Svět poznává Vikingy
4.-11. století n.l.

Världen känner till vikingarna
4 till 11 århundradet e.Kr.

BŮZA – AR بوزي; DA Bǘza; DE Büse; EL Μπυζα; EN Buzze; ES Busse; FR Buss; HI ???; IT Buzza; JA ブッセ; NL Buse; NO Bǘza; PT Buzza; RU Буза; SV Bǘza; TR Büza; ZH 布扎.

Původně se bůzy stavěly jako válečné a vlajkové lodě králů a jarlů, kde sloužili jen ti nejlepší vikingové. Ve skupině lodí byla bůza označována jako drakkar čili velící/vedoucí loď. Byly to jedny z nejmohutnějších lodí stavěné vikingy.

Bůzy byly bohatě zdobené, vybavené nejlepší výzbrojí, ale zároveň drahé na stavbu a údržbu. Cílem bylo zdobením bůzy oslnit a její výzbrojí ohromit protivníky. Díky vysokým bokům byli veslaři lépe chráněni při plavbě na volném moři. Na zádi a přídi byla v pozdějších letech umísťována lešení (ne kastely) pro střelecké posty pro výhodu v boji, která mohla případněé rozhodnout námořní bitvu.

Je pravděpodobné, že bůzy byly stavěny dříve, odhaduje se od konce 9. století. Ale stavba velkých bůz byla zaznamenána až kolem roku 1000, v důsledku zlepšující se ekonomiky a centralizace severských států této doby. Před tímto datem nejsou zprávy o stavbách těchto velkých a drahých bůz.

Několik doložených historických zmínek o bůzách.

● Bůza ORMEN KORTE se zlacenou dračí hlavou se třiceti páry vesel, přibližně čtyřicet metrů dlouhá (30 sesse). Byla postavena kolem roku 990 pro jarla Rauda Silného (Rauðr inn rammi, Raud de Sterke též Raud den Ramme) v Salten, Hålogaland v severním Norsku. Bůza byla ukořistěna Olavem Tryggvasonem a přejmenována na ORMEN STUTTE. Po vylepšení přejmenována na ORMEN LANGU (neplést s ORMEN LANGE, viz níže) a posléze přejmenována na ORMEN SKAMME, islandsky Ormen Hinn skamme – krátký had.

● Bůza ORMEN LANGE mimořádně zdobená a vyzbrojená se třiceti čtyřmi páry vesel, přibližně čtyřicet pět metrů dlouhá (34 sesse). Byla postavena kolem roku 996 v Ladehammaren (Trondheim, Norsko) pro krále Olava Tryggvasona. Snad nejznámější bůza vikingského věku. Islandsky Orm Hinn Langi znamená dlouhý had. O mimořádné kvalitě konstrukce této bůzy je zmínka v sáze o Olavu Tryggvasonovi, kdy při námořní bitvě byla ORMEN LANGE taranována do boku nepřátelskou lodí BARDEN Eirika Håkonssona jarla z Ladu, která byla vybavena železným beranidlem. Těžce poškozený ORMEN LANGE se přesto udržel na vodě až do zakotvení.

● Bůza ORMEN se třiceti pěti páry vesel, přibližně padesát metrů dlouhá (35 sesse). Byla postavena kolem roku 1060 v Nidaros (dřívější název, dnes Trondheim) pro krále Haralda III. Norského (Harald III Hardråde Konge av Norge). Popis této bůzy nám podává Snorri Sturluson v Sáze o králi Haraldu Hardrådu.

Jedny z poslední zmínek o bůzách, jako nákladních lodích, pochází ze 12. a 13. století, kdy byly používány k dopravě křižáků do Svaté země v Palestině. Z pramenů víme, že tyto velké lodě už vypadaly o dost jinak než jejich vikingské předchůdkyně. Jednalo se o bitevní lodě středověku. Boky dosahovaly až devítimetrové výšky. Běžně se na nich objevovala opevněná lešení i po celé délce lodi, nejčastěji však na zádi, středu a přídi. Na ně byly umisťovány vrhací stroje, např. balisty, katapulty, mangonely apod. Posádky těchto bůz čítaly kolem tří set mužů ve zbrani. Nikde za celou dobu časného severského námořnictví nenajdeme rozlišení mezi členem posádky a bojovníkem. Jen odkazy na výjimečnou dovednost konkrétního člena posádky v zacházení s určitým druhem zbraně či obsluhu lodi. Z toho vyplývá, že členové posádek byli používáni, jak bylo momentálně žádoucí.

Bůza se však postupně stávala více populární jako nákladní loď, protože vyšší boky poskytovaly velký nákladový prostor, ale za cenu hlubšího ponoru. To byla nevýhoda bůz - nemohly kotvit v mělkých přístavech.

Ve 13. století byly drahé válečné i nákladní bůzy nahrazovány modernějšími loděmi, např. kogami, hulky apod. V průběhu 14. a 15. století byla robustní konstrukce bůzy zjednodušena a odlehčena. V Holandsku tak vznikl nový menší typ obchodní, ale hlavně rybářské lodi buis, který se ujal téměř po celém evropském pobřeží, viz buis, herynek buis. A v Anglii úpravou bůzy vznikl typ válečné lodi viz roundship.

Trup bůzy s kýlem byl vysoký s oblými boky a klinkerovou obšívkou. Nad oblou zádí a přídí s téměř tupými břity byla v pozdějších letech umisťtována lešení pro zvýšené střelecké posty (ne kastely) zpočátku chráněná zavěšenými štíty, později ohradou z prken. V rovině veslařů byla paluba. Bůza byla vybavena obvykle 30-35 páry vesel a ovládána kormidelním veslem na pravoboku zádě. Měla jeden stěžeň s ráhnovou obdélníkovou plachtou.

BYRDING, BORDING – AR سفينة عبء; DA Byrding; DE Byrding; EL Βορδινγ; EN Byrding; ES Byrding; FR Byrdingr; HI बोर्डिंग; IT Byrding; JA 負担船; NL Byrding; NO Byrding; PT Byrding; RU Бырдинг; SV Bording; TR Byrding gemisi; ZH 负担船.

Byrding se svým vzhledem nelišil od obvyklého stylu vikingských lodí, ale byl menší. Používal se pro obchod, dopravu zboží, nákladů kolem pobřeží nebo pro zásobování velkých lodí vodou a potravinami. Z historických nálezů je patrné, že byrdingy byly schopny plavby na volném moři, např. na trase z Norska na Island a zpět.

Název byrding, volně přeloženo nákladník, plně vystihuje účel lodi. Název typu má základ v dánském či norském slově „byrder“ či ve švédském slově „borden“, které znamená břemeno, zatěžovat či nakládat.

