Slavní kapitáni a hrdinové
strana M

Margos z Keryneia *?? - +229 př.n.l. Řecký státník, reformátor a admirál. Byl prvním zvoleným admirálem řeckého Aetolianského námořního spolku.

Margos již v mládí kolem roku 275 př.n.l. vstoupil do politky. Sesadil vládu tehdejších tyranů. Po vstupu města Keryneia do Aetolianského (také Aitólský) námořního spolku byl Margos zvolen předním politikem. V roce 256 prosadil snížení počtu generálů. Byl také zvolen admirálem flotily Aetolianského spolku proti rostoucí moci ilyriských a jaderských pirátů viz královna Teuta.

V roce 229 př.n.l. u Paxosu došlo k bitvě ilyriských pirátů s řeckou Aetolianskou flotilou. Margos z Keryneiy velel 10 lodím proti 7 lodím Ilyriců pod velením viz Demetrius z Pharos. V této bitvě sám admirál Margos z Keryneia padl a řecká flotila byla poražena.

Markéta I. královna regentka, celým jménem v Dánsku Margaret Valdemarsdatter a v Norsku a Švédsku Margarete Valdemarsdotter. *1353 Vordinborg - +28.10.1412 Flensburg. Byla dcerou Valdemara IV. Dánského a Helvigy ze Sønderjyllandu. O její výchovu se starala Märta Ulfsdotter, dcera svaté Brigity Švédské. Byla manželkou norského krále Haakona VI. Magnussona od roku 1363.

Byla dánskou regentkou od r. 1375, norskou od r. 1388 a švédskou vládkyní od r. 1389 až do své smrti v r. 1412. Samu sebe královnou nenazývala, ale nechávala se oslovovat Markéta z vůle boží dcera dánského krále Valdemara nebo právoplatná dědička Dánska. Lid ji oslovoval paní královno.

Po smrti svého otce Valdemara IV. Dánského v roce 1375 zajistila nároky na dánský trůn pro svého pětiletého syna Olafa II. Dánského proti nároku synovce Albrechta IV. Meklenburského. Když v roce 1387 syn Olaf v sedmnácti letech zemřel, stala se Markéta regentkou Dánska a Norska. V roce 1388 byla švédskými stavy zvolena za vládkyni Švédska. V roce 1389 po bitvě u Falköpingu byl poražen bývalý švédský král Albrecht. Markéta se tím stala svrchovanou vládkyní nad Dánskem, Norskem a Švédskem, Stockholm však zůstal německý. Meklenbursko s podporou hanzy organizovalo pirátství v Severním a Baltském moři proti Markétě. V roce 1395 byl vězněný Albrecht propuštěn.

Na sněmu Říšské rady (Riksråd) v Kalmaru v roce 1397 byl za krále tří království navržen a korunován Markétin prasynovec Erik Pomořanský. Brzy dosáhl plnoletosti, ale fakticky vládla Markéta I. jako regentka i nadále. Na tomtéž sněmu na návrh Markéty I. vznikla i Kalmarská unie, což bylo spojení skandinávských království do personální unie včetně Grónska, Islandu, Faerských ostrovů a dnešního Finska.

V roce 1398 byl Stockholm hanzou předán Markétě I. výměnou za obchodní práva, tzv. Mír královny Markéty.

Markéta získala zpět statky, které rozdal její otec Valdemar IV. Dánský. Byla výrazně podporována mnoha námořními kapitány, např. Klausem Störtebekerem a rybáři. Díky této podpoře mohla značně omezit moc šlechty. Zavedla stříbrnou měnu místo bezcenné měděné. A přitom vždy měla dost prostředků na dobročinnost. Ani nejlepší zahraniční nabídky ke spojenectví ji nepřiměly ke změně politiky neutrality. Od Albrechta a řádu Livoňských rytířů koupila ostrov Gotland, část Šlesvicka a ztracená území Dánska.

Pokoušela se rodově provázat Kalmarskou unii s Anglií, což se v plné míře nepodařilo, neboť Markéta odmítla účast Kalmarské unie ve Stoleté válce. Přesto v roce 1406 si král Erik Pomořanský vzal Filipu, dceru anglického krále Jindřicha IV. Při tom byla také uzavřena obranná aliance.

Markéta zemřela náhle na své lodi u Flensburgu v roce 1412. Na její počest se dodnes na katedrále v Roskilde dvakrát denně zvoní zvláštním zvonem.

V roce 2006 odhalila královna Markéta II. bronzovou jezdeckou sochu své jmenovkyně Markéty I. v Roskilde. Je velká škoda, že takových vládců nemělo lidstvo mnohem více.

Luis de Mendoza *1480? - +2. dubna 1520 zátoka sv. Juliána, Argentina. Španělský námořník a kapitán obchodních lodí španělské Západní Indie. Zúčastnil se výpravy kolem světa pod velením admirála Fernanda de Magallanes.

Luis de Mendoza pocházel z velkého a významného šlechtického rodu z Kastilie. V mládí vstoupil do španělského obchodního loďstva. Vypracoval se na kapitána v rámci úřadu „La Real Casa de la Contratación de Indias“ v Seville. To byl úřad pro kontrolu a regulaci zámořského obchodu, zejména se Západní Indií (později Nové Španělsko), mající vlastní loďstvo.

Návrhy Fernanda de Magallanes doplout na ostrovy koření Moluky západním směrem s vizí kratší trasy a s druhotným cílem obeplout svět byly králem Karlem I. Španělským (od roku 1519 císař Římské říše národu Německého jako Karel V.) 22. března 1518 schváleny. Admirál Fernando de Magallanes kapitána Luise de Mendozu 30. března začlenil do připravované flotily Armada de Molucca jako kapitána čtvrté lodi s platem 60 000 Maravedí (1 Maravedí = 4 818,98 Kč), vyplaceno předem za výpravu.

10. srpna 1519 ze Sevilly vyplula Armada de Molucca, flotila pěti obchodních lodí admirála Fernanda de Magallanes.

• Vlajková karaka TRINIDAD, 110 tun s 55 muži pod velením kapitána Fernanda de Magallanes.

• Karaka SAN ANTONIO, 130 tun s 60 muži pod velením kapitána Juana de Cartagena.

• Karaka CONCEPCIÓN, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Gaspara de Quesada.

• Karaka VICTORIA, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Luise de Mendoza.

• Karavela SANTIAGO, 75 tun s 32 muži pod velením kapitána João Rodriguese Serrão.

