Slavní kapitáni a hrdinové
strana S

António de Saldanha *1460?? - +1515. Portugalský kapitán, který jako první zakotvil v dnešním Table Bay v Africe. Pocházel z Kastilie a byl ve službách královny Marie Aragonské. V roce 1497 přišel do Portugalska.

Po korunovaci portugalského krále Manuela I. byla do Indie 6.dubna 1503 vyslána Pátá armada. Flotila devíti lodí pod velením admirála viz Afonse de Albuquerque. Tam byl António jedním z kapitánů.

Z Lisabonu vyplul jako velitel eskadry s kapitány viz Rui Lourenço Ravasca a Diogo Fernandes Pereiry.

U Kapverd v bouři byla eskadra rozptýlena a po namáhavém hledání se Saldanha setkal s Ravascem u ostrova Svatého Tomáše. Mysem Dobré naděje propluli až v září a přitom Saldanha ztratil kontakt s Ravascem. Saldanha se zastavil v zálivu Table Bay (Aguada de Saldanha) a vystoupal jako první Evropan na Stolovou horu. Zde na skále vyryl kříž, jenž je dodnes patrný. António byl však nucen kvůli opravám lodi zůstat na břehu do října. Rui Lourenço Ravasco zatím doplul do Mosambiku, kde čekal na ostatní.

Později v Malindi dohonil Ravasca a společně podnikli útok na Mombasu, ktera odmítala vyplatit roční poplatek. Po nerozhodném boji se dohodli na smíru a v Malindi zůstali do příštího roku. Během této doby napadali arabské obchodní lodě.

Svou kořist ponechali v úschově v Malindi a v dubnu 1504 vypluli do Indiie. Měli však lodě ve velmi špatném stavu a bylo nutné přistát pro generální opravy. V září je našla Šestá armada, která jim pomohla dokončit opravy a začlenila je do své flotily. V Cochinu přistáli v říjnu 1504. Zúčastnil se obléhacích bojů o Cranganore.

V lednu 1505 se vracel a cestou si v Malindi vyzvedl uloženou kořist. V Lisabonu přistál v červenci.

V roce 1506 byl navigátorem u Osmé armady admirála Tristão da Cunha. V prosinci zakotvili v Mosambiku. Zde také přistála poškozená loď FLOR DE LA MAR kapitána João da Novy. Koření bylo přeloženo na jinou loď a kapitánem byl jmenován Saldanha, který v Lisabonu přistál v květnu 1507.

V roce 1509 byl António de Saldanha jmenován majorem v Mosambiku a Sofaly. Na jaře téhož roku vyplul s Jedenáctou armadou admirála Fernanda Coutinha. V Mosambiku přistáli v srpnu, kdy António zahájil výkon funkce majora. V roce 1511 dostavěl pevnost v Kilwa. V říjnu 1512 byl vystřídán novým guvernérem Simão de Miranda de Azevedo. Po návratu domů byl propuštěn ze služby.

João Rodrigues Serrão též João Serrão, Juan Serrano *1470? Potrugalsko - +květen 1521 ostrov Cebu, Filipíny. Portugalský navigátor a kapitán ve španělských službách. Zúčastnil se výpravy kolem světa pod velením svého bratrance admirála Fernanda de Magallanes.

Pocházel z rodiny nižších stavů. Společně se svým bratrem Franciscem Serrão vstoupili do portugalského námořnictva. João Serrão se plavil jako námořník pod velením Vasco da Gama ve flotile 1. Armady Portugalské Indie, která z Lisabonu vyplula 8. července 1497. Během plavby byl João Serrão povýšen na důstojníka, v Indii přistáli 20. května 1498. 29. srpna 1498 vypluli do Portugalska, během této plavby se vypracoval na navigátora.

