Fernão de Magalhães
Fernando de Magallanes

Fernão de Magalhães též Fernando de Magallanes *jaro 1480 Sabrosa, Vila Real, Portugalsko - +27.dubna 1521 ostrov Mactan, Filipíny. Portugalský voják, mořeplavec, admirál ve španělských službách. Byl prvním, kdo obeplul Zemi, i když v půlce plavby zemřel. Obeplutí jeho jménem dokončil – viz Juan Sebastián Elcano del Puerto s hrstkou přeživších na poslední lodi VICTORIA.

Fernão de Magalhães pocházel ze šlechtického rodu a byl jedním ze tří dětí. Otec Pedro Rui de Magalhães byl starostou městečka Aveiro v severovýchodním Portugalsku a matka Alda da Mesquita. Rodiče však zemřeli, když bylo Fernãovi deset let. O dva roky později se stal pážetem na dvoře za vlády Jana II. Portugalského a Eleonory z Viseu. Tady v Lisabonu se dále vzdělával, zvlášť ho zajímala astronomie a kartografie, které vyučoval – viz Martin von Behaim. Při studiích se velmi sblížil se svým bratrancem, viz Francisco Serrão. V roce 1496 se Fernão de Magalhães stal panošem a roku 1500 poprvé vyplul na moře na obchodní lodi obchodníka viz Cristóbal de Haro.

V roce 1505 se plavil jako voják 7. Armady Portugalské Indie pod velením – viz don Francisco de Almeida. Během plavby se Fernão de Magalhães spřátelil s navigátorem a bratrancem - viz João Rodrigues Serrão. V Indii Fernão de Magalhães působil v Goa, Cochinu a Quilonu. Účastnil se mnoha bitev např. u Cannanore či vítězné námořní bitvy u Diu v únoru 1509. V srpnu 1509 se Fernão de Magalhães a Francisco Serrão plavili pod velením Diogo Lopes de Sequeira na Malakku (dnes stát v Malajsii). Měli tam založit velvyslanectví a dohodnout obchody, ale kvůli zradě místního krále k tomu nedošlo.

Námořní řemeslo Fernãovi tak učarovalo, že v roce 1510 byl povýšen na námořního kapitána. Záhy byl zbaven velení pro neschválenou plavbu z Indie k východní hranici podle Tordesilaské smlouvy, viz Duarte Pacheco Pereira.

V roce 1511 pod novým guvernérem, viz Afonso de Albuquerque z Goa, vyplula flotila osmnácti lodí s 200 indickými a 900 portugalskými vojáky, mezi nimiž byl i Fernão de Magalhães. Malaka byla i přes hrozivou převahu muslimských obránců dobyta. Poté se rozloučil s přítelem Francisco Serrão, který odplul na ostrovy koření Moluky, kde se záhy stal vojenským poradcem místního krále. Fernão de Magalhães se vrátil do Portugalska. Přátelé si nadále dopisovali, což Magalhãese inspirovalo k hledání cesty na Moluky z Portugalska západním směrem.

V roce 1513 španělský conquistador Vasco Núñez de Balboa přešel Panamu/skou šíji a jako první Evropan dosáhl pobřeží neznámého velkého moře, které bylo nazváno Jižní moře (Mar del Sur, dnes Tichý oceán). Ve stejném roce byl Fernão de Magalhães jako voják přeložen do dnešního Maroka. Zde byl v bitvě zraněn do nohy s trvalými následky. Poté byl křivě obviněn z černého obchodování s místními Maury. 15. května 1514 byl propuštěn ze služeb portugalského krále a zbaven výslužného. I když byla později prokázána jeho nevina, nedošlo z portugalské strany k žádné nápravě ani k omluvě za pochybení.