První zastávka byla na Tenerife na Kanárských ostrovech 28°28′N 16°15′W. Zde došlo k hádce, neboť kapitán a účetní Juan de Cartagena ignoroval námořní subordinaci, nerespektoval názory zkušených kapitánů ani samotného admirála Fernando de Magallanes. Z Tenerife pokračovali k ostrovům Zeleného mysu, Kapverdy (Cabo Verde) 15°55′N 24°5′W a odtud v jihozápadním kurzu přes Atlantik. 27. listopadu překročili rovník, 6. prosince spatřili pevninu Jižní Ameriky, poté zakotvili na mysu sv. Augustína (Cabo de Santo Agostinho) 8°17'51"S 34°57'20"W, dnes Brazílie. Během plavby byl Juan de Cartagena za pobuřování ke vzpouře uvězněn na lodi VICTORIA. Estêvão Gomes byl jmenován kapitánem SAN ANTONIO a další plavba již probíhala bez potíží až do zátoky Rio de Janeiro (dnes zátoka Guanabara) 22°49'S 43°8'W, kde zakotvili 13. prosince 1519.

V únoru 1520 byl prozkoumán záliv La Plata (Río de La Plata) 35°40′S 55°47′W, který se zdál být hledaným průlivem do Jižního moře (Mar del Sur). V březnu, aby přečkali nastupující zimu, zakotvili v objevené zátoce, kterou nazvali Zátoka sv. Juliána (Bahía San Julián) 49°21'S 67°44'W.

Tady počátkem dubna 1520 došlo ke vzpouře, když z vězení uprchl Juan de Cartagena s pomocí zrádců vedených lodním knězem Pedro Sánchez de la Reina. S pomocí dalších zrádců kapitána Gaspara de Quesada a navigátora Juana Sebastián Elcano del Puerto a jejich mužů, kteří obsadili karaku SAN ANTONIO. Připojily se i CONCEPCIÓN a VICTORIA s částmi posádek. Druhý den Juan de Cartagena požadoval, aby se admirál Fernando de Magallanes oficiálně a dobrovolně vzdal své funkce a že nadále není vůdcem plavby, kterým bude následně jmenován on sám.

Vzpoura byla ukončena díky rozhodnosti admirála Fernanda de Magallanes a důstojníků Gonzala Gómez de Espinosy a Duarta Barbosy téměř bez boje. Nejdříve obsadili karaku VICTORIA, kde padl vzbouřenecký kapitán Luis de Mendoza. Lodě vzbouřenců SAN ANTONIO a CONCEPCIÓN, na níž se ukrýval „statečný“ Juan de Cartagena, se vzdaly zcela bez odporu. 4. dubna 1520 bylo tělo Luise de Mendoza pohřbeno. Výsledky vzpoury u Juana de Cartagena.

Fernão de Magalhães též Fernando de Magallanes *jaro 1480 Sabrosa, Vila Real, Portugalsko - +27.dubna 1521 ostrov Mactan, Filipíny. Portugalský voják, mořeplavec, admirál ve španělských službách. Byl prvním, kdo obeplul Zemi, i když v půlce plavby zemřel. Obeplutí jeho jménem dokončil – viz Juan Sebastián Elcano del Puerto s hrstkou přeživších na poslední lodi VICTORIA.

Fernão de Magalhães pocházel ze šlechtického rodu a byl jedním ze tří dětí. Otec Pedro Rui de Magalhães byl starostou městečka Aveiro v severovýchodním Portugalsku a matka Alda da Mesquita. Rodiče však zemřeli, když bylo Fernãovi deset let. O dva roky později se stal pážetem na dvoře za vlády Jana II. Portugalského a Eleonory z Viseu. Tady v Lisabonu se dále vzdělával, zvlášť ho zajímala astronomie a kartografie, které vyučoval – viz Martin von Behaim. Při studiích se velmi sblížil se svým bratrancem, viz Francisco Serrão. V roce 1496 se Fernão de Magalhães stal panošem a roku 1500 poprvé vyplul na moře na obchodní lodi obchodníka viz Cristóbal de Haro.

V roce 1505 se plavil jako voják 7. Armady Portugalské Indie pod velením – viz don Francisco de Almeida. Během plavby se Fernão de Magalhães spřátelil s navigátorem a bratrancem - viz João Rodrigues Serrão. V Indii Fernão de Magalhães působil v Goa, Cochinu a Quilonu. Účastnil se mnoha bitev např. u Cannanore či vítězné námořní bitvy u Diu v únoru 1509. V srpnu 1509 se Fernão de Magalhães a Francisco Serrão plavili pod velením Diogo Lopes de Sequeira na Malakku (dnes stát v Malajsii). Měli tam založit velvyslanectví a dohodnout obchody, ale kvůli zradě místního krále k tomu nedošlo.

Námořní řemeslo Fernãovi tak učarovalo, že v roce 1510 byl povýšen na námořního kapitána. Záhy byl zbaven velení pro neschválenou plavbu z Indie k východní hranici podle Tordesilaské smlouvy, viz Duarte Pacheco Pereira.

V roce 1511 pod novým guvernérem, viz Afonso de Albuquerque z Goa, vyplula flotila osmnácti lodí s 200 indickými a 900 portugalskými vojáky, mezi nimiž byl i Fernão de Magalhães. Malaka byla i přes hrozivou převahu muslimských obránců dobyta. Poté se rozloučil s přítelem Francisco Serrão, který odplul na ostrovy koření Moluky, kde se záhy stal vojenským poradcem místního krále. Fernão de Magalhães se vrátil do Portugalska. Přátelé si nadále dopisovali, což Magalhãese inspirovalo k hledání cesty na Moluky z Portugalska západním směrem.

V roce 1513 španělský conquistador Vasco Núñez de Balboa přešel Panamu/skou šíji a jako první Evropan dosáhl pobřeží neznámého velkého moře, které bylo nazváno Jižní moře (Mar del Sur, dnes Tichý oceán). Ve stejném roce byl Fernão de Magalhães jako voják přeložen do dnešního Maroka. Zde byl v bitvě zraněn do nohy s trvalými následky. Poté byl křivě obviněn z černého obchodování s místními Maury. 15. května 1514 byl propuštěn ze služeb portugalského krále a zbaven výslužného. I když byla později prokázána jeho nevina, nedošlo z portugalské strany k žádné nápravě ani k omluvě za pochybení.

Král Manuel I. Portugalský vytrvale odmítal návrhy Fernão de Magalhãese doplout k Molukám z východu a vyhnout se nebezpečnému Mysu Dobré Naděje. Proto se v roce 1517 zřekl svého národa a přijal své španělské jméno Fernando de Magallanes a odešel do Španělska. Téhož roku se v Seville oženil s dcerou svého krajana a přítele Beatriz Barbosou.

V říjnu 1517 Fernando de Magallanes v Seville kontaktoval úředníka Juana de Aranda z úřadu „La Real Casa de la Contratación de Indias“ v Seville. To byl úřad pro kontrolu a regulaci zámořského obchodu, zejména se Západní Indií (později Nové Španělsko). Také se spřátelil s arcibiskupem Juanem Rodríguez de Fonseca, u něhož se opět setkal s dříve známým obchodníkem Cristóbal de Haro. S jejich pomocí nabídl své služby králi Karlu I. Španělskému (od roku 1519 císař Římské říše národu Německého jako Karel V.).

