Antonio Pedro Pigafetta

Antonio Pedro Pigafetta, též Antonio Lombardo, známý jako Antonio Pigafetta *1492 Vicenzo, Benátská republika - +1534-35 Vicenzo. Učenec, spisovatel a dobrodruh Benátské republiky. Zúčastnil se výpravy kolem světa pod velením admirála Fernanda de Magallanes.

Antonio Pigafetta pocházel z bohaté šlechtické rodiny z Vicenza. V mládí při studiích se nejvíce věnoval astronomii, geografii a kartografii. Mluvil italsky, latinsky, francouzsky a španělsky. Po studiích na univerzitě sloužil na lodích řádových rytířů sv. Jana z Rhodu. Asi od roku 1515 doprovázel monsignora Francesca Chieregati, vysokého úředníka papeže Lva X. V roce 1518 společně odcestovali do Španělska, kde byl Antonio Pigafetta představen španělskému králi Karlu I. (od roku 1519 císař Římské říše národu Německého jako Karel V.).

Poté se Antonio Pedro Pigafetta usadil v Barceloně. Dozvěděl se o plánované výpravě admirála Fernanda de Magallanes na ostrovy koření Moluky západním směrem, která se připravovala v Seville. Jeho rozhodnutí připojit se k výpravě bez nároku na podílech z výnosů z prodeje koření bylo bez okolků přijato. Admirál Fernando de Magallanes začlenil Antonia do připravované flotily Armada de Molucca jako jediného cestujícího, kronikáře a badatele s platem 1 000 Maravedí (1 Maravedí = 4 818,98 Kč), vyplaceno předem za výpravu.

10.srpna 1519 ze Sevilly vyplula Armada de Molucca, flotila pěti obchodních lodí admirála Fernanda de Magallanes.

• Vlajková karaka TRINIDAD, 110 tun s 55 muži pod velením kapitána Fernanda de Magallanes.

• Karaka SAN ANTONIO, 130 tun s 60 muži pod velením kapitána Juana de Cartagena.

• Karaka CONCEPCIÓN, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Gaspara de Quesada.

• Karaka VICTORIA, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Luise de Mendoza.

• Karavela SANTIAGO, 75 tun s 32 muži pod velením kapitána João Rodriguese Serrão.

Lodě byly vyzbrojeny celkem šedesáti dvěma (62) děly se zásobou 2 540 kilogramů (5 600 liber) střelného prachu. Posádky lodí tvořilo 237 mužů, z většiny Španělé a Portugalci. Byli tam také Benátčané, Janované, Francouzi, Němci, Vlámové, Angličané a Řekové.

První zastávka byla na Tenerife na Kanárských ostrovech 28°28′N 16°15′W. Zde došlo k hádce, neboť kapitán a účetní Juan de Cartagena ignoroval námořní subordinaci, nerespektoval názory zkušených kapitánů ani samotného admirála Fernando de Magallanes. Z Tenerife pokračovali k ostrovům Zeleného mysu, Kapverdy (Cabo Verde) 15°55′N 24°5′W a odtud v jihozápadním kurzu přes Atlantik. 27. listopadu překročili rovník, 6. prosince spatřili pevninu Jižní Ameriky a poté zakotvili na mysu sv. Augustína (Cabo de Santo Agostinho) 8°17'51"S 34°57'20"W, dnes Brazílie. Během plavby byl Juan de Cartagena za pobuřování ke vzpouře uvězněn na lodi VICTORIA. Esteban Gómez byl jmenován kapitánem SAN ANTONIO a další plavba již probíhala bez potíží až do zátoky Rio de Janeiro (dnes zátoka Guanabara) 22°49'S 43°8'W, kde zakotvili 13. prosince 1519.

V únoru 1520 byl prozkoumán záliv La Plata (Río de La Plata) 35°40′S 55°47′W, který se zdál být hledaným průlivem do Jižního moře (Mar del Sur). V březnu, aby přečkali nastupující zimu, zakotvili v objevené zátoce, kterou nazvali Zátoka sv. Juliána (Bahía San Julián) 49°21'S 67°44'W.

Tady počátkem dubna 1520 došlo ke vzpouře, když z vězení uprchl Juan de Cartagena s pomocí zrádců vedených lodním knězem Pedro Sánchez de la Reina a s pomocí dalších zrádců kapitána Gaspara de Quesady a navigátora Juana Sebastián Elcano del Puerto a jejich mužů, kteří obsadili karaku SAN ANTONIO. Připojily se i CONCEPCIÓN a VICTORIA s částmi posádek. Druhý den Juan de Cartagena požadoval, aby se admirál Fernando de Magallanes oficiálně a dobrovolně vzdal své funkce a že nadále není vůdcem plavby, kterým bude následně jmenován on sám.