V roce 1502 byl João Serrão jako navigátor začleněn ve flotile 4. Armady Portugalské Indie pod velením admirála Vasco da Gama. Flotila měla za cíl nastolit v Arabském moři a v Indii portugalskou nadvládu. Do Portugalska se vrátil na lodích flotily 5. Armady Portugalské Indie pod velením admirála Afonso de Albuquerque.

V roce 1505 byl João Serrão navigátorem a zástupcem kapitána na lodi BOTAFOGO ve flotile 7. Armady Portugalské Indie pod velením admirála Fernãa Soarese. Úkolem 7. Armady bylo dovézt prvního místokrále dona Francisca de Almeida a vybudovat v Africe obchodní stanice, pevnosti, v Indii získat a udržet monopol obchodu s kořením a získávat další kolonie. Mezi vojáky této flotily byli bratr Francisco Serrão a bratranec Fernão de Magalhães. Po přistání v Indii byl João Serrão jmenován velitelem pevnosti São Miguel.

V Indii João Serrão také působil v Goa, Cochinu a Quilonu, účastnil se vítězné námořní bitvy u Diu v únoru 1509. Poté byl pověřen vrátit se do Portugalska a připlout s posilami. Byl jmenován admirálem a 8. srpna 1510 vyplul s flotilou tří lodí k posílení držav v Indii.

V roce 1513 španělský conquistador Vasco Núñez de Balboa přešel Panamskou šíji a jako první Evropan dosáhl pobřeží neznámého velkého moře, které bylo nazváno Jižní moře (Mar del Sur, dnes Tichý oceán). Ve stejném roce se João Rodrigues Serrão vrátil do Portugalska získat další posily. 9. dubna 1514 z Lisabonu vyplula flotila pěti lodí pod vedením admirála Cristóvão de Brito, kde João Rodrigues Serrão byl jeden z kapitánů. V roce 1518 byl na žádost bratrance a admirála Fernanda de Magallanes pozván do Španělska.

Plavba k ostrovům koření Moluky a kolem světa byla španělským králem schválena 22. března 1518. Admirál Fernando de Magallanes kapitána João Rodriguese Serrão začlenil do připravované flotily Armada de Molucca jako kapitána páté lodi s platem 40 000 Maravedí (1 Maravedí = 4 818,98 Kč), vyplaceno předem za výpravu.

10. srpna 1519 ze Sevilly vyplula Armada de Molucca, flotila pěti obchodních lodí admirála Fernanda de Magallanes.

• Vlajková karaka TRINIDAD, 110 tun s 55 muži pod velením kapitána Fernanda de Magallanes.

• Karaka SAN ANTONIO, 130 tun s 60 muži pod velením kapitána Juana de Cartagena.

• Karaka CONCEPCIÓN, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Gaspara de Quesada.

• Karaka VICTORIA, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Luise de Mendoza.

• Karavela SANTIAGO, 75 tun s 32 muži pod velením kapitána João Rodriguese Serrão.

Lodě byly vyzbrojeny celkem šedesáti dvěma (62) děly se zásobou 2 540 kilogramů (5 600 liber) střelného prachu. Posádky lodí tvořilo 237 mužů, z většiny Španělé a Portugalci. Byli tam také Benátčané, Janované, Francouzi, Němci, Vlámové, Angličané a Řekové.

Dalšími důležitými členy výpravy byli benátský učenec, dobrodruh a kronikář Antonio Pigafetta, který cestu zdokumentoval a díky němu je podrobně znám průběh této plavby. Španělé Gonzalo Gómez de Espinosa, hlavní námořní důstojník zodpovídající za mužstvo, Francisco Albo zapisovatel oficiálního lodního deníku a Juan de Cartagena hlavní účetní, zodpovědný za finanční a obchodní operace výpravy.

