Duarte Barbosa
|
Duarte Barbosa *1480? Lisabon, Portugalsko - +1.května 1521 ostrov Cebu, Filipíny. Portugalský spisovatel, úředník, námořník a kapitán ve španělských službách. Zúčastnil se výpravy kolem světa pod velením admirála a švagra Fernanda de Magallanes.
Duarte Barbosa pocházel z rodu nižší šlechty, byl synem Diogo Barbosy a bratrem Beatriz. Duarte po získání základního vzdělání pracoval jako pomocník svého otce.
Duartův strýc Gonçalo Gil Barbosa byl v roce 1500 členem posádky 2. Armady Portugalské Indie pod velením Pedro Alvarez Cabrala, jako námořní úředník. V Indii byl strýc úředníkem obchodní stanice v Cochinu.
V roce 1501 Duarte společně s otcem odpluli se 3. Armadou Portugalské Indie pod velením João da Nova. Zde otec Diogo Barbosa převzal správu stanice v Cochinu. Duarte Barbosa se strýcem Gonçalo Gil Barbosou v roce 1502 odešli s pověřením do obchodní stanice v Cananore. Duarte se naučil místní jazyk - malabarštinu. V roce 1503 byl tlumočníkem při jednání Francisca de Albuquerque s rádžou z Cananoru. Po tomto úspěšném jednání byla Duartovi slíbena pozice hlavního písaře v Cananoru. V roce 1513 musel Duarte portugalskému králi připomenout jeho slib a svým dopisem prosadil svůj nárok na pozici hlavního písaře.
V roce 1514 byl tlumočníkem Afonso de Albuquerque ve snaze obrátit krále Cochinu na křesťanství.
V roce 1515 Afonso de Albuquerque pověřil Duarta Barbosu dohledem nad stavbou dvou lodí v Kalikutu (dnes Kozhikode) pro plánovanou výpravu do Rudého Moře. V roce 1516 se Duarte vrátil do Portugalska. Zde sepsal cestopisnou knihu s názvem „Kniha Duarta Barbosy“ ("Livro de Duarte Barbosa"), která pro nezájem upadla v zapomnění.
Pro zneuznání své dosavadní práce pro portugalskou korunu Duarte Barbosa i jeho otec Diogo emigrovali do Španělska. Diogo se záhy uplatnil jako guvernér hradu Sevilla. Zde se v roce 1517 Duarte setkal a posléze i spřátelil s Fernandem de Magallanes, který se později oženil s jeho sestrou Beatriz.
22. března 1518 král Karel I. Španělský (od roku 1519 císař Římské říše národu Německého jako Karel V.) schválil návrhy Fernanda de Magallanes doplout na ostrovy koření Moluky západním směrem a s druhotným cílem obeplout svět. Admirál Fernando de Magallanes švagra Duarte Barbosu v dubnu 1518 začlenil do připravované flotily Armada de Molucca jako důstojníka a tlumočníka na lodi TRINIDAD.
10.srpna 1519 ze Sevilly vyplula Armada de Molucca, flotila pěti obchodních lodí admirála Fernanda de Magallanes.
-
Vlajková karaka TRINIDAD, 110 tun s 55 muži pod velením kapitána Fernanda de Magallanes.
-
Karaka SAN ANTONIO, 130 tun s 60 muži pod velením kapitána Juana de Cartagena.
-
Karaka CONCEPCIÓN, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Gaspara de Quesada.
-
Karaka VICTORIA, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Luise de Mendoza.
-
Karavela SANTIAGO, 75 tun s 32 muži pod velením kapitána João Rodriguese Serrão.
Lodě byly vyzbrojeny celkem šedesáti dvěma (62) děly se zásobou 2 540 kilogramů (5 600 liber) střelného prachu.
První zastávka byla na Tenerife na Kanárských ostrovech 28°28′N 16°15′W. Zde došlo k hádce, neboť kapitán a účetní Juan de Cartagena ignoroval námořní subordinaci, nerespektoval názory zkušených kapitánů ani samotného admirála Fernando de Magallanes. Z Tenerife pokračovali k ostrovům Zeleného mysu, Kapverdy (Cabo Verde) 15°55′N 24°5′W a odtud v jihozápadním kurzu přes Atlantik. 27. listopadu překročili rovník, 6. prosince spatřili pevninu Jižní Ameriky a poté zakotvili na mysu sv. Augustína (Cabo de Santo Agostinho) 8°17'51"S 34°57'20"W, dnes Brazílie. Během plavby byl Juan de Cartagena za pobuřování ke vzpouře uvězněn na lodi VICTORIA. Esteban Gómez byl jmenován kapitánem SAN ANTONIO a další plavba již probíhala bez potíží až do zátoky Rio de Janeiro (dnes zátoka Guanabara) 22°49'S 43°8'W, kde zakotvili 13.prosince 1519.