Vzpoura byla ukončena díky rozhodnosti admirála Fernanda de Magallanes a důstojníků Gonzala Gómez de Espinosy a Duarta Barbosy téměř bez boje. Nejdříve obsadili karaku VICTORIA, kde padl vzbouřenecký kapitán Luis de Mendoza. Lodě vzbouřenců SAN ANTONIO a CONCEPCIÓN, na níž se ukrýval „statečný“ Juan de Cartagena, se vzdaly zcela bez odporu. Poté veřejný soud rozhodl všech 40 vzbouřenců popravit. Admirál Magallanes rozhodnutí soudu změnil a 38 mužů bylo amnestováno a v řetězech začleněno do posádek. Zrádci kapitán Gaspar de Quesada a důstojník Antonio Coca byli 7. dubna 1520 popraveni. Vůdci vzpoury účetní Juan de Cartagena a lodní kněz Pedro Sánchez de la Reina byli s trochou vody a sucharů 11. srpna 1520 vysazeni na ostrůvku v Patagonii a ponecháni svému osudu. Duarte Barbosa byl jmenován kapitánem lodi VICTORIA. V této době byly také sundány okovy všem vzbouřencům a Juan Sebastián Elcano del Puerto byl dočasně jmenován kapitánem CONCEPCIÓN.

Počátkem místního jara 24.srpna 1520 pokračovali dál na jih a prozkoumali řeku Santa Cruz. Karavela SANTIAGO byla vyslána dále na jih k průzkumu pobřeží. Tam v jarní bouři ztroskotala. Podařilo se zachránit celou posádku i s kapitánem João Rodrigues Serrão. Admirál Fernando de Magallanes se rozhodl zakotvit a čekali několik týdnů, než bouře skončí. João Rodrigues Serrão byl jmenován kapitánem karaky CONCEPCIÓN a Juan Sebastián Elcano del Puerto jeho zástupcem.

21. října 1520 objevili mys, který byl nazván Mysem sv. Uršuly a jedenácti tisíců panen (Cabo Santa Úrsula y las Once Mil Vírgenes). Dnes se tento mys s majákem nazývá Mys panen (Cabo Vírgenes) 52°20'0"S 68°21'15"W. Záhy poznali, že se jedná o ústí do hledaného průlivu a mořský průliv poznali podle nepitné vody hluboko ve vnitrozemí.

Průliv Fernando de Magallanes nazval 1. listopadu Průlivem Všech svatých (Estrecho de Todos los Santos). Už během dalšího průzkumu průlivu jej námořníci přejmenovali na Magellanův průliv. Při plavbě průlivem byla také objevena Ohňová země (Tierra del Fuego) 54°S 70°W, která byla nazvána podle velkého množství indiánských ohňů viděných v noci. Také spatřili velká hejna ptákům podobných nemotorných bytostí s černou srstí (tučňáci). Antonio Pigafeta zaznamenal ještě další neznámá zvířata jako rypouše sloní, tuleně apod.

20. listopadu se kapitán Esteban Gómez s posádkou karaky SAN ANTONIO zrádně vrátili do Španělska. Tito zrádci na královském dvoře admirála Magallanese očernili z vlastizrady, kolaborace s Portugalci a urážek španělské koruny.

Za 38 dní 28.listopadu 1520 dopluly tři lodě do Jižního moře (Mar del Sur). Stali se tak prvními Evropany plavícími se ve východním Pacifiku. I v současnosti je pro zkušené námořníky plavba tímto průlivem obtížná.

Při odpočinku, zásobení a nutných opravách Antonio Pigafetta zaznamenal další zcela neznámou floru a faunu jako velbloudy bez hrbů (lamy) či mořské ptáky. Flotila tří lodí pokračovala severozápadním kurzem přes neznámé Jižní moře (Mar del Sur). Flotilu během čtyřměsíční plavby nestihla žádná větší bouře a kupodivu vál příznivý vítr. Fernando de Magallanes tento zatím neznámý oceán nazval Klidným, Tichým mořem, latinsky Mare Pacificum a španělsky Mar del Pacífico. Během plavby nenašli žádný ostrov, zkažené zásoby docházely, posádky sužovaly kurděje. Z hladu se snědly i kůže ze stěžňů, plachet či bot. Došlo i na hobliny z prken, různé červy a krysy, se kterými se kupčilo.