Magallanes se svým přítelem Ruiem Faleiro portugalským kosmografem a astronomem s pomocí Juana de Aranda získali audienci u krále. Tam přednesli návrhy doplout na ostrovy koření Moluky západním směrem, aniž by porušili Tordesilaskou smlouvu a splnili druhotný cíl obeplout svět. Návrhy byly díky přátelství arcibiskupa se španělským králem 22. března 1518 schváleny a finančně podpořeny i přes protesty portugalského krále. Oba muži byli povýšeni do řádu sv. Jakuba z Compostely, byly jim uděleny výsady a podíly ze zisků na deset let z těchto cest.

Od listopadu 1517 probíhaly přípravy. Z úřadu La Real Casa de la Contratación de Indias byli přizváni portugalští kartografové – viz Jorge Reinel a Diego Ribero, aby připravili mapy. Příprav se účastnil také astronom Rui Faleiro, který sestavil poznámky, podle jakých hvězd se budou navigovat, a mnozí další. Flotila mohla v červenci 1518 vyplout. Bohužel astronom Rui Faleiro byl podle jedněch zdrojů portugalskými špehy zavražděn, podle jiných zdrojů se zbláznil, a proto bylo vyplutí odloženo. Odklad také způsobil finanční ztrátu, kterou překlenul Fernandův přítel a obchodník Cristóbal de Haro částkou rovnající se 1/4 z celkových nákladů. Výprava byla zachráněna.

10.srpna 1519 ze Sevilly vyplula Armada de Molucca, flotila pěti obchodních lodí admirála Fernanda de Magallanes.

• Vlajková karaka TRINIDAD, 110 tun s 55 muži pod velením kapitána Fernanda de Magallanes.

• Karaka SAN ANTONIO, 130 tun s 60 muži pod velením kapitána Juana de Cartagena.

• Karaka CONCEPCIÓN, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Gaspara de Quesada.

• Karaka VICTORIA, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Luise de Mendoza. Karaka byla pojmenovaná podle kostela sv. Marie Vítězné z Triány (Santa Maria de la Victoria de Triana), kde Fernando de Magallanes složil slib věrnosti králi Karlu I.

• Karavela SANTIAGO, 75 tun s 32 muži pod velením kapitána João Rodriguese Serrão.

Lodě byly vyzbrojeny celkem šedesáti dvěma (62) děly se zásobou 2 540 kilogramů (5 600 liber) střelného prachu. Posádky lodí tvořilo 237 mužů, z většiny Španělé a Portugalci. Byli tam také Benátčané, Janované, Francouzi, Němci, Vlámové, Angličané a Řekové.

Fernando de Magallanes měl ve své posádce i své blízké. Švagra a tlumočníka Duarta Barbosu, sloužili spolu v Indii mezi tety 1505-12. Kapitán a bratranec João Rodrigues Serrão byl bratrem Francisca, jeho přítele toho času na Molukách. Objevitele a navigátora Estebana Gómeze. Sluha, otrok a tlumočník ze Sumatry Henrique de Malaca. Španělský přítel, obchodní kapitán a navigátor Juan Sebastián Elcano del Puerto.

Dalšími důležitými členy výpravy byli benátský učenec, dobrodruh a kronikář Antonio Pigafetta, který cestu zdokumentoval a díky němu je podrobně znám průběh této plavby. Španělé Gonzalo Gómez de Espinosa, hlavní námořní důstojník zodpovídající za mužstvo, Francisco Albo zapisovatel oficiálního lodního deníku a Juan de Cartagena hlavní účetní, zodpovědný za finanční a obchodní operace výpravy.

Fernando de Magallanes doma zanechal zabezpečenou těhotnou Beatriz s dvouletým Rodriguezem (k zamyšlení pro neplatiče alimentů).

Flotila však byla španělskými námořními úřady s přispěním portugalského vměšování v Sanlúcar de Barrameda zadržena a téměř se jim podařilo zcela zmařit výpravu. Po více jak pěti týdnech vyjednávání a především zásahu arcibiskupa Juana Rodríguez de Fonseca Armada de Molucca 20. září 1519 vyplula na volné moře.

První zastávka byla na Tenerife v Kanárských ostrovech 28°28′N 16°15′W. Zde došlo k hádce, neboť kapitán a účetní Juan de Cartagena ignoroval námořní subordinaci, nerespektoval názory zkušených kapitánů ani samotného admirála Fernando de Magallanes. Z Tenerife pokračovali k ostrovům Zeleného mysu, Kapverdy (Cabo Verde) 15°55′N 24°5′W a odtud v jihozápadním kurzu přes Atlantik. 27. listopadu překročili rovník, 6. prosince spatřili pevninu jižní Ameriky a poté zakotvili na mysu sv. Augustína (Cabo de Santo Agostinho) 8°17'51"S 34°57'20"W, dnes Brazílie. Během plavby byl Juan de Cartagena za pobuřování ke vzpouře uvězněn na lodi VICTORIA. Estêvão Gomes byl jmenován kapitánem SAN ANTONIO a další plavba již probíhala bez potíží až do zátoky Rio de Janeiro (dnes zátoka Guanabara) 22°49'S 43°8'W, kde zakotvili 13.prosince 1519.

V únoru 1520 byl prozkoumán záliv La Plata (Río de La Plata) 35°40′S 55°47′W, který se zdál být hledaným průlivem do Jižního moře (Mar del Sur). V březnu, aby přečkali nastupující zimu, zakotvili v objevené zátoce, kterou nazvali Zátoka sv. Juliána (Bahía San Julián) 49°21'S 67°44'W. Tady počátkem dubna 1520 došlo ke vzpouře vedené z vězení uprchlým účetním Juanem de Cartagena. Vzpoura byla ukončena díky rozhodnosti admirála a důstojníků Gonzala Gómez de Espinosy a Duarta Barbosy téměř bez boje. Nejdříve obsadili karaku VICTORIA, kde padl vzbouřenecký kapitán Luis de Mendoza. Lodě vzbouřenců SAN ANTONIO a CONCEPCIÓN, na níž se ukrýval „statečný“ Juan de Cartagena, se vzdaly zcela bez odporu. Poté veřejný soud rozhodl všech 40 vzbouřenců popravit. Admirál Magallanes rozhodnutí soudu změnil a 38 mužů bylo amnestováno a v řetězech začleněno do posádek. Zrádci kapitán Gaspar de Quesada a důstojník Antonio Coca byli popraveni. Vůdci vzpoury účetní Juan de Cartagena a lodní kněz Pedro Sánchez de la Reina byli s trochou vody a sucharů 11. srpna 1520 vysazeni na ostrůvku v Patagonii a ponecháni osudu. Duarte Barbosa byl jmenován kapitánem lodi VICTORIA.