První zastávka byla na Tenerife na Kanárských ostrovech 28°28′N 16°15′W. Zde došlo k hádce, neboť kapitán a účetní Juan de Cartagena ignoroval námořní subordinaci, nerespektoval názory zkušených kapitánů ani samotného admirála Fernanda de Magallanes. Z Tenerife pokračovali k ostrovům Zeleného mysu, Kapverdy (Cabo Verde) 15°55′N 24°5′W a odtud v jihozápadním kurzu přes Atlantik. 27. listopadu překročili rovník, 6. prosince spatřili pevninu Jižní Ameriky, poté zakotvili na mysu sv. Augustína (Cabo de Santo Agostinho) 8°17'51"S 34°57'20"W, dnes Brazílie. Během plavby byl Juan de Cartagena za pobuřování ke vzpouře uvězněn na lodi VICTORIA. Estêvão Gomes byl jmenován kapitánem SAN ANTONIO a další plavba již probíhala bez potíží až do zátoky Rio de Janeiro (dnes zátoka Guanabara) 22°49'S 43°8'W, kde zakotvili 13. prosince 1519.

V únoru 1520 byl prozkoumán záliv La Plata (Río de La Plata) 35°40′S 55°47′W, který se zdál být hledaným průlivem do Jižního moře (Mar del Sur). V březnu, aby přečkali nastupující zimu, zakotvili v objevené zátoce, kterou nazvali Zátoka sv. Juliána (Bahía San Julián) 49°21'S 67°44'W.

Tady počátkem dubna 1520 došlo ke vzpouře, když z vězení uprchl Juan de Cartagena s pomocí zrádců vedených lodním knězem Pedro Sánchez de la Reina. S pomocí dalších zrádců kapitána Gaspara de Quesada a navigátora Juana Sebastián Elcano del Puerto a jejich mužů, kteří obsadili karaku SAN ANTONIO. Připojily se i CONCEPCIÓN a VICTORIA s částmi posádek. Druhý den Juan de Cartagena požadoval, aby se admirál Fernando de Magallanes oficiálně a dobrovolně vzdal své funkce a že nadále není vůdcem plavby, kterým bude následně jmenován on sám.

Vzpoura byla ukončena díky rozhodnosti admirála Fernanda de Magallanes a důstojníků Gonzala Gómez de Espinosy a Duarta Barbosy téměř bez boje. Kapitán João Rodrigues Serrão s lodí SANTIAGO se měl na rozkaz držet mimo dohled, aby si vzbouřenci mysleli, že admirálovi zůstala jen vlajková loď. Nejdříve obsadili karaku VICTORIA, kde padl vzbouřenecký kapitán Luis de Mendoza. Lodě vzbouřenců SAN ANTONIO a CONCEPCIÓN, na níž se ukrýval „statečný“ Juan de Cartagena, se vzdaly zcela bez odporu. Poté veřejný soud rozhodl všech 40 vzbouřenců popravit. Admirál Magallanes rozhodnutí soudu změnil a 38 mužů bylo amnestováno a v řetězech začleněno do posádek. Zrádní kapitán Gaspar de Quesada a důstojník Antonio Coca byli 7. dubna 1520 popraveni. Vůdci vzpoury účetní Juan de Cartagena a lodní kněz Pedro Sánchez de la Reina byli s trochou vody a sucharů 11. srpna 1520 vysazeni na ostrůvku v Patagonii a ponecháni svému osudu.

Počátkem místního jara 24.srpna 1520 pokračovali dál na jih a prozkoumali řeku Santa Cruz. Kapitán João Serrão s karavelou SANTIAGO byl vyslán napřed na jih k průzkumu pobřeží, v jarní bouři však ztroskotali. Podařilo se zachránit celou posádku i s kapitánem. Admirál Fernando de Magallanes se rozhodl zakotvit a čekali pár týdnů, až bouře ustane. João Rodrigues Serrão byl jmenován kapitánem karaky CONCEPCIÓN.

21. října 1520 objevili mys, který byl nazván Mysem sv. Uršuly a jedenácti tisíců panen (Cabo Santa Úrsula y las Once Mil Vírgenes). Dnes se tento mys s majákem nazývá Mys panen (Cabo Vírgenes) 52°20'0"S 68°21'15"W. Záhy poznali, že se jedná o ústí do hledaného průlivu a mořský průliv poznali podle nepitné vody hluboko ve vnitrozemí.