Král Manuel I. Portugalský vytrvale odmítal návrhy Fernão de Magalhãese doplout k Molukám z východu a vyhnout se nebezpečnému Mysu Dobré Naděje. Proto se v roce 1517 zřekl svého národa a přijal své španělské jméno Fernando de Magallanes a odešel do Španělska. Téhož roku se v Seville oženil s dcerou svého krajana a přítele Beatriz Barbosou.

V říjnu 1517 Fernando de Magallanes v Seville kontaktoval úředníka Juana de Aranda z úřadu „La Real Casa de la Contratación de Indias“ v Seville. To byl úřad pro kontrolu a regulaci zámořského obchodu, zejména se Západní Indií (později Nové Španělsko). Také se spřátelil s arcibiskupem Juanem Rodríguez de Fonseca, u něhož se opět setkal s dříve známým obchodníkem Cristóbal de Haro. S jejich pomocí nabídl své služby králi Karlu I. Španělskému (od roku 1519 císař Římské říše národu Německého jako Karel V.).

Magallanes se svým přítelem Ruiem Faleiro portugalským kosmografem a astronomem s pomocí Juana de Aranda získali audienci u krále. Tam přednesli návrhy doplout na ostrovy koření Moluky západním směrem, aniž by porušili Tordesilaskou smlouvu a splnili druhotný cíl obeplout svět. Návrhy byly díky přátelství arcibiskupa se španělským králem 22. března 1518 schváleny a finančně podpořeny i přes protesty portugalského krále. Oba muži byli povýšeni do řádu sv. Jakuba z Compostely, byly jim uděleny výsady a podíly ze zisků na deset let z těchto cest.

Od listopadu 1517 probíhaly přípravy. Z úřadu La Real Casa de la Contratación de Indias byli přizváni portugalští kartografové – viz Jorge Reinel a Diego Ribero, aby připravili mapy. Příprav se účastnil také astronom Rui Faleiro, který sestavil poznámky, podle jakých hvězd se budou navigovat, a mnozí další. Flotila mohla v červenci 1518 vyplout. Bohužel astronom Rui Faleiro byl podle jedněch zdrojů portugalskými špehy zavražděn, podle jiných zdrojů se zbláznil, a proto bylo vyplutí odloženo. Odklad také způsobil finanční ztrátu, kterou překlenul Fernandův přítel a obchodník Cristóbal de Haro částkou rovnající se 1/4 z celkových nákladů. Výprava byla zachráněna.

10.srpna 1519 ze Sevilly vyplula Armada de Molucca, flotila pěti obchodních lodí admirála Fernanda de Magallanes.

• Vlajková karaka TRINIDAD, 110 tun s 55 muži pod velením kapitána Fernanda de Magallanes.

• Karaka SAN ANTONIO, 130 tun s 60 muži pod velením kapitána Juana de Cartagena.

• Karaka CONCEPCIÓN, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Gaspara de Quesada.

• Karaka VICTORIA, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Luise de Mendoza. Karaka byla pojmenovaná podle kostela sv. Marie Vítězné z Triány (Santa Maria de la Victoria de Triana), kde Fernando de Magallanes složil slib věrnosti králi Karlu I.

• Karavela SANTIAGO, 75 tun s 32 muži pod velením kapitána João Rodriguese Serrão.

Lodě byly vyzbrojeny celkem šedesáti dvěma (62) děly se zásobou 2 540 kilogramů (5 600 liber) střelného prachu. Posádky lodí tvořilo 237 mužů, z většiny Španělé a Portugalci. Byli tam také Benátčané, Janované, Francouzi, Němci, Vlámové, Angličané a Řekové.

Fernando de Magallanes měl ve své posádce i své blízké. Švagra a tlumočníka Duarta Barbosu, sloužili spolu v Indii mezi tety 1505-12. Kapitán a bratranec João Rodrigues Serrão byl bratrem Francisca, jeho přítele toho času na Molukách. Objevitele a navigátora Estebana Gómeze. Sluha, otrok a tlumočník ze Sumatry Henrique de Malaca. Španělský přítel, obchodní kapitán a navigátor Juan Sebastián Elcano del Puerto.