Archeology nalezený byrding:

● Byrding ze Skuldelev. V kanálu u Skuldelev (asi 20 km severně od Roskilde v Dánsku) byl v roce 1924 rybáři vytažen starý stěžeň. Až v letech 1957-59 byl proveden průzkum potápěči, kteří zde nalezli pět relativně zachovalých lodí, které byly po odvodnění naleziště převezeny k dalšímu výzkumu. Nález označený SKULDELEV 3, je byrding, jedna z nejlépe zachovaných lodí, ze které se dochovalo přibližně 75 % z původní velkosti.

Byrding byl postaven z dubu a železných hřebů kolem roku 1040 v Dánsku. Plavil se po dánských kanálech a baltském pobřeží. Také jsou zde patrné známky toho, že byl přenášen po souši. Ač měl otvory pro pět párů vesel, podle značného opotřebení byly používány jen dva páry vesel a posádku tvořilo pravděpodobně 3–5 mužů.

Podle výzkumu SKULDELEV 3 byla v letech 1982-84 postavena přesná replika pokřtěná ROAR EGE, která je 14 metrů dlouhá (10 sesse), 3,3 metru široká, trup ve střední části je 1,4 metru vysoký a ponor je 0,9 metru. Loď má otevřený nákladový prostor o objemu přibližně 10 metrů kubických pro 4 až 5 tun užitečného nákladu a výtlak přes 9 tun. Stěžeň byl upevněn do kýlu s plachtou o ploše 45 metrů čtverečních. Posádka byla 5 až 8 mužů. Při plavebních zkouškách se ukázalo, že je to obratná námořní obchodní loď, které naměřili rychlost pod plachtou 8 až 10 uzlů (15-19 km/h).

Ve Skotsku a na Hebridách, kde Vikingové obchodovali a žili, vznikla úpravami byrdingu ve 12. století mj. zvýšením a rozšířením boků, varianta nazvaná birlin, též berlin (skotskou gaelštinou: birlinn). Birlin podle dochovaných záznamů měl zpočátku klinkerovou obšívku a později normální, šest až devět párů vesel a tři muže na veslo. Birlin se používal až do 17. století.

Trup byrdingu byl mělký s kýlem a klinkerouvou obšívkou. Měl oblé boky a do výše klenutou záď a příď. Ovládal se kormidelním veslem. Měl jeden nevyjímatelný stěžeň s jednou ráhnovou plachtou a čtyři až patnáct párů vesel s jedním mužem na veslo.

DRAKKAR – AR سفينة العلم - دراكار; DA Drage; DE Drakkar; EL Ντράκαρ; EN Drake, dragon; ES Drakkar Buque insignia de los vikingos; FR Dragon; HI वाइकिंग्स फ्लैगशिप; IT Drakkar Fiore all'occhiello dei Vichinghi; JA 旗艦ドラカー; NL Drakkar; NO Drage; PT Drakkar; RU Драккар; SV Drake-orm; TR Drakkar Vikingler amiral gemisi; ZH 维京人旗舰.

Původně drakkar (též islandsky dreki) nebyl konkrétní typ válečné lodě. Ze ság Snorriho Sturlussona i dalších kronikářů je zřejmé, že se jednalo o funkci vedoucí lodě, obvykle označené řezbou dračí nebo býčí či zubří hlavy na přídi bez ohledu na typ lodi, ale vždy to byla ta největší loď ve flotile. Drakkarem tedy byla nejčastěji ta největší loď jako bůza, karv, langskip nebo skeide. Ze zdrojů víme, že nejmenší drakkar měl dvacet pět párů vesel, přibližně třicet pět metrů dlouhý (25 sesse) a největší se šedesáti páry vesel, přibližně sedmdesát metrů dlouhý (60 sesse). Drakkarem se také ukazoval stav či moc krále, jarla či jiného majitele.

Ze ság známé drakkary byly již zmíněné bůzy ORMEN KORTE se zlacenou dračí hlavou a ORMEN LANGU s napůl dračí a hadí hlavou, viz bůza. Dále VISUNDR se zubří hlavou viz langskip a BARDEN viz skeide.

Ze ság také vyplývá, že když na lodi nebyl král, jarl nebo ten, kdo výpravu financoval a vedl, pak posádka zvířecí hlavu sejmula. Dalším pravděpodobným důvodem bylo hlavou draka či zubra vyděsit božstva či patrony, kteří měli chránit Vikingy napadené osady a města. Hlavy byly při návratu sejmuty, aby posádky neurazily své vlastní bohy.

V závěru vikingského věku v 10.-11. století se to ustálilo tak, že drakkarem byla vždy největší a nejlepší loď z langskipů. Takový drakkar podle skandinávských ság byl i langskip dánského krále Knuta Velikého (Knud den Store, *985 - +12. listopadu 1035) se třiceti čtyřmi páry vesel, čtyřicet pět metrů dlouhý (34 sesse).

Ač byl langskip drakkar lepší válečnou lodí než robustní bůza, provozní a udržovací náklady byly mnohem nižší.

Relativně nízký trup bez paluby s masivním kýlem byl dlouhý, štíhlý s oblými boky s klinkerovou obšívkou. Měl souměrně do výše klenutou záď a příď s velmi ostrými břity. Na obrubnici byly úchyty pro štíty posádky. Na zadní a přední vaz byl nasazován ponejvíce vyřezávaná dračí hlava a ocas, ovšem jen pokud byl přítomen jarl či král, kteří výpravu vedli a financovali.

Měl jeden vyjímatelný jednodílný stěžeň s ráhnovou plachtou a dvacet pět až šedesát párů vesel s jedním či dvěma muži na veslo. Ovládal se kormidelním veslem.

FAERING, SKIPSBAT – AR أربعمجاديف; DA Faering, fireårer, skibetsbåd; DE Faering, vierruder; EL Φέρενγκ; EN Faering; ES Faering; FR Faering; HI चार ऊर; IT Faering; JA フェーリング; NL Faeringtype; NO Færing, feræringr, skipsbåt; PT Faering; RU Фаеринг; SV Fyraåror, fartygetsbåt; TR Faering; ZH 費林, 四隻槳.

Název faering pochází ze staronorského feræringr nebo færing, které doslova znamená „čtyři vesla“. Jiný norský účelový název pro faering byl „skipsbåt“, to znamená „lodní člun“.

Člun faering podle nejstarších záznamů a nálezů byl tradičně používán v 9. století na většině vikingského území, ale historici jeho vznik datují do 7. století. Člun faering sloužil mj. k přepravě důležitých osob a jako spojka mezi válečnými loděmi při velkých výpravách. Obvykle byl vlečen nebo uložen za stěžněm dnem vzhůru a často kryl náklad či kořist.

Variace tohoto člunu měly tyto názvy:

• s poloprostorem 30-50 centimetrů mezi veslaři:
  • Faering (všeobecně ve Skandinávii);
  • Halvromsfæring (na středozápadě Norska);
  • Mell'færing, správněji Mellem-færing (na ostrovech v Severním moři).
• s poloprostorem 60-70 centimetrů mezi veslaři:
  • Hundromsfæring (v severním Norsku);
  • Kjempefæring (v Sunnmøre).
• bez poloprostoru:
  • Toknefæring.