Po přeplutí rovníku 13. února 1521 zamířili na západ a 6. března objevili souostroví, kde byli přivítáni stovkami domorodců na malých, štíhlých a rychlých člunech s latinskými plachtami, dnes známé jako proa. Ač byli domorodci pohostinní a milí, vzali si vše, na co sáhli. Došlo ke kulturnímu střetu, neboť tito lidé si půjčovali cokoli, ale z pohledu Evropanů to vypadalo jako krádež. Proto byly tyto ostrovy nazvány Ostrovy Zlodějů (Islas de los Ladrones). V současnosti se tyto ostrovy nazývají Severní Mariany (Northern Mariana Islands) 16°8′N 145°45′E a Guam (Guam) 13°27'N 144°47'E, na kterém přistáli. Flotila se 150 muži nabrala sílu, čerstvé zásoby a 9. března 1521 vypluli dál.

O sedm dní později přistáli na filipínském ostrově Homonhon (Isla Homonhon) 10°43'44"N 125°43'18"E, stali se prvními Evropany na Filipínách. Místní král Ka Lamba si s Fernando de Magallanes vyměnili dary a pozval je na návštěvu k rádžovi na ostrov Cebu (Isla de Cebú) 10°22'N 123°47'E. Rozhovory tlumočil sluha a otrok Henrique de Malaca.

7. dubna 1521 byli na Cebu vřele přijati rádžou Humabonem a královnou Hara Amihan, kteří přijali křesťanství a byli pokřtěni. Přitom jim byla předána soška Jezulátka dnes známého jako Jezulátko z Cebu (Santo Niño de Cebú) a kříž (Cruz de Magallanes). V současnosti je soška umístěná v bazilice Santo Niño a kříž v kapličce vedle baziliky, obojí na Magellanově ulici (Magallanes Street) v Cebu. Na oplátku slíbil admirál Fernando de Magallanes rádžovi vojenskou pomoc ve válce se sousedním králem Lapu-Lapu na ostrově Mactan (Isla de Mactán) 10°17'N 123°57'E.

Na ostrově Mactan se Fernando de Magallanes pokoušel vyhnout se válce a přesvědčoval krále Lapu-Lapu ke křtu a smíru. To však král Lapu-Lapu odmítl. K ránu 27. dubna 1521 se strhla bitva s mnohonásobnou přesilou ostrovanů. Námořníci podléhali, Antonio Pigafetta byl zraněn a museli ustoupit k lodím, které z děl ostřelovaly domorodé válečníky. Admirál Fernando de Magallanes raněný několika oštěpy kryl naloďování svých mužů a přitom padl.

Velení flotily i lodi TRINIDAD převzal kapitán João Rodrigues Serrão. Se zbytky mužstva se odpoutali z boje a odpluli na Cebu. Po přistání s rádžou Humabonem pokračovali v jednání. Došlo však ke zradě, Magellanův otrok Henrique de Malaca nalhal rádžovi, že jej námořníci chtějí zbavit moci a obsadit jeho ostrov. Námořníci byli v noci z 1. na 2. května napadeni. Jeden z prvních, kdo padl, byl kapitán karaky VICTORIA Duarte Barbosa. Během dalšího boje při ústupu k lodím kapitán João Rodrigues Serrão na pláži padl.

Po úniku zakotvili na ostrově Bohol (Isla Bohol) 9°50′N 124°10′E. 108 námořníků nebylo schopno ovládat tři lodě, proto tu v nejhorším technickém stavu, karaku CONCEPCIÓN, spálili. Velitelem flotily a kapitánem lodi TRINIDAD byl zvolen hlavní důstojník Gonzalo Gómez de Espinosa. Na VICTORIA si námořníci zvolili dosavadního hlavního navigátora flotily Juana Lópeze de Carvalho. Poté odpluli na ostrov Borneo (Kalimantan) 0°23'S 115°3'E. Zde se Gonzalo Gómez de Espinosa jako velvyslanec pokoušel několik týdnů přes tajemníka místního krále dojednat obchod. Hrozba portugalské přítomnosti byla příliš velká a s nepořízenou tedy odpluli. Gonzalo Gómez de Espinosa nařídil kurz na ostrovy Moluky (Kepulauan Maluku) 3°9'S 129°23'E. Během plavby koncem září 1521 bylo nutné výborného navigátora, leč mizerného kapitána, Juana Lópeze de Carvalho, nahradit. Kapitánem VICTORIA byl tedy zvolen kormidelník Juan Sebastián Elcano del Puerto.

Flotila na Molukách přistála 7. listopadu 1521 na ostrově Tidore. Místní král jejich žádosti obchodovat s kořením vyhověl. Lodě naložené kořením, převážně hřebíčkem, 18. prosince vypluly do Španělska východním kurzem přes Tichý oceán. TRINIDAD se čtyřiceti tunami koření však nabírala vodu trhlinou a byla nucena přistát k opravám a opustila karaku VICTORIA, která pokračovala dál. Pro nepříznivé větry se však VICTORIA vrátila na Moluky a 21. prosince 1521 vyplula do Španělska tentokrát přes Indický oceán.