Počátkem místního jara 24.srpna 1520 pokračovali dál na jih a prozkoumaly řeku Santa Cruz. Karavela SANTIAGO byla vyslána dále na jih k průzkumu pobřeží. Tam v jarní bouři ztroskotala. Podařilo se zachránit celou posádku i s kapitánem João Rodrigues Serrão. Admirál Fernando de Magallanes se rozhodl zakotvit a čekali pár týdnů, než bouře skončí.

21. října 1520 objevili mys, který byl nazván Mysem sv. Uršuly a jedenácti tisíců panen (Cabo Santa Úrsula y las Once Mil Vírgenes). Dnes se tento mys s majákem nazývá Mys panen (Cabo Vírgenes) 52°20'0"S 68°21'15"W. Záhy poznali, že se jedná o ústí do hledaného průlivu a mořský průliv poznali podle nepitné vody hluboko ve vnitrozemí.

Průliv Fernando de Magallanes nazval 1. listopadu Průlivem Všech svatých (Estrecho de Todos los Santos). Už během dalšího průzkumu průlivu jej námořníci přejmenovali na Magellanův průliv. Při plavbě průlivem byla také objevena Ohňová země (Tierra del Fuego) 54°S 70°W, která byla nazvána podle velkého množství ohňů viděných v noci. Také spatřili velká hejna ptákům podobných nemotorných bytostí s černou srstí (tučňáci).

20. listopadu se kapitán Estêvão Gomes s posádkou karaky SAN ANTONIO zrádně vrátili do Španělska. Tito zrádci na královském dvoře admirála Magallanese očernili z vlastizrady, kolaborace s Portugalci a urážek španělské koruny.

Za 38 dní, 28. listopadu 1520, propluly tři lodě kolem mysu Hledaný (Cabo Deseado) 52°43'40"S 74°43'51"W do Jižního moře (Mar del Sur). Stali se tak prvními Evropany plavícími se ve východním Pacifiku. I v současnosti je pro zkušené námořníky plavba tímto průlivem obtížná.

Při odpočinku, zásobení a nutných opravách spatřili velbloudy bez hrbů (lamy). Flotila tří lodí pokračovala severozápadním kurzem přes neznámé Jižní moře (Mar del Sur). Flotilu během čtyřměsíční plavby nestihla žádná větší bouře a kupodivu vál příznivý vítr. Fernando de Magallanes tento zatím neznámý oceán nazval Klidným, Tichým mořem, latinsky Mare Pacificum a španělsky Mar del Pacífico. Během plavby nenašli žádný ostrov, zkažené zásoby docházely, posádky sužovaly kurděje. Z hladu se snědly i kůže ze stěžňů, plachet či bot. Došlo i na hobliny z prken, různé červy a krysy, se kterými se kupčilo.

Po přeplutí rovníku 13. února 1521 zamířili na západ a 6. března objevili souostroví, kde byli přivítáni stovkami domorodců na malých, štíhlých a rychlých člunech s latinskými plachtami, dnes známé jako proa. Ač byli domorodci pohostinní a milí, vzali si vše, na co sáhli. Došlo ke kulturnímu střetu, neboť tito lidé si půjčovali cokoli, ale z pohledu Evropanů to vypadalo jako krádež. Proto byly tyto ostrovy nazvány Ostrovy Zlodějů (Islas de los Ladrones). V současnosti se tyto ostrovy nazývají Severní Mariany (Northern Mariana Islands) 16°8′N 145°45′E a Guam (Guam) 13°27'N 144°47'E, na kterém přistáli. Flotila se 150 muži nabrala sílu, čerstvé zásoby a 9. března 1521 vypluli dál.

O sedm dní později přistáli na filipínském ostrově Homonhon (Isla Homonhon) 10°43'44"N 125°43'18"E, stali se prvními Evropany na Filipínách. Místní král Ka Lamba si s Fernando de Magallanes vyměnili dary a pozval je na návštěvu k rádžovi na ostrov Cebu (Isla de Cebú) 10°22'N 123°47'E. Rozhovory tlumočil sluha a otrok Henrique de Malaca.

7. dubna 1521 byli na Cebu vřele přijati rádžou Humabonem a královnou Hara Amihan, kteří přijali křesťanství a byli pokřtěni. Přitom jim byla předána soška Jezulátka dnes známá jako Jezulátko z Cebu (Santo Niño de Cebú) a kříž (Cruz de Magallanes). V současnosti je soška umístěna v bazilice Santo Niño a kříž v kapličce vedle baziliky, obojí na Magellanově ulici (Magallanes Street) v Cebu. Sošku Jezulátka z Cebu zhotovil týž španělský umělec či jeho dílna, kteří zhotovili i Pražské Jezulátko (Niño Jesús de Praga) z chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze. Na oplátku slíbil admirál Fernando de Magallanes rádžovi vojenskou pomoc ve válce se sousedním králem Lapu-Lapu na ostrově Mactan (Isla de Mactán) 10°17'N 123°57'E.

Na ostrově Mactan se Fernando de Magallanes pokoušel vyhnout se válce a přesvědčoval krále Lapu-Lapu ke křtu a smíru. To však král Lapu-Lapu odmítl. K ránu 27. dubna 1521 se strhla bitva s mnohonásobnou přesilou ostrovanů. Námořníci podléhali a museli ustoupit k lodím, které z děl ostřelovaly domorodé válečníky. Admirál Fernando de Magallanes raněný několika oštěpy kryl naloďování svých mužů a přitom padl.

Velení flotily i lodi TRINIDAD převzal kapitán João Rodrigues Serrão. Se zbytkem mužstva se odpoutal z boje a odpluli na Cebu. Zbytek cesty je popsán u Juana Sebastián Elcano del Puerto, který výpravu jménem admirála Fernanda de Magallanes zdárně dovedl do Španělska, kde přistáli 6. zátří 1522.

Výprava významně přispěla a doplnila geografické vědomosti. Poprvé bylo možné přesněji určit rozměry Země.

Tato výprava kromě důkazu, že Země je kulatá, změnila dogma chápání světa a počala konec otrockého poslouchání svaté církve římskokatolické a lživost, že zastupují Boha.

Výprava se také setkala s dosud neznámým jevem „datové čáry“, neboť podle lodního deníku zjistili, že jim jeden den chyběl.

Na počest světového mořeplavce Fernanda de Magallanes byly po něm pojmenovány Magellanův průliv (Estrecho de Magallanes) 53°43'S 70°49'W.

V roce 1985 objevený asteroid 4055 byl pojmenován Magellan.

Dále je Fernando de Magallanes připomínán plastikou v Památníku objevů v Lisabonu.

Ve městě Puerto San Julián v Argentině je v místním muzeu umístěna replika karaky VICTORIA.

Na ostrově Mactan se razí plaketa o Magellanově smrti a také zde stoji tento Magellanův památník.

V letech 1943-58 železniční vůz číslo 1 amerického prezidenta nesl jméno Ferdinand Magellan. Tento vůz je v současnosti v Gold Coast Railroad Museum na Floridě.