Dalšími důležitými členy výpravy byli benátský učenec, dobrodruh a kronikář Antonio Pigafetta, který cestu zdokumentoval a díky němu je podrobně znám průběh této plavby. Španělé Gonzalo Gómez de Espinosa, hlavní námořní důstojník zodpovídající za mužstvo, Francisco Albo zapisovatel oficiálního lodního deníku a Juan de Cartagena hlavní účetní, zodpovědný za finanční a obchodní operace výpravy.

Fernando de Magallanes doma zanechal zabezpečenou těhotnou Beatriz s dvouletým Rodriguezem (k zamyšlení pro neplatiče alimentů).

Flotila však byla španělskými námořními úřady s přispěním portugalského vměšování v Sanlúcar de Barrameda zadržena a téměř se jim podařilo zcela zmařit výpravu. Po více jak pěti týdnech vyjednávání a především zásahu arcibiskupa Juana Rodríguez de Fonseca Armada de Molucca 20. září 1519 vyplula na volné moře.

První zastávka byla na Tenerife v Kanárských ostrovech 28°28′N 16°15′W. Zde došlo k hádce, neboť kapitán a účetní Juan de Cartagena ignoroval námořní subordinaci, nerespektoval názory zkušených kapitánů ani samotného admirála Fernando de Magallanes. Z Tenerife pokračovali k ostrovům Zeleného mysu, Kapverdy (Cabo Verde) 15°55′N 24°5′W a odtud v jihozápadním kurzu přes Atlantik. 27. listopadu překročili rovník, 6. prosince spatřili pevninu jižní Ameriky a poté zakotvili na mysu sv. Augustína (Cabo de Santo Agostinho) 8°17'51"S 34°57'20"W, dnes Brazílie. Během plavby byl Juan de Cartagena za pobuřování ke vzpouře uvězněn na lodi VICTORIA. Estêvão Gomes byl jmenován kapitánem SAN ANTONIO a další plavba již probíhala bez potíží až do zátoky Rio de Janeiro (dnes zátoka Guanabara) 22°49'S 43°8'W, kde zakotvili 13.prosince 1519.

V únoru 1520 byl prozkoumán záliv La Plata (Río de La Plata) 35°40′S 55°47′W, který se zdál být hledaným průlivem do Jižního moře (Mar del Sur). V březnu, aby přečkali nastupující zimu, zakotvili v objevené zátoce, kterou nazvali Zátoka sv. Juliána (Bahía San Julián) 49°21'S 67°44'W. Tady počátkem dubna 1520 došlo ke vzpouře vedené z vězení uprchlým účetním Juanem de Cartagena. Vzpoura byla ukončena díky rozhodnosti admirála a důstojníků Gonzala Gómez de Espinosy a Duarta Barbosy téměř bez boje. Nejdříve obsadili karaku VICTORIA, kde padl vzbouřenecký kapitán Luis de Mendoza. Lodě vzbouřenců SAN ANTONIO a CONCEPCIÓN, na níž se ukrýval „statečný“ Juan de Cartagena, se vzdaly zcela bez odporu. Poté veřejný soud rozhodl všech 40 vzbouřenců popravit. Admirál Magallanes rozhodnutí soudu změnil a 38 mužů bylo amnestováno a v řetězech začleněno do posádek. Zrádci kapitán Gaspar de Quesada a důstojník Antonio Coca byli popraveni. Vůdci vzpoury účetní Juan de Cartagena a lodní kněz Pedro Sánchez de la Reina byli s trochou vody a sucharů 11. srpna 1520 vysazeni na ostrůvku v Patagonii a ponecháni osudu. Duarte Barbosa byl jmenován kapitánem lodi VICTORIA.