Archeology nalezené faeringy:

● Faeringy z Gokstadu. V roce 1879 na pozemku farmy Gokstad (též Kongs), dnes v obci Sandar v okrese Vestfold, Norsko. Při výkopech v roce 1880 v pohřební mohyle byl objeven velmi zachovalý karv i s lanovím. Byl zde pohřbený jarl v oděvu s artefakty vysokého postavení a obětními dary, mj. kosti dvanácti koní, osmi psů, dvou jestřábů a dvou pávů, zbytky látky protkané zlatou nití, desková hra z dubu, dřevěné sáně a tři čluny faering.

Dendrochronologické testy ukázaly, že byly postaveny kolem roku 890. Do pohřební mohyly byly faeringy uloženy kolem roku 910. Nyní je vše z mohyly k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingskipshuset), v části Bygdøy, Oslo, Norsko.

Faering byl natolik oblíbený člun, že se používá v Norsku dodnes, především rybáři, k rekreaci a při závodech.

Faering měl oblý trup s kýlem, žebry a klinkerovou obšívku. Oblá záď a příď se sbíhala do vazů s ostrými břity. Byl vybaven dvěma páry vesel, kormidelním veslem na pravoboku a někdy i s jednodílným stěžněm se čtvercovou plachtou. Současný faering má pákové kormidlo na vazu tupé zádi v ose člunu.

FERJA též FERJU – AR عبارة (مركب); DA Færge; DE Fähre; EL Φέργε; EN Ferry; ES Ferri, Ferja; FR Ferry; HI नौका; IT Ferja; JA フェリ; NL Veerboot; NO Ferje; PT Ferja; RU Феря; SV Färja; TR Feribot; ZH 渡輪.

Ferja bylo menší plavidlo, dnes bychom řekli člun. Vikingy bylo používané jako přívozy na řekách, přes fjordy, k rybaření apod. Obvykle ferju obsluhoval jeden nebo dva muži.

Archeology nalezená ferja:

● Ferja z Gislinge. V roce 1993 nalezli ferju u obce Gislinge, v kraji Sjælland, Dánsko. Ferja byla dlouhá 7,76 metru (3 sesse), široká 1,66 metru s nosností jedné tuny. Byla postavena a používána v letech 1130-1150.

V roce 2015 Muzeum vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko zahájilo projekt na stavbu repliky podle tohoto nálezu. V lednu 2020 byl postaven třetinový model. V srpnu 2020 byla zahájena stavba přesné repliky z Gislinge. Máte-li zájem pomoci při stavbě, napište do Muzea vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko.

Slova færge, ferja, ferju byla vikingské označení typu lodi. Tyto výrazy se v současnosti používají jako označení pro trajekty a v mnoha případech i jako značka firem provozujících trajekty, silniční i železniční přepravu.

Ferja měla nízký široký trup s kýlem a oblými boky. Záď a příď byly ne vždy uzpůsobeny pro snadnější nástup a výstup pěších, koní, dobytka apod. Ferja byla bez stěžně a obvykle byla vybavena párem vesel.

KARV, KARF – AR كارفي; DA Karve, karvi, skarfi; DE Karve; EL Καρβέ, καρφί; EN Karve, karvi, karfi; ES Karve; FR Karv; HI खूनी मछली; IT Karve; JA 血まみれの魚; NL Karve; NO Karv; PT Karve; RU Карв, карф; SV Karve; TR Karve, karfi; ZH 血腥魚.

Karv byl menší typ válečné lodi ze skupiny dlouhých lodí. Považuje se za jeden z nejstarších typů válečných lodí na počátku vikingského věku v druhé polovině osmého století. Název byl pro tuto válečnou loď víc než výmluvný - karve, islandsky karfi, znamenal krvavá ryba. Z karvu se časem a zkušeností lodních tesařů vyvinuly ostatní typy dlouhých lodí.

Později, když byly karvy nahrazovány modernějšími válečnými dlouhými loděmi, se karv dobře osvědčil i jako obchodní a dopravní plavidlo nebo soukromé „jachty“ králů či jarlů. V sáze o Olavu Tryggvasonovi se lze dočíst, že bohatě zdobený karv byl jako jachta darován králi jako dar.

Karv byl zpočátku určen pro pobřežní plavby a jeho obranu. Měl tak výborné plavební vlastnosti a také poskytoval pohodlí posádce, protože byl schopen i plaveb na volném moři. Pro tyto vlastnosti se karv používal i dlouho poté, co věk vikingů skončil, např.: karv postavený v roce 1340 pro hraběte z Bergenu.

Jedná se o nejlépe prostudovaný typ vikingských lodí, díky nálezům v pohřebních mohylách králů. Všechny tyto lodě byly před uložením do hrobek dlouhou dobu používány k plavbám. Na těchto plavidlech byly nalezeny stopy po opravách a životech námořníků. Zvláště zde je možné nejlépe pozorovat značné konstrukční rozdíly mezi jednotlivými karvy.

Několik archeology nalezených karvů.

● Karv z Osebergu. Byl náhodně objeven v srpnu 1903 farmářem Knutem Romem pod kopcem farmy Oseberg, dnes u obce Tønsberg v okrese Vestfold a Telemark, Norsko. Profesor archeologie Gabriel Gustafson s pomocí asistenta Haakona Sheteliga při výkopech v letech 1904-05 zjistili, že kopec je kompletní pohřební mohyla jarla, jeho dvou žen a skrýval také obětní dary a zvířata a karv i s lodní výbavou. Karv byl postavený z dubu, byl dlouhý 21,58 metrů (15 sesse), široký 5,1 metrů, ve středu trupu byl 1,4 metru vysoký a ponor 0,75 metru. Má patnáct párů vesel, stěžeň s výškou mezi 9 až 10 metry a s plachtou 90 metrů čtverečních mohl plout maximální rychlostí 14 uzlů (26 km/h). Celková hmotnost karvu je 4219 kilogramů. Na přídi a zádi byly řezbářsky bohatě zdobené do spirál točené plastiky, dnes známé jako styl Oseberg (nezaměňovat s výzdobou snekkarů). Dendrochronologickými testy ze zbytků dřeva a jeho opotřebení bylo zjištěno, že karv byl postaven kolem roku 820, že se skutečně mnoho let plavil na moři a v mohyle Oseberg byl pohřben v roce 834. Nyní je vše z mohyly k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingskipshuset) v části Bygdøy, Oslo, Norsko.