O Fernandovi de Magellanes bylo napsáno mnoho knih, natočeny dokumenty a filmy. K dostání jsou také známky, plakáty, trička a mnoho dalších suvenýrů včetně modelů jeho lodí.

Ve španělském Sanlúcar de Barrameda se každoročně pořádají slavnosti. V letech 2019-22 budou v Portugalsku a Španělsku probíhat slavnosti k pětistému výročí plavby kolem světa Fernanda de Magallanes.

Po celém světě je to jeden z nejznámějších námořníků, neboť se o něm učí téměř na každé škole.

Henrique de Malaca, též Enrique de Malaca *1500? Malaka, Malajsie - +?. Sluha a otrok Fernãa de Magalhães, kterého doprovázel po celý život a také s ním byl na plavbě kolem světa.

Jeho pravé jméno není známo. Víme, že byl poddaným v Malace (dnes stát v Malajsii).

V roce 1511 pod velením guvernéra Afonso de Albuquerque z Goa, vyplula flotila osmnácti lodí s 200 indickými a 900 portugalskými vojáky, mezi nimiž byl i Fernão de Magalhães. Malaka byla i přes hrozivou převahu muslimských obránců dobyta. Při obléhání bylo získáno mnoho zajatců. Jeden z nich byl 13. července 1511 pokřtěn na Henrique de Malaca a po drsné převýchově byl 16. srpna 1511 přidělen jako otrok Fernandu de Magallanes. Svému pánovi, který byl trpělivý a shovívavý, Henrique de Malaca sloužil věrně až do jeho smrti.

7. dubna 1521 byla výprava Fernanda de Magallanes na filipínském ostrově Cebu vřele přijata rádžou Humabonem a královnou Hara Amihan, kteří přijali křesťanství a byli pokřtěni. Přitom jim byla předána soška Jezulátka dnes známého jako Jezulátko z Cebu (Santo Niño de Cebú) a kříž (Cruz de Magallanes). V současnosti je soška umístěná v bazilice Santo Niño a kříž v kapličce vedle baziliky, obojí na Magellanově ulici (Magallanes Street) v Cebu. Na oplátku slíbil admirál Fernando de Magallanes rádžovi vojenskou pomoc ve válce se sousedním králem Lapu-Lapu na ostrově Mactan (Isla de Mactán) 10°17'N 123°57'E. Veškerá jednání tlumočil Henrique de Malaca.

Na ostrově Mactan se Fernando de Magallanes pokoušel vyhnout se válce a přesvědčoval krále Lapu-Lapu ke křtu a smíru. To však král Lapu-Lapu odmítl. K ránu 27. dubna 1521 se strhla bitva s mnohonásobnou přesilou ostrovanů. Námořníci podléhali a museli ustoupit k lodím, které z děl ostřelovaly domorodé válečníky. Admirál Fernando de Magallanes raněný několika oštěpy kryl naloďování svých mužů a přitom padl.

Velení flotily i lodi TRINIDAD převzal kapitán João Rodrigues Serrão. Se zbytkem mužstva, včetně Henrique de Malaca, se odpoutali z boje a odpluli na Cebu. Některé zdroje uvádějí, že padl na Mactanu, což je podle jiných historiků a badatelů omyl. Je však doloženo, že přežil. Po přistání na Cebu tlumočil jednání mezi námořníky a rádžou Humabonem. Protože již nebyl vázán ke svému pánovi, nalhal rádžovi, že jej námořníci chtějí zbavit moci a jeho ostrov obsadit. Všichni, kdo byli hosty u rádži Humabona, byli v noci z 1. na 2. května 1521 pobiti, kromě Henrique de Malaca. Během bojů při ústupu k lodím Antonio Pigafetta později do kroniky zapsal, že Henrique de Malaca byl chráněn Humabonovou stráží a zůstal na ostrově.

Je mnoho dochovaných spisů, včetně lodního deníku Francisco Albo de Ajo či kroniky od Antonia Pedro Pigafetty, které Henrique de Malaca dokládají původ z Malaky, včetně jeho zajetí a pozdějšího pokřtění na Henriqua 13. července 1511 a 16. srpna přidělení jako otroka Fernandu de Magallanes.

Někteří historici a badatelé spekulují, že Henrique de Malaca by mohl být prvním člověkem, který obeplul svět. Pokud by se do své vlasti Malaky vtátil, což se asi již nedozvíme.

Diego Hurtado de Mendoza též Diego Hurtado *po roce 1480 - +1532??. Španělský kapitán a průzkumík tichomořského pobřeří Ameriky.

Byl bratrancem Hernána Cortése.

Námořníkem byl od mládí. Zpočátku sloužil na lodích zásobujících nové kolonie, zejména Kubu. Později, již jako kapitán, byl začleněn pod velení admirála viz Antón de Alaminos. Ten s 11 loděmi pod vedením Hernána Cortése odplul v roce 1519 proti vůli guvernéra Kuby na Yucatán. Viz Hernán Cortés.

Hernán Cortés po dobytí Mexika vyslal v roce 1532 výpravu dvou lodí na sever, objevit severozápadní cestu zvanou Aniana z Pacifiku do Atlantiku. Velitelem výpravy byl Diego Hurtado de Mendoza na vlajkové lodi SAN MARCOS. Na druhé lodi SAN MIGUEL byl kapitánem viz Juan de Mazuela.

Výprava vyplula z Tehuantepecu (dnes Santo Domingo Tehuantepec). Během této výpravy objevil a pojmenoval západní břehy Mexika dnešních oblastí Colina, Guerrero, Jalisco, Michoacan a Nayarit. Objevil také ostrovy Marie (Islas Marias) sestávající se z Maria Madre, Maria Magdalena a Maria Cleofas. Po průzkumu ostrovů bylo potřeba doplnit zásoby a vodu. Vpluli do přírodních kanálů v Matachénu (Nayarit), kde jim španělský conquistador a správce oblasti Nuño Beltrán de Guzmán odmítl doplnit zásoby. Byli nuceni se zásobit jinde. Později vypluli a v bouři byly lodě rozděleny. Diego Hurtado de Mendoza po bouři pokračoval dále na sever. Od té doby jeho ani loď s posádkou již nikdo nespatřil.

Juan de Mazuela *1500?? - +????. Španělský kapitán a dobyvatel.

Námořníkem byl od mládí. Zpočátku sloužil na lodích zásobujích nové španělské kolonie v Karibiku. Později byl začleněn pod velení admirála viz Antón de Alaminos. Ten s 11 loděmi pod vedením Hernána Cortése odplul v roce 1519 proti vůli guvernéra Kuby na Yucatán. Viz Hernán Cortés.