Průliv Fernando de Magallanes nazval 1. listopadu Průlivem Všech svatých (Estrecho de Todos los Santos). Už během dalšího průzkumu průlivu jej námořníci přejmenovali na Magellanův průliv. Při plavbě průlivem byla také objevena Ohňová země (Tierra del Fuego) 54°S 70°W, která byla nazvána podle velkého množství indiánských ohňů viděných v noci. Také spatřili velká hejna ptákům podobných nemotorných bytostí s černou srstí (tučňáci).

20. listopadu se kapitán Estêvão Gomes s posádkou karaky SAN ANTONIO zrádně vrátili do Španělska. Tito zrádci na královském dvoře admirála Magallanese očernili z vlastizrady, kolaborace s Portugalci a urážek španělské koruny.

Za 38 dní, 28.listopadu 1520, dopluly tři lodě do Jižního moře (Mar del Sur). Stali se tak prvními Evropany plavícími se ve východním Pacifiku. I v současnosti je pro zkušené námořníky plavba tímto průlivem obtížná.

Při odpočinku, zásobení a nutných opravách spatřili velbloudy bez hrbů (lamy). Flotila tří lodí pokračovala severozápadním kurzem přes neznámé Jižní moře (Mar del Sur). Flotilu během čtyřměsíční plavby nestihla žádná větší bouře a kupodivu vál příznivý vítr. Fernando de Magallanes tento zatím neznámý oceán nazval Klidným, Tichým mořem, latinsky Mare Pacificum a španělsky Mar del Pacífico. Během plavby nenašli žádný ostrov, zkažené zásoby docházely, posádky sužovaly kurděje. Z hladu se snědly i kůže ze stěžňů, plachet či bot. Došlo i na hobliny z prken, různé červy a krysy, se kterými se kupčilo.

Po přeplutí rovníku 13. února 1521 zamířili na západ a 6. března objevili souostroví, kde byli přivítáni stovkami domorodců na malých, štíhlých a rychlých člunech s latinskými plachtami, dnes známé jako proa. Ač byli domorodci pohostinní a milí, vzali si vše, na co sáhli. Došlo ke kulturnímu střetu, neboť tito lidé si půjčovali cokoli, ale z pohledu Evropanů to vypadalo jako krádež. Proto byly tyto ostrovy nazvány Ostrovy Zlodějů (Islas de los Ladrones). V současnosti se tyto ostrovy nazývají Severní Mariany (Northern Mariana Islands) 16°8′N 145°45′E a Guam (Guam) 13°27'N 144°47'E, na kterém přistáli. Flotila se 150 muži nabrala sílu, čerstvé zásoby a 9. března 1521 vypluli dál.

O sedm dní později přistáli na filipínském ostrově Homonhon (Isla Homonhon) 10°43'44"N 125°43'18"E, stali se prvními Evropany na Filipínách. Místní král Ka Lamba si s Fernandem de Magallanes vyměnili dary a pozval je na návštěvu k rádžovi na ostrov Cebu (Isla de Cebú) 10°22'N 123°47'E. Rozhovory tlumočil sluha a otrok Henrique de Malaca.

7. dubna 1521 byli na Cebu vřele přijati rádžou Humabonem a královnou Hara Amihan, kteří přijali křesťanství a byli pokřtěni. Přitom jim byla předána soška Jezulátka dnes známá jako Jezulátko z Cebu (Santo Niño de Cebú) a kříž (Cruz de Magallanes). V současnosti je soška umístěna v bazilice Santo Niño a kříž v kapličce vedle baziliky, obojí na Magellanově ulici (Magallanes Street) v Cebu. Sošku Jezulátka z Cebu zhotovil týž španělský umělec či jeho dílna, kteří zhotovili i Pražské Jezulátko (Niño Jesús de Praga) z chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze. Na oplátku slíbil admirál Fernando de Magallanes rádžovi vojenskou pomoc ve válce se sousedním králem Lapu-Lapu na ostrově Mactan (Isla de Mactán) 10°17'N 123°57'E.