Počátkem místního jara 24.srpna 1520 pokračovali dál na jih a prozkoumaly řeku Santa Cruz. Karavela SANTIAGO byla vyslána dále na jih k průzkumu pobřeží. Tam v jarní bouři ztroskotala. Podařilo se zachránit celou posádku i s kapitánem João Rodrigues Serrão. Admirál Fernando de Magallanes se rozhodl zakotvit a čekali pár týdnů, než bouře skončí.

21. října 1520 objevili mys, který byl nazván Mysem sv. Uršuly a jedenácti tisíců panen (Cabo Santa Úrsula y las Once Mil Vírgenes). Dnes se tento mys s majákem nazývá Mys panen (Cabo Vírgenes) 52°20'0"S 68°21'15"W. Záhy poznali, že se jedná o ústí do hledaného průlivu a mořský průliv poznali podle nepitné vody hluboko ve vnitrozemí.

Průliv Fernando de Magallanes nazval 1. listopadu Průlivem Všech svatých (Estrecho de Todos los Santos). Už během dalšího průzkumu průlivu jej námořníci přejmenovali na Magellanův průliv. Při plavbě průlivem byla také objevena Ohňová země (Tierra del Fuego) 54°S 70°W, která byla nazvána podle velkého množství ohňů viděných v noci. Také spatřili velká hejna ptákům podobných nemotorných bytostí s černou srstí (tučňáci).

20. listopadu se kapitán Estêvão Gomes s posádkou karaky SAN ANTONIO zrádně vrátili do Španělska. Tito zrádci na královském dvoře admirála Magallanese očernili z vlastizrady, kolaborace s Portugalci a urážek španělské koruny.

Za 38 dní, 28. listopadu 1520, propluly tři lodě kolem mysu Hledaný (Cabo Deseado) 52°43'40"S 74°43'51"W do Jižního moře (Mar del Sur). Stali se tak prvními Evropany plavícími se ve východním Pacifiku. I v současnosti je pro zkušené námořníky plavba tímto průlivem obtížná.

Při odpočinku, zásobení a nutných opravách spatřili velbloudy bez hrbů (lamy). Flotila tří lodí pokračovala severozápadním kurzem přes neznámé Jižní moře (Mar del Sur). Flotilu během čtyřměsíční plavby nestihla žádná větší bouře a kupodivu vál příznivý vítr. Fernando de Magallanes tento zatím neznámý oceán nazval Klidným, Tichým mořem, latinsky Mare Pacificum a španělsky Mar del Pacífico. Během plavby nenašli žádný ostrov, zkažené zásoby docházely, posádky sužovaly kurděje. Z hladu se snědly i kůže ze stěžňů, plachet či bot. Došlo i na hobliny z prken, různé červy a krysy, se kterými se kupčilo.

Po přeplutí rovníku 13. února 1521 zamířili na západ a 6. března objevili souostroví, kde byli přivítáni stovkami domorodců na malých, štíhlých a rychlých člunech s latinskými plachtami, dnes známé jako proa. Ač byli domorodci pohostinní a milí, vzali si vše, na co sáhli. Došlo ke kulturnímu střetu, neboť tito lidé si půjčovali cokoli, ale z pohledu Evropanů to vypadalo jako krádež. Proto byly tyto ostrovy nazvány Ostrovy Zlodějů (Islas de los Ladrones). V současnosti se tyto ostrovy nazývají Severní Mariany (Northern Mariana Islands) 16°8′N 145°45′E a Guam (Guam) 13°27'N 144°47'E, na kterém přistáli. Flotila se 150 muži nabrala sílu, čerstvé zásoby a 9. března 1521 vypluli dál.

O sedm dní později přistáli na filipínském ostrově Homonhon (Isla Homonhon) 10°43'44"N 125°43'18"E, stali se prvními Evropany na Filipínách. Místní král Ka Lamba si s Fernando de Magallanes vyměnili dary a pozval je na návštěvu k rádžovi na ostrov Cebu (Isla de Cebú) 10°22'N 123°47'E. Rozhovory tlumočil sluha a otrok Henrique de Malaca.