Hernán Cortés po dobytí Mexika vyslal v roce 1532 výpravu dvou lodí na sever, objevit severozápadní cestu zvanou Aniana z Pacifiku do Atlantiku. Velitelem výpravy byl viz Diego Hurtado de Mendoza na vlajkové lodi SAN MARCOS. Juan de Mazuela byl kapitánem na druhé lodi SAN MIGUEL.

Výprava vyplula z Tehuantepecu (dnes Santo Domingo Tehuantepec). Během této výpravy objevili a pojmenovali západní břehy Mexika dnešních oblastí Colina, Guerrero, Jalisco, Michoacan a Nayarit. Objevili také ostrovy Marie (Islas Marias) sestávající se z Maria Madre, Maria Magdalena a Maria Cleofas. Po průzkumu ostrovů bylo potřeba doplnit zásoby a vodu. Vpluli do přírodních kanálů v Matachénu (Nayarit), kde jim španělský conquistador a správce oblasti Nuño Beltrán de Guzmán odmítl doplnit zásoby. Byli nuceni se zásobit jinde. Později vypluli a v bouři byly lodě rozděleny. Poté Juan de Mazuela po dlouhém vyčkávání se vrátil do Tehuantepecu.

Nadále sloužil Hernánu Cortésovi při dalším rozšiřování španělských držav.

Do Španělska se již nevrátil. Je pravděpodobné, že se natrvalo usadil ve střední Americe.

Don Antonio Hurtado de Mendoza vévoda z Lermy též António Hurtado de Mendoza *1530? – +1588-89?. Španělský šlechtic, voják, námořní kapitán a admirál.

Měl syna Antonia Hurtado de Mendoza, který byl významným spisovatelem a divadelním dramatikem.

Antonio Hurtado de Mendoza sloužil jako voják, později přešel k námořnictvu.

V roce 1587 jej velkoadmirál Álvaro de Bazán začlenil do Felicissima Armada (Neporazitelné loďstvo, Invencible Armada, Grand Armada). 9.2.1588 však Álvaro de Bazán zemřel a byl nahrazen Alonsem Pérezem de Guzmánem vévodou Medina-Sidonia.

Don Antonio Hurtado de Mendoza byl ustanoven admirálem deváté eskadry obslužných lodí typu patache a zabra na své vlajkové lodi karaka NUESTRA SEÑORA DEL PILAR DE ZARAGOZA ve Felicissima Armada. Viz lord Charles Howard, 1.hrabě z Nottinghamu (Howard Effingham).

Cílem invaze v Anglii bylo zajmout královskou rodinu, vysoké státní úředníky a změnit politický systém.

V červenci 1588 vyplula z Lisabonu a z La Coruña spojená portugalsko-španělská Felicissima Armada, viz sir John Hawkins.

V noci 7.8.1588 u Calais na Armadu zaútočilo několik branderů a podařilo se jim potopit pět lodí a tím rozbít formaci Španělů. Jednotlivé španělské lodě už byly snadnou kořistí pro flotily Frobishera a Nassaua. Během bojů byla jeho loď poškozena a don Antonio Hurtado de Mendoza byl těžce zraněn. Dnes je tato bitva známá jako bitva u Gravelines.

Don Antonio Hurtado de Mendoza po návratu v listopadu 1588 do španělského Lareda na následky zranění zemřel.

Admirál Jacob Mahu též Jacques Mahu *1540?? - +23.9.1598. Holandský kapitán, admirál a korzár. Mezi námořníky se stal respektovaným velitelem a legendou.

Pocházel z nuzných poměrů. V mládí vstoupil k námořnictvu, kde sloužil jako plavčík. Postupně se vypracoval na kapitána korzárských a obchodních lodí. V roce 1588 se pod velením viz admirál Justinus van Nassau jako spojenec Angličanů podílel na odražení španělské invaze do Anglie viz lord Charles Howard, 1.hrabě z Nottinghamu (Howard Effingham).

Po roce 1590 se stal kapitánem pro Obchodní společnost z Rotterdamu (předchůdce Holandské Spojené Východoindické společnosti VOC) rejdařů Pieter van der Hagena a Johan van der Vekena. Ti financovali jednu z prvních plaveb Holanďanů na dálný východ.

Jacob Mahu byl ustanoven admirálem flotily a velitelem výpravy. Ta sestávala z vlajkové galeony DE HOOP, 500 tun, 34 děl se 130 muži; galeony DE LIEFDE, 350 tun, 18 děl, viceadmirála viz Simon de Cordes se 100 muži; galeony HET GELOOF, 300 tun, 26 děl, kapitána viz Gerrit van Beuningen se 110 muži; flujty DE TROUWE, 250 tun, 16 děl, kapitána viz Jurriaan van Boekhout s 85 muži a šalupy DE BLIJDE BOODSCHAP, 150 tun, 19 děl, kapitána viz Sebald de Weert s 60 muži.

Hlavním navigátorem celé flotily byl rejdaři ustanoven viz William Adams (Miura Anjin) na lodi DE HOOP. Na té také jako plavčík sloužil viceadmirálův náctiletý syn Simon de Cordes mladší.

Hlavním cílem výpravy byly Molucké ostrovy, kde měli prodat zboží a za získané peníze nakoupit koření. Náhradním cílem byla Čína nebo Japonsko. Protože bylo Holandsko ve válečném stavu se Španělskem a v tomto období i s Portugalskem, mohli napadat nepřátelské lodě a drancovat jejich kolonie.

Na lodích bylo zboží v celkem padesáti velkých truhlách. Byly to hrubé tkaniny, skleněné korálky, zrcadla a brýle, železné nástroje, zbraně, hřebíky, kladiva, pancíře a 500 mušket.

Po vyplutí z Rotterdamu se flotila 27.6.1598 shromáždila u ostrova Texel v Severním moři.

V září při plavbě podél afrických břehů posádku sužovaly kurděje a tropické nemoci. Zemřelo přes dvacet mužů, včetně admirála Jacoba Mahu. Velení výpravy převzal jako admirál Simon de Cordes na galeoně DE HOOP. Viceadmirálem se stal Gerrit van Beuningen, který převzal velení na galeoně DE LIEFDE. Sebald de Weert převzal velení na HET GELOOF a legendární viz Dirck Gerritszoon Pomp pro svou zkušenost převzal velení na DE BLIJDE BOODSCHAP.

Álvaro de Mendaña de Neira též Álvaro de Mendaña y Neyra *1. října 1542 Congosto, León - +18. října 1595 Santa Cruz, Šalamounovy ostrovy.

Španělský mořeplavec, kartograf, objevitel a admirál. Vyznamenal se objevem Šalamounových ostrovů a nové cesty do jižního Pacifiku při hledání bájné Terra Australis.

Byl synem Hernanda Rodriguez de Mendaña a Isabely García de Castro Neyra.

