protože sňatek princezny Markéty Přemyslovny sliboval spojenectví dánského krále.

Stará dánská píseň líčící námluvy:

„Ó slavný králi český, pozdraven buďtež nám, pro vaši milou dceru král Valdemar poslal k Vám. „Přijměte vodu a ručník, sedněte za stůl, páni, poselství vaše známe, buďtež nám uvítáni.“ Přinesli vrchcábnici a zlaté kostky spolu, by s pannou hrál pan Strange a mluvil bez okolku.

Král zašel do komnaty radit se s královnou: „Hle páni z Dánska jsou tu, chtí mít dceru mou. Když Valdemar, dánský král, chce si dceru naši vzíti, má ji muž onen slavný i s věnem skvostným míti.“ Do velké síně vedli ji zlatem zdobenou, pan Strange, mladík dvorný, se zdvihne před pannou. Přinesli vrchcábnici ze zlata červeného, pan Strange krásnou pannu vyhrál pro krále svého. V hedvábné modré roucho oděnou vyvedli, by šlechetnou pannu tak všichni prohlédli…“

 

Svatba byla v Lübecku v roce 1205. Při té příležitosti Markéta přijala jméno Dagmar. Král Valdemar II. ji splnil tři přání, jako svatební dar. První – zrušení nenáviděné daně sedlákům, plužného. Druhé – propuštění všech vězňů a zmírnění podmínek věznění a oráva útrpného. Třetí – propuštění již čtrnáct let vězněného biskupa Valdemara.

 

Píseň z kronik:

„A v krásné době sňatku pak slavně hodovali, král Valdemar a Dagmar se vroucně milovali. Rozblažen byl veškeren lid, bohatí i nuzáci, zaplesali srdečně jak měšťané, tak sedláci. Neb v míru, v nevinnosti přišla blahost poddanému nést: Ó kdyby vždycky Dánsko měla také kvítko, jaká čest!“

 

 

Modlitba královny

Dagmar. Malba v kostele

v Ringstedu.

Dánská královna

Valdemar byl své ženě prý často nevěrný. Po skutečném zrušení těžké a velmi neoblíbené daně z plužného se dařilo všemu lidu mnohem lépe.  Tím se stala královna rychle velmi oblíbenou. Dagmar si také v krátkém čase získala oblibu poddaných i svou krásou, pochopením a laskavostí. Byla nejrespektovanější a nejuznávanější královnou tehdejší Evropy. A dodnes je jednou z nejvzpomínanějších dánských královen. V roce 1209 se jí narodil syn Valdemar.

Dagmar zemřela při porodu druhého syna v roce 1213 v pouhých sedmadvaceti letech. Je pochována v kostele v Ringstedu na Sjællandu. Vedle ní spočinul Valdemara II. a jeho druhá manželka Berengarie.

V tomto kostele je freska s královnou Dagmar při modlitbě. V její hrobce byl roku 1683 nalezen kříž, vyrobený v Byzanci na přelomu 10. a 11. století. Podle pověsti ho dala dceři na památku při loučení její matka. Tento originál je uložen v Kodani, nazývá se Dagmařin kříž a dodnes různé obdoby tohoto šperku nosí mnoho dánských žen.

 

 

A zápis v kronice:

„V ložnici ženy bědují, tam velký pláč a žal, královna Dagmar skonala, když Valdemar přijížděl. A Valdemar, král dánský, teď do dveří vstoupí prudce, a malá dobrá Kristina vztahuje k němu ruce.„Nechť pominou již, králi můj, přetěžké vaše žaly, neb z Dagmařina boku vám synáčka vyřezali.“

 

Stará lidová balada říká, že na smrtelné posteli Markéta žádala Valdemara, aby se podruhé oženil s Kirsten, dcerou Karla von Rise, a ne s "krásnou květinou" Berengarií Portugalskou (dánsky: Bengerd). Jinými slovy předpovídala boje o trůn mezi Berengariinými syny, což přivedlo Dánsko do potíží. Valdemar se však v roce 1214 oženil s Berengarií Portugalskou. Valdemar II. v roce 1218 zvolil svého nejstaršího syna svým spoluvládcem. Roku 1231 byl princ Valdemar při lovu v Refsnæsu smrtelně postřelen.