Na ostrově Mactan se Fernando de Magallanes pokoušel vyhnout se válce a přesvědčoval krále Lapu-Lapu ke křtu a smíru. To však král Lapu-Lapu odmítl. K ránu 27. dubna 1521 se strhla bitva s mnohonásobnou přesilou ostrovanů. Námořníci podléhali a museli ustoupit k lodím, které z děl ostřelovaly domorodé válečníky. Admirál Fernando de Magallanes raněný několika oštěpy kryl naloďování svých mužů a přitom padl.

Velení flotily i lodi TRINIDAD převzal kapitán João Rodrigues Serrão. Se zbytkem mužstva se odpoutal z boje a odpluli na Cebu. Po přistání s rádžou Humabonem pokračovali v jednání. Došlo však ke zradě, Magellanův otrok Henrique de Malaca nalhal rádžovi, že jej námořníci chtějí zbavit moci a obsadit jeho ostrov. Námořníci byli v noci z 1. na 2. května napadeni. Jeden z prvních kdo padl byl kapitán karaky VICTORIA Duarte Barbosa. Během dalšího boje při ústupu k lodím na pláži padl také kapitán João Rodrigues Serrão.

Z boje se podařilo uniknout 108 námořníkům, kteří zakotvili na ostrově Bohol (Isla Bohol) 9°50′N 124°10′E. Nebylo možné ovlaádat tři lodě, proto tu v nejhorším technicském stavu, karaku CONCEPCIÓN, spálili. Velitelem flotily a kapitánem lodi TRINIDAD byl zvolen hlavní důstojník Gonzalo Gómez de Espinosa. Na VICTORIA si námořníci zvolili dosavadního hlavního navigátora flotily Juana Lópeze de Carvalho.

Zbytek cesty je popsán u Juana Sebastián Elcano del Puerto, který výpravu jménem admirála Fernanda de Magallanes zdárně dovedl do Španělska, kde přistáli 6. zátří 1522.

Nuño da Silva *1520?? - +1585?? Portugalský obchodník, kapitán a navigátor.

V mládí studoval astronomii, matematiku a kartografii.

Plavil se do Brazílie se dvěma obchodními loděmi, když byl v lednu 1578 zajat u mysu Verde (Kapverdy) Francisem Drakeem, který byl na cestě kolem světa.

Nuño da Silva na lodi SANTA MARIA zůstal v zajetí a druhá portugalská loď byla po vyloupení propuštěna. Da Silva sloužil patnáct měsíců jako navigátor a zasloužil se o úspěch Drakeovy výpravy.

SANTA MARIA byla před průlivem Magalhães na rozkaz Francise Drakea vyprázdněna a potopena v červenci 1578.

Alejandro Gómez de Segura *1566 Vitoria - +červenec 1588. Španělský námořník a důstojník.

Již v dětství vstoupil do španělskéno námořnictva k eskadře Biskajského zálivu. Vypracoval se na prvního důstojníka admirála viz Juan Martínez de Recalde. Spolu s ním se zúčastnil všech plaveb.

V červenci 1588 vyplula z Lisabonu a La Coruña spojená portugalsko-španělská Felicissima Armada. Cílem bylo dobytí Anglie, viz lord Charles Howard, 1.hrabě z Nottinghamu (Howard Effingham).

Během cesty do Calais byli napadeni několika anglickými loděmi. Galeona SAN JUAN DE PORTUGAL (SÃO JOÃO) byla značně poškozena a ztratila většinu posádky. Alejandro Gómez de Segura byl mezi nimi.

Robert Surcouf *1773 Saint-Malo – +1827. Francouzský korzár. Legendární kapitán působil v Indickém oceánu a zmocnil se čtyřicetisedmi lodí. Proslul galantností a rytířstvím k zajatcům a byl nazýván Králem korzárů.