V únoru 1520 byl prozkoumán záliv La Plata (Río de La Plata) 35°40′S 55°47′W, který se zdál být hledaným průlivem do Jižního moře (Mar del Sur). V březnu, aby přečkali nastupující zimu, zakotvili v objevené zátoce, kterou nazvali Zátoka sv. Juliána (Bahía San Julián) 49°21'S 67°44'W.
Tady počátkem dubna 1520 došlo ke vzpouře, když z vězení uprchl Juan de Cartagena s pomocí zrádců vedených lodním knězem Pedro Sánchez de la Reina a s pomocí dalších zrádců, kapitána Gaspara de Quesada a navigátora Juana Sebastián Elcano del Puerto a jejich mužů, kteří obsadili karaku SAN ANTONIO. Připojily se i CONCEPCIÓN a VICTORIA s částmi posádek. Druhý den Juan de Cartagena požadoval, aby se admirál Fernando de Magallanes oficiálně a dobrovolně vzdal své funkce a že nadále není vůdcem plavby, kterým bude následně jmenován on sám.
Vzpoura byla ukončena díky rozhodnosti admirála Fernanda de Magallanes a důstojníků Gonzala Gómez de Espinosy a Duarta Barbosy téměř bez boje. Nejdříve obsadili karaku VICTORIA, kde padl vzbouřenecký kapitán Luis de Mendoza. Lodě vzbouřenců SAN ANTONIO a CONCEPCIÓN, na níž se ukrýval „statečný“ Juan de Cartagena, se vzdaly zcela bez odporu. Poté veřejný soud rozhodl všech 40 vzbouřenců popravit. Admirál Magallanes rozhodnutí soudu změnil a 38 mužů bylo amnestováno a v řetězech začleněno do posádek. Zrádní kapitán Gaspar de Quesada a důstojník Antonio Coca byli 7. dubna 1520 popraveni. Vůdci vzpoury účetní Juan de Cartagena a lodní kněz Pedro Sánchez de la Reina byli s trochou vody a sucharů 11. srpna 1520 vysazeni na ostrůvku v Patagonii a ponecháni osudu. Duarte Barbosa byl jmenován kapitánem lodi VICTORIA.
Počátkem místního jara 24.srpna 1520 pokračovali dál na jih a prozkoumali řeku Santa Cruz. Karavela SANTIAGO byla vyslána dále na jih k průzkumu pobřeží. Tam v jarní bouři ztroskotala. Podařilo se zachránit celou posádku i s kapitánem João Rodrigues Serrão. Admirál Fernando de Magallanes se rozhodl zakotvit a čekali několik týdnů, než bouře skončí. João Rodrigues Serrão byl jmenován kapitánem karaky CONCEPCIÓN.
21. října 1520 objevili mys, který byl nazván Mysem sv. Uršuly a jedenácti tisíců panen (Cabo Santa Úrsula y las Once Mil Vírgenes). Dnes se tento mys s majákem nazývá Mys panen (Cabo Vírgenes) 52°20'0"S 68°21'15"W. Záhy poznali, že se jedná o ústí do hledaného průlivu a mořský průliv poznali podle nepitné vody hluboko ve vnitrozemí.
Průliv Fernando de Magallanes nazval 1. listopadu Průlivem Všech svatých (Estrecho de Todos los Santos). Už během dalšího průzkumu průlivu jej námořníci přejmenovali na Magellanův průliv. Při plavbě průlivem byla také objevena Ohňová země (Tierra del Fuego) 54°S 70°W, která byla nazvána podle velkého množství indiánských ohňů viděných v noci. Také spatřili velká hejna ptákům podobných nemotorných bytostí s černou srstí (tučňáci).
20. listopadu se kapitán Esteban Gómez s posádkou karaky SAN ANTONIO zrádně vrátili do Španělska. Tito zrádci na královském dvoře admirála Magallanese očernili z vlastizrady, kolaborace s Portugalci a urážek španělské koruny.