V roce 2004 proběhl neúspěšný pokus o stavbu přesné repliky. V roce 2010 byl zahájen druhý, tentokrát již úspěšný pokus. Karv byl postaven ze dřeva z Dánska a Norska a za použití tradičních stavebních metod Vikingů. Karv byl 20. června 2012 v Tønsbergu spuštěn a pokřtěn SAGA OSEBERG za přítomnosti norského krále Haralda a královny Sonji. V březnu 2014 SAGA OSEBERG vyplul na otevřené moře s kurzem do Færder v Norsku. Pod plnou plachtou bylo pohodlně dosaženo rychlosti 10 uzlů (18,5 km/h). Tato plavba ukázala, že karv z Osebergu se mohl opravdu plavit a nebyla to jenom pohřební loď na pevnině. V červenci 2015 se plavil přes Kattegat do Roskilde.

SAGA OSEBERG kotví v Tønsbergu a je volně přístupný turistům.

● Karv z Gokstadu. Byl nalezen v roce 1879 na pozemku farmy Gokstad (též Kongs), dnes v obci Sandar v okrese Vestfold, Norsko. Při výkopech v roce 1880 v pohřební mohyle byl objeven velmi zachovalý karv i s lanovím. Ležel zde jarl v oděvu s artefakty vysokého postavení a obětními dary m.j.: kosti dvanácti koní, osmi psů, dvou jestřábů a dvou pávů, zbytky látky protkané zlatou nití, desková hra z dubu, dřevěné sáně a tři malé čluny.

Karv byl postaven hlavně z dubu, byl 23,3 metry dlouhý (16 sesse), 5,2 metru široký. Výška trupu ve středu byla 1,95 metru s maximálním ponorem 0,9 metru. Měl šestnáct párů vesel, stěžeň byl umístěn blíže k zádi, byl vysoký asi 12 metrů a s obdélníkovou plachtou 110 metrů čtverečních dosahoval nejvyšší rychlosti 12 uzlů (22 km/h). Výtlak karvu z Gokstadu byl vypočítán na 20,5 tuny.

Dendrochronologické testy ukázaly, že byl postaven kolem roku 890, plavil se po mořích, podle opotřebení dřeva se odhaduje počet posádky na 60-65 osob. Do pohřební mohyly byl karv uložen kolem roku 910. Nyní je vše z mohyly k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingskipshuset), v části Bygdøy, Oslo, Norsko.

Podle karvu z Gokstadu postavil Christen Christensen v Sandefjordu věrnou repliku s plným výtlakem 31,78 tun, která byla v roce 1892 pokřtěna názvem VIKING. Posádka vedená kapitánem Magnusem Andersenem, redaktorem norského obchodního a námořního časopisu, později námořního ředitele, opustila Norsko 30. dubna 1893. Pod plnou plachtou rychlostí 10 uzlů přepluli Atlantik a 27. května 1893 dosáhli břehů Newfoundlandu a poté Chicaga při příležitosti světové výstavy. Od roku 2017 je replika VIKING ve vlastnictví nadace „Friends of the Viking Ship“.

● Karv z Tune. Pohřební mohyla Båthaugen (Ø 80 m) se nacházela na farmě Nedre Haugen v bývalé obci Rolvsøy, ve farnosti Tune, která je dnes částí města Fredrikstad, v okrese Viken, Norsko. Mohyla byla už dříve bohužel cílem vykradačů. Důsledkem bylo odvětrávání, čímž se karv rozpadal. Až v roce 1867 byla hrobka vykopána pod vedením profesora Olufa Rygha s pomocí stavebního inženýra B.Chr. Arntzena. Tak byly rozpadající se zbytky poškozeného karvu z Tune a ostatky jarla, včetně dalších artefaktů, zachráněny. Zbytky karvu měly délku 18,7 metru a šířku 4,2 metru.

Při analýze a sestavování trosek do výstavního exponátu bylo zjištěno, že karv postavený převážně z dubu byl původně 20-22 metrů dlouhý a 4,35-5 metrů široký. Trup s plochým dnem byl ve středu 1,2 metru vysoký s odhadnutým maximálním ponorem až 0,7 metru. Oproti původní domněnce jedenácti-dvanáti párů vesel se archeologové více shodují na dvanácti párech vesel. Karv měl masivní stěžeň. Dendrochronologické testy ukázaly, že byl postaven kolem roku 890-900 a do pohřební mohyly byl zasypán v rozmezí let 920-925.

Karv z Tune je k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingskipshuset), v části Bygdøy, Oslo, Norsko.

Trup karvu s kýlem a žebry byl robustní, široký s oblými a nízkými boky, plochým dnem a s vysokými vazy zádě a přídě do ostrých břitů. Z nálezů z posledních let vyplývá, že karvy ze starších období byly bez lavic a veslaři stáli při tlačení vesel, ale na karvech z mladších období veslaři při veslování seděli buď na bednách s osobními věcmi nebo na lavicích. Karv byl vybaven obvykle 12-16 páry vesel a ovládán kormidelním veslem na pravoboku zádě. Měl jeden masivní jednodílný vyjmutelný stěžeň s ráhnovou plachtou.

KNARR, KNORR – AR كنور; DA Knarr, knaar; DE Knorr; EL Κνόρρ; EN Knarr, knärr; ES Knarr; FR Knarr; HI नॉर; IT Knarr; JA クノール; NL Knaar; NO Knarr, knörr; PT Knorr; RU Кнорр; SV Knarr; TR Knara; ZH 克諾爾.

Knarr byl typ obchodní či nákladní lodi ze skupiny dlouhých lodí.

Konstrukce knarru byla viditelně mohutnější a účelně strohá, jen s trochou či úplně bez nákladného zdobení a s nižším počtem vesel než válečné lodě. Knarry měli velkou nosnost a hlubší ponor, díky tomu byly při plavbě na volném moři i za bouře stabilnější. Měly vynikající manévrovatelnost i pod plachtami. Tato fakta podtrhují samotné ságy o kolonizaci a dalekých plavbách a také archeologické nálezy posledních let na Islandu, v Grónsku, na Labradoru i jinde. Knarry byly stavěny převážně z borového či smrkového dřeva, oproti válečným lodím z dubu, přesto se jich několik dochovalo. Samotná stavba knarru byla odvedena kvalitně, jen ne tak precizně a nákladně jako u válečných lodí. Kombinace skvělých plavebních vlastností, nosnosti a nízkých pořizovacích a provozních nákladů činily z knarru doslova žádoucí „spotřební dopravní prostředek“.

Právě knarry byly vhodné k dalekým plavbám a umožnily založení osad v Irsku, v Anglii (York), v Kyjevské Rusi (Novgorod), na Islandu atd. Erik Thörvaldsson, známý jako Erik Rudý, s knarrem osídlil jih Grónska a jeho syn Leif Eriksson se skupinou zde postavených knarrů založil vSseverní Americe osady Helluland (Baffinův ostrovj), Marksland (Labradorský poloostrov) a Vinland (Newfoundland). Prakticky objevili Ameriku skoro o pět set let před Kryštofem Kolumbem. Leifovy americké variace typu knarr bývají označovány názvy grønlandsknarr a vinlandsknarr a od knarru se odlišují jen místem stavby a mohutnějším trupem.