 

Odraz v umění

Pamětní deska

královny Dagmar

v Ringstedu

V roce 1928 byla v Ringstedu odhalena pamětní deska s vyobrazením královny Dagmar mezi poddanými. Deska je s nápisy v češtině a dánštině. V Ribe na místě bývalého hradu Slotsbanke, kde Dagmar zemřela stojí její pomník vytvořený sochařkou Anne Marie Carl-Nielsen představující scénu její smrti.

Královna Dagmar se stala postavou několika dánských lidových baladách z nichž nejznámější je Dronning Dagmar ligger i Ribe syg (Královna Dagmar stoná v Ribe). Václav Beneš Třebízský v roce 1883 o Markétě napsal historický román Královna Dagmar. Svatopluk Čech v roce 1885 o ní napsal historický epos Dagmar.

Dronning Dagmar (Královna Dagmar) jsou také názvy kantáty dánského skladatele Poula Schierbecka, miniopery od Arne Dicha a filmu režisérky Elisabeth Damkiærové z roku 2000.

 

Křížek královny Dagmar

Byl nalezen v jejím hrobě v roce 1683 v Ringstedu na Sjællandu.

Křížek je oboustranně zdobený šperk, zpracování je pravoslavné. Byl vyroben v Byzanci asi na přelomu 10. a 11.století. Křížek se dočkal mnoha replik více či méně věrných napodobenin. Dnes jej v Dánsku nosí skoro každá žena a je oblíbený hlavně mezi dánskými luterány. (Máte-li zájem o tento křížek, napište nám e-mail).

Detaily a variace křížků

Markéta I. královna regentka, celým jménem v Dánsku Margaret Valdemarsdatter a v Norsku a Švédsku Margarete Valdemarsdotter. *1353 Vordinborg - +28.10.1412 Flensburg. Byla dcerou Valdemara IV. Dánského a Helvigy ze Sønderjyllandu. O její výchovu se starala Märta Ulfsdotter, dcera svaté Brigity Švédské. Byla manželkou norského krále Haakona VI. Magnussona od roku 1363.

Byla dánskou regentkou od r. 1375, norskou od r. 1388 a švédskou vládkyní od r. 1389 až do své smrti v r. 1412. Samu sebe královnou nenazývala, ale nechávala se oslovovat Markéta z vůle boží dcera dánského krále Valdemara nebo právoplatná dědička Dánska. Lid ji oslovoval paní královno.

Po smrti svého otce Valdemara IV. Dánského v roce 1375 zajistila nároky na dánský trůn pro svého pětiletého syna Olafa II. Dánského proti nároku synovce Albrechta IV. Meklenburského. Když v roce 1387 syn Olaf v sedmnácti letech zemřel, stala se Markéta regentkou Dánska a Norska. V roce 1388 byla švédskými stavy zvolena za vládkyni Švédska. V roce 1389 po bitvě u Falköpingu byl poražen bývalý švédský král Albrecht. Markéta se tím stala svrchovanou vládkyní nad Dánskem, Norskem a Švédskem, Stockholm však zůstal německý. Meklenbursko s podporou hanzy organizovalo pirátství v Severním a Baltském moři proti Markétě. V roce 1395 byl vězněný Albrecht propuštěn.

Na sněmu Říšské rady (Riksråd) v Kalmaru v roce 1397 byl za krále tří království navržen a korunován Markétin prasynovec Erik Pomořanský. Brzy dosáhl plnoletosti, ale fakticky vládla Markéta I. jako regentka i nadále. Na tomtéž sněmu na návrh Markéty I. vznikla i Kalmarská unie, což bylo spojení skandinávských království do personální unie včetně Grónska, Islandu, Faerských ostrovů a dnešního Finska.

V roce 1398 byl Stockholm hanzou předán Markétě I. výměnou za obchodní práva, tzv. Mír královny Markéty.