Álvaro de Mendaña de Neira se jako mladý námořní kapitán dostal do Peru. Místokrálem v Peru byl jeho strýc Lope García de Castro (jde o přímého předka Fidela Castra), který věděl od jistého vojáka Pedra Sarmiento de Gamboa zajímajícího se o pověsti Inků, že existuje jakási velká země v oceánu na západě. Tento voják Pedro Sarmiento de Gamboa doufal, že v chystané výpravě k nalezení této bájné země, bude přinejmenším navigátorem expedice. Místokrál však v tichosti jmenoval velitelem výpravy právě svého synovce Álvara de Mendaña de Neira.

Z Callao v Peru 20. listopadu 1567 vyplula flotila dvou lodí s posádkou asi sedmdesáti námořníků a vojáků, čtyř františkánů a osmdesáti otroků. Vlajková dvou set tunová LOS REYES pod velením admirála a velitele výpravy Álvaro de Mendaña de Neira a sto čtyřiceti tunová TODOS SANTOS. Hlavním cílem plavby byla nová cesta přes Pacifik na Filipíny. Dále pátrat po bájné Terra Australis, dnešní Austrálie a Ofiru, mýtickém zdroji zlata biblického krále Šalamouna.

V lednu 1568 objevili většinu Elliceových ostrovů, dnes Tuvalu. V únoru objevili ostrovy Santa Isabel, Malaitu, ostrov Guadalcanal a San Cristóbal, toto souostroví pojmenovali Šalamounovy ostrovy (Islas Salomón). Nově objevené ostrovy byly postupně prozkoumány dodatečně postavenou menší plachetnicí. Kontakty s domorodci se někdy dařily a mohli tak získat výměnou čerstvé zásoby. Jindy se kontakt nezdařil, jako příklad za všechny může sloužit případ, kdy byl Španělům k hostině nabídnut pečený chlapec. Průzkumy ostrovů s víceméně nepříjemnými styky s domorodci trvaly šest měsíců, tehdy 7. srpna 1568 se rada expedice shodla, že je čas k návratu. Přitom Pedro Sarmiento de Gamboa také navrhl založit zde kolonii, to však bylo zamítnuto, protože tu nebylo žádné zlato.

Obě lodě vypluly na jih podle rozkazu Álvaro de Mendaña de Neira, ale počasí je záhy přinutilo obrátit na severovýchod. Zpovzdálí propluly kolem ostrova Wake, jedohon z Marshallových ostrovů. Výprava sužovaná kurdějemi koncem ledna 1569 dosáhla břehů Nového Španělska (Mexiko) a později zakotvila v peruánském Callao.

Přínosem výpravy bylo získání navigačních zkušeností, zejména při plavbě z Peru jižním Pacifikem a dále doplnění bílých míst na mapách výše objevenými ostrovy. Álvaro de Mendaña se v následujících letech věnoval zpracování svých objevů, poznámek, map a prezentování své práce na akademické půdě V Madridu a Limě. Tehdy se seznámil se svou budoucí ženou, mladičkou Isabelou Barreto de Castro, vnučkou portugalského guvernéra v Indii. Z nám dosud  nepochopitelných důvodů byly tyto objevy Španělskem utajeny. Šalamounovy a další ostrovy byly znovuobjeveny až za dvě století roku 1768 Francouzem Louisem Bougainvillem.

Počátkem devadesátých let Álvaro de Mendaña de Neira začal s přípravou další výpravy. Kromě průzkumu bylo hlavním cílem založit kolonii na Šalamounových ostrovech.

Pod velením admirála Álvara de Mendaña de Neira byla sestavena flotila čtyř lodí, vlajkové SAN GERÓNIMO, druhé vlajkové SANTA YSABEL, menší SANTA CATALINA a galioty SAN FELIPE. Posádka se sestávala z 378 mužů, žen a dětí kolonistů. Po boku admirála stála jeho manželka Isabela Barreto de Castro, s níž pluli také její tři bratři a sestra. Na svou vlajkovou loď si Álvaro de Mendaña de Neira zvolil jako kormidelníka Portugalce ve španělských službách Pedra Fernandese de Queirós. Flotila španělských kolonistů opustila Callao 9. dubna 1595.

A) Acapulco; C) Callao; F) Filipíny; H) Hawai; M) Marshallovy ostrovy; P) Payta; Q) Markézy; S) Santa Cruz; Š) Šalamounovy ostrovy; V) Vanuatu. Foto: ESA. Mapa: Vseolodich.cz.

Během prvního měsíce plavby bylo na palubách uzavřeno patnáct sňatků. 21. července 1595 flotila přistála u ostrovů, které byly pojmenovány Markézy po García Hurtado de Mendoza y Manrique, IV. markýzy z Cañete manželky místokrále Peru. Ač byli kolonisté domorodci vřele přivítáni, došlo po asi dvou týdnech pobytu ke krvavému střetu, při němž bylo pobito přes dvě stě Markézanů. Po vyplutí byly objeveny severní ostrůvky dnešních Cookových ostrovů. Pak kolonisty začala stíhat smůla a nedařilo se najít Šalamounovy ostrovy a ani jinou zem. Během hledání země byla v bouři ztracena druhá vlajková loď SANTA YSABEL.

Až 8. září 1595 spatřili ostrov, domorodci zvaný Nando, který z vděčnosti vyčerpaní kolonisté pojmenovali Santa Cruz. Lodě zakotvily v zátoce dnes zvané Graciosa Bay (Zátoka Milosrdenství). Se svolením domorodců počala výstavba kolonie. Morálka a zdravotní stav většiny nebyly nijak valné, šířila se malárie a někteří katoličtí šlechtici se chovali k ostrovanům nevybíravě. Po vraždě domorodého krále Malope se osada Španělů začala rozpadat.

Admirála Álvara de Mendaña de Neira však sužovala žlutá zimnice. Svou manželku Isabelu Barreto de Castro přede všemi svědky jmenoval admirálkou. Jejího bratra Lorenza jmenoval kapitán-generálem. O pár dní později 18. října 1595 Álvaro de Mendaña de Neira zemřel.

Necelých sto šedesát přeživších a plavbyschopných kolonistů soustředilo zásoby na vlajkovou loď SAN GERÓNIMO a 18. listopadu opustili ostrov. Pod velením admirálky, viz Isabela Barreto de Castro, zamířili k Filipínám.

Juan López de Medina též Juan Gómez de Medina *1550? - +1589? Španělský kapitán a admirál.

Není příbuzný, nezaměňovat s velkoadmirálem don Alonso Pérez de Guzmán y de Zúñiga-Sotomayor en el Palacio de Medina-Sidonia.

Juan López pocházel z nižší šlechty, proto o něm víme velmi málo.

V roce 1587 byl povolán do Felicissima Armada (Neporazitelné loďstvo, Invencible Armada, Grand Armada). 9.2.1588 však Álvaro de Bazán zemřel a byl nahrazen Alonsem Pérezem de Guzmánem vévodou Medina-Sidonia.

Juan López de Medina byl ustanoven admirálem desáté eskadry nákladních lodí ve flotile Felicissima Armada na lodi EL GRAN GRIFÓN (GROßE GRIFONE), viz Felicissima Armada.