Ač byl knarr obchodní lodí, neměli Vikingové problém ho použít pro válečnou výpravu či nájezd.

Knarr byl konstrukčním základem pro vývoj roundshipu (nef) v Anglii, koče v Kyjevské Rusi a kogy v germáské Evropě.

Několik nalezených knarrů.

● Knarr z Klåstadu. Vrak byl nalezen v roce 1893 u obce Larvik, v okrese Vestfold, Norsko. Byl ale vykopán až před rokem 1970. Jde o nejstarší dochovaný nákladní knarr. Dendrochronologické testování ukázalo, že byl postaven v roce 998. Další výzkumy zjistily, že knarr při celkové délce 20,6 metrů a šířce 5,5 metrů měl posádku pouze 5-7 mužů. Podle stop hospodářských zvířat se velmi pravděpodobně tento knarr plavil přes Atlantik na Island, do Grónska a možná i do Ameriky.

Tento knarr je vystaven v restaurovaných troskách středověkého hradu, nyní muzeum Slottsfjell (Slottsfjellsmuseet) v Tønsbergu, Norsko.

V letech 2015-18 proběhla stavba repliky tohoto nákladního knarru. Byl pokřtěn jménem SAGA FARMANN vodou z úžiny Bospor, sponzorkou lady Unni Ottosen po jarlovi a zdatném obchodníku Bjørnu Farmannovi, který žil nedaleko Tønsbergu v 10. století. V roce 2019 byl knarr spuštěn, vybaven a probíhaly testy a trénink posádky. Téhož roku na festivalu dřevěných lodí v Risøru, získal knarr SAGA FARMANN ocenění „Loď roku“.

SAGA FARMANN kotví v Tønsbergu a je volně přístupný turistům.

Začátkem léta 2020 knarr SAGA FARMANN vyplul na dlouhou cestu. Bude se plavit v týdenních etapách po norském pobřeží, odtud přes Murmansk do Ruska a po řekách, jezerech a kanálech až na jih do Černého moře. Dále do Turecka, kam by měl SAGA FARMAN dorazit koncem roku 2022. Po přezimování v Istanbulu bude pokračovat přes Středomoří a Atlantik do Tønsbergu, kde by měl zakotvit na podzim roku 2024.

Na SAGA FARMANN bude stálá posádka 5-6 kvalifikovaných námořníků a 10-12 platících cestujících, kteří si vyberou svou týdenní etapu. Cestující by měli být připraveni na práci s plachtou, veslování a dalších nutné práce. Při nepřílišném komfortu zažijí nevšední, leč drsné zážitky.

Již se přihlásilo přes 2500 zájemců. Lodní lístek obsahuje složku s informacemi a jedinečnou minci „Oseberg“. Ceny za každou etapu cesty se liší v závislosti na okolnostech a budou včas oznámeny.

Zájemci o palubní lístek kontaktujte Knuta Børge Knutsena: kbk@seeu.no

● Knarr ze Skuldelev. V kanálu u Skuldelev (asi 20 km severně od Roskilde v Dánsku) byl v roce 1924 rybáři vytažen starý stěžeň. Až v letech 1957-59 byl proveden průzkum potápěči, kteří zde nalezli pět relativně zachovalých lodí, které byly po odvodnění naleziště převezeny k dalšímu výzkumu. Nález označený SKULDELEV 1, je knarr, ze kterého se dochovalo přibližně 60 % z původní velkosti.

Knarr byl původně 16 metrů dlouhý, 4,5 metru široký s výškou trupu ve středu 2 metry a ponor 1 metr. Délka nákladového prostoru v lodi byla 5,5 metru o objemu 30-35 metrů kubických pro maximálně 16 tun užitečného nákladu s odhadovaným výtlakem 20-24 tun. Knarr měl stěžeň 14 metrů vysoký s plachtou přibližně 90 metrů čtverečních, s níž dosahoval maximální rychlosti až 13 užlů (24 km/h), měl 2-4 vesla a posádku 6-8 mužů. Výzkum zjistil, že knarr byl postaven asi v roce 1030 ve fjordu Sogne (Sognefjorden) v Norsku z tlustých fošen z borového dřeva a s železnými hřeby. Během své služby byl opravován dubovým a lipovým dřevem, dendrologické testy ukázaly, že tyto opravy byly provedeny ve fjordu Oslo a ve východním Dánsku.

Díky masivní pevné pružné konstrukci a potřebnému nákladovému prostoru pro zboží a zvířata se mohl plavit na Faerské ostrovy, Island, Grónsko a Newfoundland.

Tento knarr je k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko.

Dánská replika tohoto knarru byla postavena v letech 1999-2000 a pokřtěna OTTAR AF ROSKILDE. Knarr se plaví s posádkou dobrovolníků a m.j. se v roce 2005 plavila do Edinburghu. OTTAR AF ROSKILDE je majetkem Muzea vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko a je přístupný turistům.

Trup knarru byl široký, s vysokými oblými boky pro pojmutí co největšího nákladu, osadníků, živého dobytka, otroků nebo zboží. Záď a příď byla oblá, s vazy do tupých břitů. Knarr byl vybaven obvykle 4-8 páry vesel, která se často používala jen při vyplutí a před přistáním. Ovládal se kormidelním veslem na pravoboku zádě. Měl jeden masivní jednodílný pevný nebo vyjmutelný stěžeň s ráhnovou plachtou.

LANGSKIP – AR السفن الطويلة; DA Langskib; DE Langschiff; EL Μακρύ πλοίο; EN Longship; ES Barco largo; FR Langskip; HI लांग जहाज; IT  Longship; JA ロングシップ; NL  Langschip; NO  Langskip; PT Langskip; RU Длинный корабль, лангскип; SV Långtskepp; TR Uzun Gemi; ZH 長船.

Název je podle skandinávského langskippet či islandského langskip a znamená dlouhá loď. Aby se nám to moc nepletlo, budeme podle Islanďanů názvem „langskip“ označovat skupinu typů vikingských lodí a slovem „dlouhé lodě“ ostatní nevikingské veslice např. starořecké, kartaginské, římské, italské atd.

Archeologické výzkumy posledních let ukazují, že langskip bylo souhrnné označení pro několik typů. Do skupiny langskipů tedy patří: bůza, karv, knarr, skeide, snekkar, které jsou popsány v této kapitole. A také všechny další válečné lodě, které středověký skandinávský systém, zvaný leidang či leidangsskipene, mobilizoval k pobřežní obraně nebo k sezónním nájezdům čili vikingr.

Leidang (norsky) též leidag, leiðangr (staronorsky), leding (dánsky), ledung (švédsky), lepunger (starošvédsky) a lething (anglicky).