Markéta získala zpět statky, které rozdal její otec Valdemar IV. Dánský. Byla výrazně podporována mnoha námořními kapitány, např. Klausem Störtebekerem a rybáři. Díky této podpoře mohla značně omezit moc šlechty. Zavedla stříbrnou měnu místo bezcenné měděné. A přitom vždy měla dost prostředků na dobročinnost. Ani nejlepší zahraniční nabídky ke spojenectví ji nepřiměly ke změně politiky neutrality. Od Albrechta a řádu Livoňských rytířů koupila ostrov Gotland, část Šlesvicka a ztracená území Dánska.

Pokoušela se rodově provázat Kalmarskou unii s Anglií, což se v plné míře nepodařilo, neboť Markéta odmítla účast Kalmarské unie ve Stoleté válce. Přesto v roce 1406 si král Erik Pomořanský vzal Filipu, dceru anglického krále Jindřicha IV. Při tom byla také uzavřena obranná aliance.

Markéta zemřela náhle na své lodi u Flensburgu v roce 1412. Na její počest se dodnes na katedrále v Roskilde dvakrát denně zvoní zvláštním zvonem.

V roce 2006 odhalila královna Markéta II. bronzovou jezdeckou sochu své jmenovkyně Markéty I. v Roskilde. Je velká škoda, že takových vládců nemělo lidstvo mnohem více.

 

Isabela Barreto de Castro *1567 Pontevedra, Galicia - + 1612.

Španělská cestovatelka. Je patrně vůbec první ženou na světě, která byla jmenována do hodnosti admirála.

Byla dcerou portugalského vojáka, španělského conquistadora v Peru Nuño Rodrígueze Barreto a Španělky Mariany de Castro, vnučka 19. guvernéra Portugalské Indie Francisca Barreto.

V únoru 1569 se z neznámého Pacifiku vrátila výprava admirála Álvara de Mendaña de Neira, se kterým se Isabela už několikrát setkala na dvoře místokrále v Limě. Isabela se s Álvarem blíže seznámila na akademické půdě, kde admirál prezentoval své zpracované objevy a poznatky z plavby Pacifikem a při průzkumu objevených Šalamounových a jiných ostrovů. Po asi pětileté známosti se Isabela Barreto de Castro provdala za Álvara de Mendaña de Neira roku 1585 v Limě.

Počátkem devadesátých let Álvaro de Mendaña de Neira začal s přípravou další výpravy. Kromě průzkumu bylo hlavním cílem založit kolonii na Šalamounových ostrovech.

Pod velením admirála Álvara de Mendaña de Neira byla sestavena flotila čtyř lodí, vlajkové SAN GERÓNIMO, druhé vlajkové SANTA YSABEL, menší SANTA CATALINA a galioty SAN FELIPE. Posádka se sestávala z 378 mužů, žen a dětí kolonistů. Po boku admirála stála jeho manželka Isabela Barreto de Castro, s níž pluli také její tři bratři a sestra. Na svou vlajkovou loď si Álvaro de Mendaña de Neira zvolil jako kormidelníka Portugalce ve španělských službách Pedra Fernandese de Queirós. Flotila španělských kolonistů opustila Callao 9. dubna 1595.

Během prvního měsíce plavby bylo na palubách uzavřeno patnáct sňatků. 21. července 1595 flotila přistála u ostrovů, které byly pojmenovány Markézy po García Hurtado de Mendoza y Manrique, IV. markýzy z Cañete manželky místokrále Peru. Ač byli kolonisté domorodci vřele přivítáni, došlo po asi dvou týdnech pobytu ke krvavému střetu, při němž bylo pobito přes dvě stě Markézanů. Po vyplutí byly objeveny severní ostrůvky dnešních Cookových ostrovů. Pak kolonisty začala stíhat smůla a nedařilo se najít Šalamounovy ostrovy a ani jinou zem. Během hledání země byla v bouři ztracena druhá vlajková loď SANTA YSABEL.

Až 8. září 1595 spatřili ostrov domorodci zvaný Nando, který z vděčnosti vyčerpaní kolonisté pojmenovali Santa Cruz. Lodě zakotvily v zátoce dnes zvané Graciosa Bay (Zátoka Milosrdenství). Se svolením domorodců počala výstavba kolonie. Morálka a zdravotní stav většiny nebyl nijak valný, šířila se malárie a někteří katoličtí šlechtici se chovali k ostrovanům nevybíravě. Po vraždě domorodého krále Malope se osada Španělů začala rozpadat.

