Slavní kapitáni a hrdinové
strana A

A

Alf též Alv, Ulf, Ulv *450?? - +500?? Byl kralevicem a synem Sygaru Dánského krále.

Při návštěvě sousedního království Geátska (dnes Gotland) se mu zalíbila Alfhilda, dcera Geátského krále Siwarda. Později, když žádal o její ruku, byl jediný, kdo splnil podmínku probojovat se přes příkop plný hadů, ještěrek a štírů. Byl dohodnut sňatek, Alfhilda jej však odmítla. Posléze utekla se svou dívčí družinou a převlečené za muže si bez dovolení vypůjčily loď a odpluly na moře.

Alf však musel na příkaz svého otce a krále vyplout stíhat piráty v Baltském a Severním moři. Vyplul se svými Vikingy a věrným pobočníkem ze Scanie Borgarem. Mezitím se Alfhild na moři stala kapitánem na lodi pirátů, kteří nedávno ztratili svého kapitána.

Alf u pobřeží Finska stíhal piráty, když byla spatřena pirátská flotila. Kralevic Alf rozkázal svým Vikingům zaútočit a piráty abordovat. V následném boji muže proti muži Alf zjistil, že bojují proti ženám a boj zastavil. Alfhilda ohromena Alfovou statečností sňala helmu. Alf ji poznal, spontánně ji objal a požádal o ruku. Alfhilda řekla ano. Odpluli do Dánska, kde se vzali a později se stali králem a královnou Dánska.

Po letech došlo k válce s jedním dánským klanem Vikingů, při kterém královská rodina přišla o život. Borgar se svou armádou ze Scanie válku ukončil, ale pro Alfa a Alfhildu už bylo pozdě. Přežila jen malá dcerka Gurid. Ta se později stala královnou a provdala se za Borgarova syna Halfdana. Měli syna Haralda, pozdějšího krále Dánska.

Alfhild též Alwilda, nebo Alvild, Alvilda, Alvilde, Alfhilda, Avilda, Altilda, Ælfhild *450?? Geátsko dnes Gotland - +500?? Dánsko. Vikingská princezna, dcera Siwarda krále Geátského.

Král Siward vyhlásil, že nápadník, který se uchází o ruku princezny, se musí probojovat přes příkop plný hadů, ještěrek a štírů. Komu se to podaří, ten ji dostane za ženu. Tento úkol splnil jako jediný kralevic Alf, syn Dánského krále Sygaruse. Byl dohodnut sňatek. Alfhilda jej však odmítla. Posléze utekla se svou dívčí družinou a převlečené za muže si bez dovolení vypůjčily loď a odpluly na moře. Tam se setkaly s pirátskou lodí, která nedávno ztratila kapitána. Alfhilda jako silný muž byla piráty zvolena za kapitána. Podnikla několik úspěšných nájezdů podél Baltského pobřeží. Posádku její flotily tvořily hlavně mladé ženy.

Alfhilda u Finska plula na další nájezd, když byla spatřena Alfova útočící flotila. Abordáž byla tak prudká, že v následném přímém boji ženy lehce podlehly. Alf boj zastavil a Alfhilda ohromena Alfovou statečností sňala helmu. Alf ji poznal, spontánně ji objal a požádal o ruku. Alfhilda řekla ano. Odpluli do Dánska, kde se vzali a později se stali králem a královnou Dánska.

Po letech došlo k válce s jedním dánským klanem Vikingů, při kterém královská rodina přišla o život. Přežila jen malá dcerka Gurid. Ta se později stala královnou a provdala se za Borgarova syna Halfdana. Měli syna Haralda, pozdějšího krále Dánska.

Thörvald Åsvaldsson též Thørvaldr Åsvaldsson *940?? Skandinávie (Norsko) - +980?? Island. Skandinávský sedlák, rváč a Viking.

Byl synem Åsvalda Ulfssona a otcem Erika Thörvaldssona Rudého.

Thörvald se často zaplétal do rvaček, při nichž vždy soka zabil. Proto byl asi roku 970 i s rodinou vyhoštěn ze Skandinávie (dnešního Norska) na Island. Zde v Haukadalur založili farmu.

Syn Erik Thörvaldsson známý jako Erik Rudý zde dospěl a oženil se s místní kráskou Thjóthild (Thjöðildr). Později spolu odešli do Grónska.

Thörvald po dalších násilných rvačkách musel z Haukadalur opět odejít. Postavil si farmu Drang v severní oblasti Islandu v Hornstrandir. Tam také zemřel kolem roku 980.