Leidang nebo leidangsskipene zavedena kolem roku 1000, byla povinnost osad či skupin osad zajistit a udržovat konkrétní velikosti a počty langskipů, zajištění posádek včetně výstroje, výzbroje a zásob na dva měsíce pro případnou obranu pobřeží či nájezd. Ze zdrojů ság a norských raných práv (zákonů) vyplývá, že nejpopulárnější obrané langskipy byly s dvaceti páry vesel (20 sesse, tjuesesse) a osádkou devadesáti mužů, které měly nejvhodnější kombinaci vlastností jak při plavbě na moři, tak pro námořní boj.

Langskipy, mimo výše zmíněné typy, byly jednořadé válečné veslice s klinkerovou obšívkou, velkou ráhnovou plachtou, ovládané kormidelním veslem. Souměrně klenutá záď a příď v případě nutnosti umožňovala odplout bez nutnosti otočit se. Langskipy se vyznačovaly snadnou ovladatelností, ve své době velmi vysokou rychlostí, velkou nosností a odolností. Dále měly malý ponor, proto mohly přistávat i na mělčinách či plout řekami velmi hluboko do vnitrozemí.

SKEIDE, SKEIDER – AR سكايدر; DA Skeide, skeid, skeið, skeider; DE Skeide, skeid; EL Σκέιθ; EN Skeid; ES Skeid; FR Skeid; HI स्कीड; IT Skeid; JA スカイド, スカイダー; NL Skeidtype; NO skeide, skeid, skeið, skeider; PT Skeid; RU Скейде, скейд; SV Skild, sked; TR Skeide, skeid; ZH 斯凱德.

Mnozí historici považují skeidery za jaderné ponorky té doby.

Staroskandinávský název skeide (skeið - čti skeitr) znamenal „rozdvojení“ či „rozdělení“, nyní se překládá jako „rozvod“. Výstižně vypovídá o účelu této lodi, taranovat a pokud možno i rozseknout nepřátelskou loď.

Základní konstrukce skeideru vychází z langskipu. Rozdíl byl v masivní či vyztužené přídi a vazu. Někdy bylo na přídi přibito železné sekeře podobné ostré beranidlo. Z nálezů z posledních let vyplývá, že oblíbená velikost skeide byla s dvacetipěti páry vesel (25 sesse) o celkové délce přibližně 30 metrů a posádkou 60-70 mužů. Skeide byl stavěn především pro pobřežní a říční plavbu a obranu, přesto byl schopen i námořních plaveb a bitev.

Několik archeology a badateli nalezených skeiderů.

● Skeide BARDEN (nebo BARDIN). Byl postaven cca v letech 980-990 pro jarla Erika z Ladu a hraběte z Northumbrie (Eirik Håkonsson). BARDEN měl masivní vazy, zpevněné obšívky zvýšené zádě i přídě a oba břity byly osazeny železnými ostrými beranidly.

Název ze staroskandinávského základu slova barð (čti bart, nebo beat) znamená bít, udeřit či porazit. Barðin (barden) znamená bijec, úderník nebo porážeč.

V roce 999 nebo 1000 došlo k námořní bitvě u Svolderu (nedaleko Rujány, Dánsko). Zde Norové vedení králem Olavem Tryggvasonem na vlajkové bůze ORMEN LANGE (viz bůza výše) a jejich spojenci Jómští Vikingové se silou jedenácti langskipů podlehli. Proti nim plulo více jak sedmdesát langskipů jarlů z Ladu, dánských a švédských Vikingů vedených švédským králem Olofem Skötkonungem (Olaf Eiríksson). Během bitvy jarl Erik se skeide BARDEN taranoval ORMEN LANGE, která se i přes těžké poškození nepotopila. Král Olav Tryggvason v boji padl a bylo zajato všech jedenáct lodí.

BARDEN měl údajně na příďovém vazu řezbu hlavy boha Tora (ne Thora!), která byla poté, co Eirik Håkonsson přijal křest, nahrazena křížem.

● Skeide ze Skuldelev. V kanálu u Skuldelev (asi 20 km severně od Roskilde v Dánsku) byl v roce 1924 rybáři vytažen starý stěžeň. Až v letech 1957-59 byl proveden průzkum potápěči, kteří zde nalezli pět relativně zachovalých lodí, které byly po odvodnění naleziště převezeny k dalšímu výzkumu. Nálezy označené SKULDELEV 2 a 4, nebyly dva vraky ale jeden skeide, ze kterého se dochovalo přibližně 25 % z původní velkosti. Je to jedna z nejdelších vikingských lodí, která kdy byla nalezena.

Skeide SKULDELEV 2 a 4 byl původně 30 metrů dlouhý, 3,8 metrů široký s výškou trupu ve středu 2 metry s ponorem 1 metr a plným výtlakem 26 tun. Měl stěžeň asi 9-10 metrů vysoký s plachtou přibližně 112 metrů čtverečních, s níž dosahoval cestovní rychlosti 6-8 uzlů a maximální rychlosti až 15 užlů (28 km/h). Měl 60 vesel a posádku 65-70 mužů. Dendrochronologický výzkum zjistil, že skeide byl postaven z dubu asi v roce 1042 v okolí Dublinu v Irsku.

Tento skeide je k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko.

● Skeide HAVHINGSTEN fra Glendalough (SEA STALLION z Glendalough). Muzeum vikingských lodí v Roskilde rekonstruovalo skeide podle výzkumu SKULDELEV 2 a 4. Stavba trvala přibližně 40 000 hodin od srpna 2000 do září 2004. V létě roku 2007 replika skeidu vyplula z Roskilde do Dublinu, kde přistála 14. srpna 2007. Loď byla vystavena v Dublinu až do léta roku 2008, odkud se vrátila zpět do Roskilde, kde zakotvila 9. srpna 2008.

Replika skeide HAVHINGSTEN FRA GLENDALOUGH je majetkem Muzea vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko a je přístupná turistům

Ke stavbě repliky skeide HAVHINGSTEN bylo použito:

• 4 duby pro kýl, přední a zadní vaz;
• 14 dubů pro prkna obšívky;
• 2 duby pro kýlovou výztuhu s lůžkem pro stěžeň;
• 250 kusů křivého dubu na žebra;
• 3 jasany pro horní obrubu s lůžky pro vesla;
• 2 borovice pro stěžeň a ráhno;
• 35 borovic na vesla;
• 10 vrb pro 1000 dřevěných hřebíků;
• 10 smrků a borovic na štíty natřené vápnem;
• 8000 železných nýtů;
• 600 litrů dehtu;
• 112 metrů čtverečních lněné tkaniny na plachtu;
• 2000 metrů konopného lana.

● Skeide z Haithabu. Vikingská osada Haithabu (též Hedeby) se nacházela na jihovýchodním pobřeží Jutského poloostrova, v zátoce Šlaj (Schlei) 54°35′24″N 9°49′48″E. V roce 1953 zde potápěči objevili trosky osady. Při průzkumu byly objeveny sekery, meče atd. a vraky lodí. Po odvodnění v roce 1979 začaly výkopy. Vrak označený HAITHABU 1 (též HEDEBY 1) je skeide, ze kterého se dochovalo přibližně 20 % z původní velkosti.