7. dubna 1521 byli na Cebu vřele přijati rádžou Humabonem a královnou Hara Amihan, kteří přijali křesťanství a byli pokřtěni. Přitom jim byla předána soška Jezulátka dnes známá jako Jezulátko z Cebu (Santo Niño de Cebú) a kříž (Cruz de Magallanes). V současnosti je soška umístěna v bazilice Santo Niño a kříž v kapličce vedle baziliky, obojí na Magellanově ulici (Magallanes Street) v Cebu. Sošku Jezulátka z Cebu zhotovil týž španělský umělec či jeho dílna, kteří zhotovili i Pražské Jezulátko (Niño Jesús de Praga) z chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze. Na oplátku slíbil admirál Fernando de Magallanes rádžovi vojenskou pomoc ve válce se sousedním králem Lapu-Lapu na ostrově Mactan (Isla de Mactán) 10°17'N 123°57'E.

Na ostrově Mactan se Fernando de Magallanes pokoušel vyhnout se válce a přesvědčoval krále Lapu-Lapu ke křtu a smíru. To však král Lapu-Lapu odmítl. K ránu 27. dubna 1521 se strhla bitva s mnohonásobnou přesilou ostrovanů. Námořníci podléhali a museli ustoupit k lodím, které z děl ostřelovaly domorodé válečníky. Admirál Fernando de Magallanes raněný několika oštěpy kryl naloďování svých mužů a přitom padl.

Velení flotily i lodi TRINIDAD převzal kapitán João Rodrigues Serrão. Se zbytkem mužstva se odpoutal z boje a odpluli na Cebu. Zbytek cesty je popsán u Juana Sebastián Elcano del Puerto, který výpravu jménem admirála Fernanda de Magallanes zdárně dovedl do Španělska, kde přistáli 6. zátří 1522.

Výprava významně přispěla a doplnila geografické vědomosti. Poprvé bylo možné přesněji určit rozměry Země.

Tato výprava kromě důkazu, že Země je kulatá, změnila dogma chápání světa a počala konec otrockého poslouchání svaté církve římskokatolické a lživost, že zastupují Boha.

Výprava se také setkala s dosud neznámým jevem „datové čáry“, neboť podle lodního deníku zjistili, že jim jeden den chyběl.

Na počest světového mořeplavce Fernanda de Magallanes byly po něm pojmenovány Magellanův průliv (Estrecho de Magallanes) 53°43'S 70°49'W.

V roce 1985 objevený asteroid 4055 byl pojmenován Magellan.

Dále je Fernando de Magallanes připomínán plastikou v Památníku objevů v Lisabonu.

Ve městě Puerto San Julián v Argentině je v místním muzeu umístěna replika karaky VICTORIA.

Na ostrově Mactan se razí plaketa o Magellanově smrti a také zde stoji tento Magellanův památník.

V letech 1943-58 železniční vůz číslo 1 amerického prezidenta nesl jméno Ferdinand Magellan. Tento vůz je v současnosti v Gold Coast Railroad Museum na Floridě.

O Fernandovi de Magellanes bylo napsáno mnoho knih, natočeny dokumenty a filmy. K dostání jsou také známky, plakáty, trička a mnoho dalších suvenýrů včetně modelů jeho lodí.

Ve španělském Sanlúcar de Barrameda se každoročně pořádají slavnosti. V letech 2019-22 budou v Portugalsku a Španělsku probíhat slavnosti k pětistému výročí plavby kolem světa Fernanda de Magallanes.

Po celém světě je to jeden z nejznámějších námořníků, neboť se o něm učí téměř na každé škole.

Texty: P.Patočka, H.Prien

Korektura: Ali

22. října 2017

Prameny: viz ZDROJE