Kapitán Juan Sebastián Elcano del Puerto a jeho muži po více jak devíti měsících strachu z Portugalců a strádání, kdy zemřelo více jak dvacet mužů, úspěšně dovedl výpravu jménem Fernanda de Magallanes do Španělska. 6. září 1522 přistála karaka VICTORIA v Sanlúcar de Barrameda a poté 9. září zakotvila v Seville. Posádku tvořilo zbývajících 18 mužů.

1. Juan Sebastián Elcano del Puerto, Španěl z Guetárie, kapitán;

         2. Francisco Albo de Ajo, Španěl z Tuy, oficiální zapisovatel lodního deníku;

         3. Miguel de Rodas, Řek z Rhodu, navigátor;

         4. Juan de Acurio, Španěl z Bermeo, navigátor;

         5. Antonio Pedro Pigafetta, Benátčan z Vicenza, kronikář;

         6. Martín de Judicibus, Janovan ze Savony, loďmistr;

         7. Hernando de Bustamante, Španěl z Méridy, námořník a holič;

         8. Nicolás de Nauplia, Řek z Nafplie, námořník;

9. Miguel Sánchez de Rodas, Řek z Rhodu, námořník;

10. Antonio Hernández Colmenero, Španěl z Huelvy, námořník a tlumočník;

11. Francisco Rodríguez, Portugalec ze Sevilly, námořník;

12. Juan Rodríguez, Španěl z Huelvy, námořník;

13. Diego Carmena, Španěl z Bayony, námořník;

14. Hans de Aachen, Němec z Cách, dělostřelec;

15. Juan de Arratia, Španěl z Bilbao, plavčík;

16. Vasco Gómez Gallego, Portugalec z Bayony, plavčík;

17. Juan de Santander, Španěl z Cueto, plavčík;

18. Juan de Zubileta, Španěl z Baracalda, plavčík. Podle deníku Juana de Santander mu bylo 14 let.

Plavba trvala 3 roky a 29 dní. Dovezený náklad 26 tun koření španělskému králi zaplatil veškeré náklady na výpravu dvojnásobně.

Tak byla dokončena první cesta kolem světa v dějinách lidstva.

Antonio Pedro Pigafetta průběh celé této plavby pečlivě zdokumentoval i nad rámec obvyklé povinnosti. Zaznamenával geografické údaje, charakter moří a klima, místní floru a faunu. Při této první cestě kolem světa si Antonio Pigafetta všiml, že se obeplutím Země získá jeden den a správně to vysvětlil: "Když se pluje na západ a vracíte se na stejné místo, jak to slunce činí, dvacet čtyři hodin se získá, jak je zřejmé."

Kromě popisu cesty jsou cenným svědectvím a první zprávou o do té doby zcela neznámých končinách. Na rozdíl od pozdějších conquistadorů si Antonio Pigafetta k domorodcům udržoval slušný křesťanský postoj a snažil se je co nejvíce pochopit. Popsal jejich odění, vzhled, rodinné vztahy, víru, zvyky, kulturu a mnoho dalšího. Několik řádek také vždy věnoval některým základním slovům jejich jazyků. Přesnost a pravdivost těchto informací potvrdil lodní deník vedený Franciscem Albo de Ajo.

Na podzim roku 1522 se Antonio Pedro Pigafetta vrátil do Vicenzo v Benátské republice. Své záznamy a zkušenosti z této plavby zpracoval v díle nazvaném „Zpráva o první cestě kolem světa" (Relazione del primo viaggio intorno al mondo), který dokončil v roce 1524. Toto dílo bylo v opisech doručeno několika evropským vládcům, včetně papeže Klementa VII.

Antonio Pigafetta byl v roce 1526 pravděpodobně na Maltě, kdy ji neúspěšně obléhali Osmané.

Na přelomu let 1534-35 Antonio Pedro Pigafetta zemřel v rodném domě.

Pro velký zájem o Pigafettovo cestopisné dílo bylo italským historikem Giovanni Rumisio v letech 1550-59 vydáváno. Informace z tohoto díla v budoucnu pomohly seriozním objevitelům, botanikům, zoologům, oceánografům a mnoha dalším. Dílo je mimo jiné zajímavé popisem Magellanova průlivu, neznámých živočichů a rostlin ale především prvním známým použitím názvu „Tichý oceán“. Dodnes se dochovaly pouze kopie Pigafettova díla, např. rukopis pro Luisu Savojskou nalezený koncem 18. století v Miláně.