Skeide HAITHABU 1 byl původně 30,9 metrů dlouhý, 2,7 metrů široký, s výškou trupu ve středu 1,5 metru a odhadovaným plným výtlakem 30 tun. Měl stěžeň asi 10-15 metrů vysoký, 60 vesel a posádku 70-100 mužů. Je to jedna z nejdelších vikingských lodí, která kdy byla nalezena. Dendrochronologický výzkum zjistil, že skeide byl postaven v Haithabu z místních dubů v roce 985. Spoje klinkerové obšívky v intervalech 10 centimetrů zajišťovaly železné hřeby a spáry byly vycpány vlnou s dehtem. Skeide shořel v roce 1050 po nájezdu na obec Haithabu.

Práce archeologů a restaurace HAITHABU 1 byla zfilmována v dokumentu „Das Haithabu-Schiff“, který měl premiéru v roce 1985.

Tento skeide je k vidění ve Vikingském muzeu v Haithabu (Wikinger-Museum Haithabu), Německo.

● Skeide z Roskilde. V letech 1996-97 začaly zemní práce na rozšíření stávajícího muzea vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko. Při bagrování základů k velkému překvapení všech byly v únoru 1997 nalezeny vraky devíti lodí. Nález označený ROSKILDE 6 je skeide, ze kterého se dochovalo přibližně 75 % z původní velikosti. Je nejdelší vikingská loď, která kdy byla nalezena.

Skeide ROSKILDE 6 byl původně 37,4 metrů dlouhý, 3,5 metrů široký s výškou trupu ve středu 2 metry s ponorem 1 metr a odhadovaným plným výtlakem 30 tun. Měl stěžeň asi 15-17 metrů vysoký se čtvercovou plachtou přibližně 200 metrů čtverečních s níž dosahoval cestovní rychlostí 7-9 uzlů a maximální rychlostí až 16 uzlů (29 km/h). Měl 39 párů vesel (39 sesse) a posádku přibližně 100 mužů.

Dendrochronologický výzkum zjistil, že skeide byl postaven z dubů pokácených kolem roku 1025 v Oslofjorden, Østfoldu nebo ve Vestfoldu, Švédsko. Skeide byl složen ze tří částí, 32 metrů dlouhého kýlu, předního a zadního vazu, to vše spojené prkny klinkerové obšívky. Celková konstrukce svědčí o vysoké řemeslné kvalitě. Skeide nese stopy oprav, které byly  provedeny v Pobaltí, dnes Polsko. Asi v roce 1060 byl poškozený opuštěn a ponechán svému osudu.

Restaurační práce na vraku ROSKILDE 6 byly vedeny kurátorkou Kristiane Strætkvern. Skeide ROSKILDE 6 je zakonzervován a namontován v 37 metrů dlouhém ocelovém skeletu.

V letech 2013-14 proběhla putovní výstava „VIKING“ v rámci společného projektu mezi dánským, britským a německým muzeem. V červnu 2013 v Národním muzeu v Kodani byl poprvé představen skeide ROSKILDE 6. Výstava pokračovala v Britském muzeu v Londýně a v Německém muzeu prehistorie a rané historie (Museum für Vor und Frühgeschichte) v Berlíně.

Tento skeide je k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko.

Trup skeide byl dlouhý, štíhlý s oblými nízkými boky a klinkerovou obšívkou. Měl žebra, nízký kýl a souměrné klenuté  vazy do ostrých břitů. Příď však byla znatelně masivnější a někdy i vyzbrojena sekerovým beranidlem. Skeide byl vybaven 20-40 páry vesel a lavicemi, ovládán kormidelním veslem na pravoboku zádě. Měl jeden masivní jednodílný vyjmutelný stěžeň s ráhnovou plachtou.

SKUTE – AR سكوت, سكيت; DA Skute, skúta; DE Skute; EL Σκγτε; EN Skute; ES Skuta; FR Skute; HI स्कूट, स्कीट; IT Skuta; JA スキート, スカット; NL Skute; NO Skute, skúta; PT Skuta; RU Скуте, скюта; SV Skute, skúta; TR Skutegemi; ZH 斯庫特.

Skute, islandsky skúta, byl od 8. a 9. století původně souhrnný název pro skupinu menších plavidel a člunů stavěných pro rybolov a přepravu různých druhů zboží a osob v osadních podmínkách říční plavby. Do této skupiny patřily byrding, faering, ferja a knarr. Později tato skupina zahrnovala výše zmíněné typy plavidel používané i na moři.

Od 16. století tímto názvem Skandinávci souhrnně označují plavidla používaná pro rybolov dodnes, např. buis či herynek buis, galiot, jakt, šmak, jola, kutr atd. včetně jejich variací.

SNEKKAR, SNEKKJA – AR سفينة الأفعى; DA Snekke; DE Schnigge, snigge, snekja; EL Σνάκερ; EN Snekkja; ES Snekke; FR Snekkja; HI स्नेके; IT Snekke;JA スネッケ; NL Snekkjatype; NO Snekke; PT Snekke; RU Снеккар, снекке; SV Snipa; TR Yılan gemisi; ZH Snekkje, 蛇船.

Název snekkar znamená hadí nebo červí loď. Název získal podle štíhlého, úzkého a celkově malého trupu. Kronikář Snorri Sturlason se v jedné ze svých ság zmiňuje o snekkarech Slovanů nazývaných vendelsnekke.

Snekkar byl nejmenší typ válečné lodi ze skupiny langskipů. Přednostmi snekkaru byly obratnost, pohyblivost, malé rozměry, vysoká rychlost a jejich slabinou horší stabilita při plavbě pod plachtou. Byl nejčastěji stavěnou lodí a základní jednotkou vikingské flotily nejen při nájezdech. Snekkar byl mezi Vikingy a Varjagy nejoblíbenější lodí především pro říční hloubkové nájezdy do vnitrozemí. Je považován za předchůdce všech vikingských lodí, především langskipů.

Archeologické nálezy ukazují, že vikingské osady snekkary stavěly nejen z „čerstvého“ dřeva ale i recyklací použitelných částí z poškozených či dosluhujících lodí. Snekkary se tak stavěly rychleji a levněji pro splnění litery zákona leidang či leidangsskipene, viz výše langskip.

Vznik snekkaru, tehdy bez stěžně, se datuje přibližně do přelomu 3.-4. století vývojem ze starogermánského člunu s vesly ze spletených větví. Stěžeň se na snekkaru přidal koncem 6. století a i vesla byla kvalitnější z „prken“. V 8. století se na snekkaru objevily řezby hadí hlavy i ocasu, které se buď nasazovaly nebo byly přímo vyřezány na vazech.