Admirála Álvara de Mendaña de Neira však sužovala žlutá zimnice. Svou manželku Isabelu Barreto de Castro přede všemi svědky jmenoval admirálkou. Jejiho bratra Lorenza Barreto de Castro jmenoval kapitán-generálem. O pár dní později 18. října 1595 Álvaro de Mendaña de Neira zemřel.

Pomsta domorodců za krále se stupňovala a 30. října 1595 admirálka Isabela Barreto de Castro rozhodla opustit ostrov Santa Cruz. Také kormidelníka Pedra Fernandese de Queirós povýšila na hlavního navigátora. Necelých sto šedesát přeživších a plavbyschopných kolonistů soustředilo zásoby na vlajkovou loď SAN GERÓNIMO a 18. listopadu opustili ostrov. Pod velením admirálky zamířili k Filipínám.

Během dlouhé plavby admirálka dokázala udržet kázeň a dobrou morálku. Přesto se několik námořníků pokusilo o vzpouru. Tu s pomocí kapitán-generála a hlavního navigátora se podařilo vyřešit. Čtyři z buřičů, kteří se již dříve několikrát provinili, byli oběšeni a zbytek vzbouřenců začleněn do posádky. Během několikaměsíční plavby posádku sužovalo vyčerpání, nemoci i úmrtí. Na Filipínách v Manile zakotvili 11. února 1596 v počtu jednoho sta kolonistů.

Admirálka Isabela Barreto de Castro byla oceněna za své úspěšné velení, udržení pořádku a odhodlání dokončit plavbu. Hlavní kormidelník Pedro Fernandese de Queirós byl především oceněn za věrnost španělské koruně a oddanost právě admirálce, které byl nejednou oporou.

Ještě téhož roku se Isabela Barreto de Castro provdala za Fernanda de Castro, generála námořnictva a rytíře Řádu sv. Jakuba (Caballero de la Orden de Santiago). V roce 1597 se s manželem vrátila do Nového Španělska (Mexiko), kde žili několik let v Acapulcu. Pak dostali pověření a odstěhovali se do Guanaco v dnešní Argentině.

 

Odtud dále se zdroje značně rozcházejí. Jedni historici tvrdí že se později vrátila do Peru, kde roku 1612 zemřela a má být pohřbena v Castrovirreyna. Jiní historici oponují, že se vrátila do Španělska, domáhat se svých práv na Šalamounových ostrovech, a zemřela v Galicii také roku 1612.

Příběh admirálky Isabely Barreto de Castro je zachycen v historickém románu „The Islands of Unwisdom“. Spisovatel Robert Graves román vydal v roce 1949 ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.

Historický román „Je te vois reine des quatre parties du monde“ od francouzské autorky Alexandry Lapierre byl vydán v roce 2013. Do španělštiny knihu přeložil Juan Camargo Sánchez s názvem „Serás Reina del mundo“. Do italštiny přeložil L. Vetta pod názvem „La regina dei mari“, která vyšla v roce 2014.

 

Maria Mayor Fernández de Cámara y Pita známá jako Maria Pita *1565?? - +1643. Španělská hrdinka, vlastenka a legenda.

Nebyla námořník ani voják. Byla čtyřikrát vdaná a měla čtyři děti. Podruhé byla vdaná za důstojníka vojenské posádky v La Coruña kapitána Gregoria de Racamonde. Z dnešního pohledu byla ženou v domácnosti.

V roce 1589 anglická královna Alžběta I. vyslala flotilu English Armada (Contra Armada, Invencible Inglesa) dobýt španělský přístav La Coruña a Lisabon. Ta čítala sto čtyřicet šest lodí s více než 23000 námořníky a vojáky. Flotila byla pod velením piráta admirála Francise Drakea a vojákům velel generál John Norreys.

Kapitán Gregorio de Racamonde velel obraně pobřeží kolem La Coruña. Maria Pita se do bitvy dostala tím, že šla navštívit svého muže v době, kdy se Angličané již vylodili na břeh. Byla svědkem smrti svého manžela, kterého zastřelil anglický střelec z kuše. Tehdy obecně platilo, že při ztrátě velitele vojsko ustupovalo a stalo se tak i tentokrát.