Za 38 dní 28.listopadu 1520 dopluly tři lodě do Jižního moře (Mar del Sur). Stali se tak prvními Evropany plavícími se ve východním Pacifiku. I v současnosti je pro zkušené námořníky plavba tímto průlivem obtížná.
Při odpočinku, zásobení a nutných opravách spatřili velbloudy bez hrbů (lamy). Flotila tří lodí pokračovala severozápadním kurzem přes neznámé Jižní moře (Mar del Sur). Flotilu během čtyřměsíční plavby nestihla žádná větší bouře a kupodivu vál příznivý vítr. Fernando de Magallanes tento zatím neznámý oceán nazval Klidným, Tichým mořem, latinsky Mare Pacificum a španělsky Mar del Pacífico. Během plavby nenašli žádný ostrov, zkažené zásoby docházely, posádky sužovaly kurděje. Z hladu se snědly i kůže ze stěžňů, plachet či bot. Došlo i na hobliny z prken, různé červy a krysy, se kterými se kupčilo.
Po přeplutí rovníku 13. února 1521 zamířili na západ a 6. března objevili souostroví, kde byli přivítáni stovkami domorodců na malých, štíhlých a rychlých člunech s latinskými plachtami, dnes známé jako proa. Ač byli domorodci pohostinní a milí, vzali si vše, na co sáhli. Došlo ke kulturnímu střetu, neboť tito lidé si půjčovali cokoli, ale z pohledu Evropanů to vypadalo jako krádež. Proto byly tyto ostrovy nazvány Ostrovy Zlodějů (Islas de los Ladrones). V současnosti se tyto ostrovy nazývají Severní Mariany (Northern Mariana Islands) 16°8′N 145°45′E a Guam (Guam) 13°27'N 144°47'E, na kterém přistáli. Flotila se 150 muži nabrala sílu, čerstvé zásoby a 9. března 1521 vypluli dál.
O sedm dní později přistáli na filipínském ostrově Homonhon (Isla Homonhon) 10°43'44"N 125°43'18"E, stali se prvními Evropany na Filipínách. Místní král Ka Lamba si s Fernando de Magallanes vyměnili dary a pozval je na návštěvu k rádžovi na ostrov Cebu (Isla de Cebú) 10°22'N 123°47'E. Rozhovory tlumočil sluha a otrok Henrique de Malaca.
7. dubna 1521 byli na Cebu vřele přijati rádžou Humabonem a královnou Hara Amihan, kteří přijali křesťanství a byli pokřtěni. Na oplátku slíbil admirál Fernando de Magallanes rádžovi vojenskou pomoc ve válce se sousedním králem Lapu-Lapu na ostrově Mactan (Isla de Mactán) 10°17'N 123°57'E.
Na ostrově Mactan se Fernando de Magallanes pokoušel vyhnout se válce a přesvědčoval krále Lapu-Lapu ke křtu a smíru. To však král Lapu-Lapu odmítl. K ránu 27. dubna 1521 se strhla bitva s mnohonásobnou přesilou ostrovanů. Námořníci podléhali a museli ustoupit k lodím, které z děl ostřelovaly domorodé válečníky. Admirál Fernando de Magallanes raněný několika oštěpy kryl naloďování svých mužů a přitom padl.
První strana knihy "Livro de Duarte Barbosa". |
Velení flotily i lodi TRINIDAD převzal kapitán João Rodrigues Serrão. Se zbytkem mužstva se odpoutal z boje a odpluli na Cebu. Po přistání s rádžou Humabonem pokračovali v jednání. Došlo však ke zradě, Magellanův otrok Henrique de Malaca nalhal rádžovi, že jej námořníci chtějí zbavit moci a obsadit jeho ostrov. Námořníci byli v noci z 1. na 2. května napadeni. Jeden z prvních, kdo padl, byl kapitán karaky VICTORIA Duarte Barbosa. Během dalšího boje při ústupu k lodím na pláži padl také kapitán João Rodrigues Serrão. Z boje se podařilo uniknout 108 námořníkům.
Cestopisná kniha „Kniha Duarta Barbosy“ ("Livro de Duarte Barbosa"), která ve své době upadla v zapomnění, se díky poznámce italského kartografa a spisovatele Giovanni Battista Ramusia ze 16. století byla tato kniha v 19. století znovuobjevena. Posléze v Lisabonu vydána.
Texty: P.Patočka, H.Prien
Korektura: Ali
3. února 2018
Prameny: viz ZDROJE