Snekkar přečkal konec vikingské éry v 10.-11. století a byl používán až do počátku 15. století především německou hanzou. V Baltském a Severním moři byl používán jako průzkumné, expediční či obchodní plavidlo, ale už s běžnou obšívkou a vesla se používala spíše pro manévry v přístavech.

Archeology nalezený snekkar.

● Snekkar ze Skuldelev. V kanálu u Skuldelev (asi 20 km severně od Roskilde v Dánsku) byl v roce 1924 rybáři vytažen starý stěžeň. Až v letech 1957-59 byl proveden průzkum potápěči, kteří zde nalezli pět relativně zachovalých lodí, které byly po odvodnění naleziště převezeny k dalšímu výzkumu. Nález označený SKULDELEV 5, je snekkarr, ze kterého se dochovalo přibližně 50 % z původní velkosti.

Snekkar SKULDELEV 5 byl původně dlouhý 17,3 metrů (13 sesse), široký 2,5 metru s výškou trupu ve středu 1,1 metr a odhadovaným ponorem asi 0,6 metru. Odhadovaný celkový výtlak byl osm tun. Měl stěžeň asi devět metrů vysoký s plachtou o ploše 46 metrů čtverečních, s níž pluli běžnou rychlostí 6 uzlů (11 km/h) a maximální rychlostí až 15 uzlů (27 km/h). Měl třináct párů vesel a kormidelní veslo na pravoboku. Posádku tvořilo třicet mužů.

Výzkum a dendrologické testy ukázaly, že SKULDELEV 5 byl postaven kolem roku 1030 poblíž Roskilde. Ke stavbě byl použit dub, jasan, bříza, borovice a olše převážně z „recyklovaných“ částí. SKULDELEV 5 se plavil v mělčinách Baltiku a dánských řekách. Při svém potopení byl snekkar už velice starý a značně opotřebovaný.

Restaurovaný snekkar SKULDELEV 5 je k vidění v Muzeu vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko.

● Snekkar HELGE ASK. Podle výzkumu snekkaru SKULDELEV 5 byla Vikingským muzeem v Roskilde postavena přesná replika. Ta byla v roce 1991 spuštěna a pokřtěna jménem HELGE ASK.Replika HELGE ASK je dlouhá 17,3 metrů (13 sesse), široká 2,5 metru, ponor 0,6 metru, hmotnost lodi 2 tuny, užitečná nosnost 750 kilogramů a plný výtlak 5,5 tuny. Je vybavena 9 metrů vysokým stěžněm s plachtou o ploše 48 metrů čtverečních, dvaceti šesti vesly a posádku 30 mužů i žen. Replika pod plachtou pluje maximální rychlostí 15 uzlů (27 km/h) a s vesly dosahuje rychlosti 5,5 uzle (10 km/h).

Snekkar HELGE ASK je natřen směsí páleného a nepáleného okru se lněným olejem, obšívka trupu od shora dolů je střídavě červenohnědá a žlutá. Štíty jsou natřeny bílou směsí lněného oleje a vápna.

Na stavbě HELGE ASK se podíleli: Thomas Finderup, Morten Hesthammer, Jens Rørly, Vibeke Bischoff, Ivan C. Hansen, Søren Vadstrup, Søren Nielsen a Tom Nicolajsen.

Replika každý rok vyplouvá na týdenní plavbu fjordem Roskilde, často i v doprovodu dalších soukromých replik. Dále letní jedno až tří-týdenní plavba po Baltu či Severním moři. HELGE ASK je přítomna při vikingských trzích, světových soutěžích replik, natáčení a mnoha dalších kulturních akcích. Plavby i některé akce organizuje otevřená skupina dobrovolníků nazývaná „Vikingeskibslauget Helge Ask“, zkráceně „Helgelauget“. Kromě mnoha dalších plaveb se HELGE ASK plavila v roce 1993 do Paříže po Seině. V roce 1995 při bouři nabrala vodu a potopila se. Po opravách, kdy byly mj. zvýšeny boky, je HELGE ASK dlouhá 17,3 metrů a široká 2,7 metru.

Replika HELGE ASK je majetkem Muzea vikingských lodí (Vikingeskibsmuseet) v Roskilde, Dánsko a je přístupná turistům včetně možností účasti plavby.

● Snekkar MORAG. Podle výzkumu SKULDELEV 5 byla v Polsku postavena stoprocentní replika. Stavbu vedl Marek Szabliński "Jarmeryk", vůdce polských Vikingů (*1948 - +6. února 2022). Snekkar byl v roce 2005 spuštěn a pokřtěn jménem MORAG. Replika je postavena hlavně z dubu, 17,86 metru dlouhá, 2,70 metru široká a ve středu lodi 1,09 metru vysoká. Jeho hlavním pohonem je třináct párů vesel a plachta o ploše 49 metrů čtverečních.

Posádka MORAG provedla mnoho zajímavých testů a měření, např.:

• MORAG pod plachtami dosáhl rychlosti 16,5 uzlů (30,5 km/h);
• Při pohonu šestnácti veslaři, osmi páry vesel, bylo opakovaně dosahováno rychlosti 5,5 uzlu (10 km/h);
• Plně obsazený MORAG s dvaceti šesti veslaři, třinácti páry vesel, bylo opakovaně dosahováno rychlosti 7,5 uzlu (13,8 km/h);
• a mnoho dalších testů.

Testy potvrdily mj. fakt, že SKULDELEV 5 byla rychlá, obratná malá válečná veslice, přizpůsobená podmínkám Baltského moře.

Replika MORAG kotví v domovském přístavu ve Stare Jabłonki, Polsko. Snekkar je přístupný turistům. Je možné se ubytovat v nedalekém penzionu „Viking“ (Pensjonat Wiking), Szklarnia 1, 14-133 Stare Jabłonki, Polska.

● Další plovoucí repliky podle výzkumu SKULDELEV 5:

• SEBBE ALS, spuštěna 1969, Augustenborg, Dánsko;
• LINDHEIM SUNDS, spuštěna 1977, Ollerup, Dánsko;
• GLAD AV GILLBERGA, spuštěna 1998, Nysäter, Švédsko.

Trup snekkaru s nízkým kýlem a žebry měl oblé boky i dno. Na zádi i na přídi byly nevysoké vazy s ostrými břity. Vazy byly často zdobeny hadí hlavou i ocasem. Klinkerová obšívka byla v průběhu 10.-11. století nahrazena běžnou a v této podobě se snekkar používal až do počátku 15. století.

Snekkar byl obvykle vybaven 15-20 páry vesel a ovládán kormidelním veslem nejčastěji na pravoboku zádě. Měl jeden masivní jednodílný vyjímatelný stěžeň s ráhnovou čtvercovou plachtou.

Stavba vikingské lodi

Texty: P. Patočka, P. Steinhardt, H. Prien, D. Grimm

Korektura: Ali

Aktualizováno: 17. března 2022

Prameny: viz ZDROJE