Maria Pita však zabila nejbližšího Angličana, pozvedla velitelský praporec svého padlého manžela a statečně se vrhla proti útočícím Angličanům se slovy: „Kdo má čest, za mnou“. To povzbudilo ustupující Španěly, obrátili ústup v útok a zatlačily útočící Angličany do moře. Viz don Martín de Bertendona y Goronda.

Anglická invaze byla na hlavu poražena. Celkové ztráty viz sir Francis Drake.

Maria Pita je prakticky druhá Jeanne d’Arc (Jana z Arku). Proti Janě z Arku měla nesrovnatelně větší štěstí v tom, že ji její krajané Španělé za hrdinský čin nepředhodili Svaté inkvizici k upálení. Naopak ji oslavují jako hrdinku dodnes.

Španělský král Filip II. ji za statečnost přiznal důchod jako důstojníkovi armády.

Ve městě La Coruña je po ní pojmenováno náměstí, na kterém je její bronzová socha v nadživotní velikosti od Xosé Castiñeirase.

Ve městě La Coruña má vlastní muzeum v ulici Herrerias n° 28 (Kovářská čp.28).

Na její počest byla v roce 1803 pojmenována lékařská loď a v roce 2008 loď španělské záchranné pobřežní služby. Je po ní také pojmenováno dopravní letadlo Airbus A340 iberijské letecké společnosti a hotelový řetězec.

 

Charlotte de Berry *1636 - +?? Anglická pirátka a kapitánka.

Jako náctiletá byla hluboce zamilovaná do svého námořníka. Otěhotněla a její rodiče je donutili se vzít. Utekli od rodičů a v přestrojení se s ním dostala na loď. Důstojník našel černou pasažérku. Manžel se jí zastal a vyvolal rvačku ve které padl. Po přistání pracovala v doku. Kapitán obchodní lodi de Berry, na kterou nakládala zboží ji pozval na loď a vzápětí unesl. Vdala se za něho. Pluli do Afriky. Po letech se zamilovala do člena posádky Armelia Gonzaleze. Po vzpouře posádky se stala kapitánkou pirátů. Měla s Gonzálezem děti, které se začlenily do posádky. Křižovala pobřeží Afriky a Karibiku, napadala obchodní lodě, hlavně španělské zlaté galeony.

 

Anne Bonny též Anney *8.března 1702 - +22.dubna 1782. Irská pirátka. Působila v Karibiku. Jako malá plula s rodiči do Nového světa. Matka krátce po příjezdu zemřela, otec podlehl hazardu. Ve třinácti letech se ocitla na ulici. Nějaký námořník si ji vzal za ženu. S ním se dostala na Bahamy do místní krčmy. Zde se setkala s Johnem Calico Rackhamem, kterému učarovala. Ten ji vzal do své posádky na loď WILLIAM spolu s Mary Readovou.

V říjnu 1720 byla loď WILLIAM napadena šalupou THE TYGER kapitána Jonathana Barneta, který je pronásledoval. Během boje se Anne a Mary podařilo uniknout. Posádka včetně Rackhama po krátké bitce podlehla.

Později byla Anne dopadena, protože však byla těhotná, nemohla být popravena ani vězněna. Po propuštění odešla do Charles Townu v Jižní Karolíně, kde 21.prosince 1721 povila Rackhamovo dítě. Vdala se za místního občana Josepha Burleighta, který měl sám deset dětí. Ve věku osmdesáti let zemřela jako velice respektovaná žena.

 

Charlotte Badger *1778 - +1816?? Anglická/australská pirátka, je známá jako první australská pirátka. Působila hlavně v okolí Nového Zélandu.

Za zločiny kapsářství byla z Anglie s dítětem deportována do trestanecké kolonie v Oceánii. Se svým milencem Johnem Lancashire, spoluvězeňkyní Catherine Hagerty a Benjaminem Kelly se zmocnili lodi. Posádku vysadili na čluny a odpluli do Bay of Island na Novém Zélandu. Odtud pak podnikali výpravy.

 

 

Texty: P. Patočka, H. Prien

Korektura: Ali

Aktualizováno: 15. ledna 2019

Prameny: viz ZDROJE