Ve třinácti letech ukradl člun aby ukázal své námořnické schopnosti. Zaskočila ho však bouře a museli ho zachránit. V patnácti letech byl najat na obchodní loď mířící do Indie jako plavčík. V letech 1789-1791 se zúčastnil obchodu s otroky z Mosambiku a Madagaskaru. V roce 1792 se vrátil do Francie kde došlo ke změnám během francouzské revoluce. Záhy vypukla válka s Anglií. Surcouf odplul na ostrov Isle de France (dnes Mauricius). Ostrov byl napaden dvěma anglickými válečnými loděmi. Surcouff jako druhý důstojník na fregatě CYBÉLE úspěšně odrazil nepřítele, který měl obrovskou palebnou přesilu. A tím se rázem stal válečným hrdinou.

Po povýšení na kapitána vyjádřil přání být korzárem proti Anglii. Prosbu zamítli. Surcouf v roce 1794 zajal tři britské zásobovací lodě. S nimi přistál v hladovějícím Port Louis.  Zajetí lodí bylo prohlášeno za legální pod záminkou sebeobrany. Ale úřady zabavily i část nákladu náležejícího posádce, protože Surcouf neměl korzárský glejt. Viz film Tygr sedmi moří (l'eroe dei sette mari) 1966, režie Roy Rowland, v titulní roli Gérard Barray.

Roku 1798 vyplul jako kapitán korzárské lodi CLARISSA s osmnácti děly a se stopěti muži. 2.února blízko Sumatry zajal čtyři britské lodě. V listopadu zajal loď AUSPICIOUS s nákladem za více než milion franků. Před návratem na Isle de France zajal další dvě lodě.

V květnu 1800 byl Surcouf kapitánem LA CONFIANCE fregaty s osmnácti děly. V březnu s ní zajal devět britských lodí. 7. října téhož roku se v Bengálském zálivu LA CONFIANCE setkala s britskou lodí KENT vyzbrojenou třicetiosmi děly a se čtyřista člennou posádkou a vojáky na palubě. Navzdory přesile 1 ku 3 Surcouf loď KENT lstí bez jediného výstřelu zajal. Ve Francii byl žijící legendou a v Británii veřejným nepřítelem číslo jedna, na jehož hlavu byla vypsána odměna pět milionů franků. Po návratu v roce 1801 se Surcouf usadil v Saint-Malo, oženil se a působil šest let jako obchodník a rejdař. Za své zásluhy obdržel 18. července 1804 řád důstojníka Čestné legie. Roku 1807 Surcouf ještě jednou vyplul jako kapitán speciálně postaveného třístěžníku LE REVENANT s dvaceti děly. LE REVENANT dosahoval na svou dobu pozoruhodné vysoké rychlosti 12 uzlů asi 22 km/h. Tato poslední korzárská plavba byla úspěšná. 4.února 1809 se Surcouf vrátil do Francie s nákladem v ceně osmi milionů. franků.

Surcoufa osobně jmenoval císař Napoleon baronem. Vrátil se natrvalo do Saint-Malo jako vážený šlechtic a velmi bohatý muž. Věnoval se obchodu a rejdařství.

Traduje se, že roku 1817 měl souboj s dvanácti pruskými důstojníky, protože v krčmě urazili jednoho starého muže. V souboji na kordy jednoho po druhém zabil a posledního nechal žít, aby souboj dosvědčil.

Jeho slavný výrok padl při rozhovoru s britským důstojníkem. Důstojník „My Britové bojujeme pro čest, vy Francouzi pro peníze.“ Surcouf břitce odvětil „Muži bojují o to, co jim nejvíc chybí!“.

Surcouf zemřel 8.července 1827 a na poslední cestě byl doprovázen flotilou více než padesáti plachetnic.

DALŠÍ SE PŘIPRAVUJÍ