V červenci 1588 vyplula z Lisabonu a z La Coruña spojená portugalsko-španělská Felicissima Armada, viz sir William Wynter.

Po přistání V Calais počali naloďovat hlavní 30 000 invazní vojsko generála Alessandro Farnese vévody z Parmy.

Během noci 7.-8.8.1588 však došlo k nočnímu útoku anglických branderů a podařilo se jim potopit pět lodí a tím rozbít formaci Španělů. Jednotlivé španělské lodě už byly snadnou kořistí pro flotily Frobishera a Nassaua. Během bojů byla loď Juana López de Medina EL GRAN GRIFÓN poškozena. Dnes je tato bitva známá jako bitva u Gravelines.

Po odpoutání z boje plul na sever. U skotského ostrova Fair ztroskotal 27.9.1588. Juan López s částí zachráněné posádky putovali šest týdnů směrem na jih. Pak v rybářském člunu dopluli do skotského Anstruther, kde byli vyhladovělí zajati.

V anglickém žaláři Juan López de Medina zemřel.

Diego de Medrano *1550? - +????. Španělský kapitán a admirál, o němž víme opravdu málo.

V říjnu 1571 se zúčastnil jako kapitán galéry FORTUNA bitvy u Lepanta pod velením admirála viz Giovanni Andrea Doria.

Později byl Diego de Medrano začleněn do flotily velkoadmirála Álvara de Bazán. V roce 1587 však byla část Armady v Cádizu napadena Francisem Drakem, viz Don Álvaro de Bazán y Guzmán marqués Santa Cruz de Mudela. 9.2.1588 velkoadmirál Álvaro de Bazán zemřel a byl nahrazen Alonsem Pérezem de Guzmánem vévodou Medina-Sidonia.

Diego de Medrano byl ustanoven admirálem osmé eskadry portugalských galér ve flotile Felicissima Armada (Neporazitelné loďstvo, Invincible Armada, Grand Armada) na lodi CAPITÁNA. Viz Felicissima Armada.

Po vyplutí v červenci 1588 z Lisabonu v Keltském moři v nepříznivém počasí se jedna galéra z eskadry potopia. Diego de Medrano se rozhodl pro návrat do La Coruña.

V roce 1589 se pod velením admirála Alonso de Bazán zúčastnil jako kapitán jedné z galér úspěšné obrany Lisabonu před flotilou English Armada (Contra Armada, Invencible Inglesa) admirála Francise Drakea. Viz don Alonso de Bazán.

Hugo de Moncada y de Gralla *1556? - +srpen 1588. Španělský kapitán, admirál a rytíř Řádu sv. Jakuba z Compostelly.

Byl druhým ze sedmnácti dětí rodičů Francisco de Moncada y Cardona a Lucrecia Gralla señora de Subirat y de Esponella. Oženil se s Dionisia de Queralt.

V mládí Hugo de Moncada vstoupil do španělského námořnictva. Sloužil ve Středozemním moři, kde hlídkoval kvůli útokům Osmanské říše, především ve španělských državách v Itálii.

V roce 1587 jej velkoadmirál Álvaro de Bazán povolal do Felicissima Armada (Neporazitelné loďstvo, Invencible Armada, Grand Armada). 9.2.1588 však Álvaro de Bazán zemřel a byl nahrazen Alonsem Pérezem de Guzmánem vévodou Medina-Sidonia.

Hugo de Moncada y de Gralla byl ustanoven admirálem sedmé eskadry Neapolské ve flotile Felicissima Armada na lodi SAN LORENZO.

V červnu 1588 vyplula z Lisabonu a z La Coruña spojená portugalsko-španělská Felicissima Armada, viz Sir John Hawkins.

Po nočním útoku anglických branderů 7.-8.8.1588 se jeho loď SAN LORENZO poškodila srážkou s LA RATA CORONADA ze šesté eskadry, viz don Alonso Martínez de Leiva.

Následující den v bitvě u Gravelines sváděl Hugo de Moncada težký souboj s anglickou přesilou. Během boje admirál Hugo de Moncada y de Gralla padl. Jeho téměř zničená loď SAN LORENZO najela na mělčinu u Calais a byla zajata Francouzi.

Sir Robert Mansell *1573 Wales - +20.6.1656. Anglický námořník, kapitán, admirál královského námořnictva a člen parlamentu.

V mládí sloužil jako řadový námořník a vypracoval se do vyšších hodností.

Byl dvakrát ženatý a bezdětný.

V roce 1596 byl kapitánem lodi VANGUARD ve flotile barona z Essexu při útoku na Cádiz. Po úspěšném návratu byl Robert Mansell povýšen do šlechtického stavu.

V roce 1597 pod baronem z Essexu byl na výpravě na Azory. Po návratu se zúčastnil tažení proti Irsku.

Na podzim roku 1600 došlo k souboji mezi Robertem Mansellem a sirem Johnem Heydonem. Souboj skončil vítězstvím pro Mansella useknutím ruky Heydona.

V následujícím roce se aktivně přičinil při zatčení vzbouřenců proti královně, kterými byli hrabě z Essexu a bratři sir John a sir Christopher Heydonové.

Na podzim roku 1602 byl pověřen velením spojené anglo-holandské flotily devíti galeon, karak a galiot. Holandské části flotily velel Jan van Cant. Bojovali proti šesti španělským galérám s více jak 3000 muži pod velením Frederico Spinola. Bitva byla vítězná s minimálními ztrátami pro Angličany. Španělé ztratili tři galéry a přes 2000 mužů. Tento konflikt je známý jako bitva v Úzkém moři (Battle of the Narrow Seas), jedná se o oblast mezi Dover a Calais.

V roce 1603 byl povýšen na viceadmirála, a roku 1604 se stal pokladníkem Královského námořnictva.

Od roku 1604 byl po dalších dvaadvacet let členem parlamentu.

V roce 1609 se stal spoluzakladatelem obchodní Londýnské společnosti (London Company).

V roce 1615 získal monopol na výrobu skla. V Newcastlu založil první sklárnu a posléze mnoho dalších po celé Anglii. Jeho sklárny byly výjimečné tím, že zřejmě jako první v celé Evropě začaly používat při vytápění uhlí.

V roce 1618 byl odvolán z funkce pokladníka Královského námořnictva a jmenován viceadmirálem Anglie.

V roce 1620 spoluzaložil obchodní Plymouthskou společnost (Plymouth Company).

V letech 1620-21 likvidoval jako admirál ve Středozemním moři alžírské korzáry. Pod jeho velením byl i sir Richard Hawkins.

Na jeho počest pojmenoval sir Thomas Button v roce 1613 v dnešním viz Kanadském arktickém souostroví (KAS) ostrov Roberta Mansella (Mansel Island) 62°0′N 79°50′W.

DALŠÍ SE PŘIPRAVUJÍ