Antón de Alaminos *1470?? Andalusie - +1520. Španělský navigátor, průzkumník a objevitel Floridského a Yucatánského proudu. Začal jako plavčík na lodi Kryštofa Kolumba, při jeho třetí a čtvrté plavbě. Zůstal na Kubě a zúčastnil se průzkumných plaveb. S Juanem Ponce de Leónem roku 1513 objevili Floridu a Floridský severo-jižní mořský proud, který navrhl využívat k plavbě do Evropy. V roce 1517 byl lodivodem flotily Francisca Hernada Córdoby na výpravě objevující Yucatán a na zpáteční cestě jako první využili svůj objev Golfského proudu. Roku 1518 byl navigátorem na výpravě Juana de Grijalvy. V roce 1519 byl jeden z kapitánů ve flotile jedenácti lodí, výpravy Hernána Cortése na Yucatán. Této výpravy se zúčastnili další významní důstojníci ze Španělska: Farez de Pineda. 26.července 1519 byl de Alaminos Cortésem pověřen doručit dary a zprávu o nových koloniích v Mexiku císaři Karlu V. a dopravit k němu dva vyslance Francisca de Monteja a Alonsa Hernánda Portocrrera. V říjnu 1519 přistáli ve Španělsku, kde již čekal guvernér z Kuby Diego de Velazquez a jeho nohsledi. Ti zabavili vše na lodi, zajali vyslance i Antóna de Alaminose a uvěznili je. Francisco de Montejo unikl, vrátil se na Yucatán a informoval Cortése o těchto událostech. Antón po roce stráveném v žaláři ve Španělsku zemřel roku 1520.

Francisco de Albuquerque též Albequerque *1450?? – +?.2.1504 Mosambik. Portugalský admirál, kapitán, rytíř Řádu sv. Jakuba z Compostelly a bratranec Afonso de Albuquerque.

Jako mladý námořní důstojník a voják se zúčastnil téměř všech výprav s viz Afonso de Albuquerque.

Po korunovaci portugalského krále Manuela I. byla do Indie 6.dubna 1503 vyslána Pátá armada. Flotila devíti lodí pod velením admirála Afonse de Albuquerque. Tam byl Francisco kapitán lodi RAINHA a velitel eskadry tří lodí s kapitány viz Nicolau Coelho a Pedro Vaz da Veiga.

 Po přistání v Cochinu byla zahájena výstavba historicky první evropské pevnosti v Asii Fort Manuel (Sant’Iago). Velitelem pevnosti v Cochinu byl jmenován Duarte Pacheco Pereira, viz týž. Byly navázány obchodní styky se sousedním královstvím Quilon. Tím byly zpevněny základy portugalských kolonií v Indii.

V polovině ledna 1504 Francisco de Albuquerque vyplul s nákladem koření na třech lodích zpět z Cochinu spolu s kapitány viz Nicolau Coelho a Fernão Rodrigues „Bardaças“. Albuquerque a Coelho utonuli v bouři s celými loděmi u pobřeží Mosambiku v únoru. Záchranná expedice byla zahájena až na konci roku 1505.

Afonso de Albuquerque též Albuquerque Veliký, Lev moří, Cézar Východu, *1453?? Alhandra u Lisabonu - +16.12.1515 Goa. Byl portugalský státník, generál, dobyvatel, admirál a jeden z nejvýznamnějších zakladatelů koloniální říše Portugalska.

Byl to jeden z největších vojenských a námořních stratégů a géniů v portugalských dějinách všech dob. Získal tyto tituly: Guvernér a Admirál Indických moří, Vévoda z Goa, rytíř Řádu sv. Jakuba z Compostelly, šlechtic Královského dvora a kapitán Rudého a Arabského moře. Přímo se podílel na osmansko-portugalské válce v Indickém oceánu a Perském zálivu o kontrolu obchodu s východní Asií. Po několika brilantních vítězných bitvách proti mnohonásobné přesile armád a flotil Osmanské říše se stalo Portugalsko prvním globálním impériem v dějinách.

Byl druhým dítětem otce Gonçala de Albuquerque pána z Villaverde, který byl významnou osobou na královském dvoře a matky dony Guiomar de Castro. Afonso dostal vzdělání v královském paláci spolu s budoucím králem Janem II. Po škole sloužil 10 let jako voják v severní Africe proti Maurům a osmanským Turkům. V roce 1471 jako důstojník s vojsky pod velením Alfonse V. Portugalského dobyli města Tanger a Arzilu (dnes v Maroku). Roku 1476 se stal pobočníkem prince Jana ve válce s Kastilií. V roce 1480 v Itálii se mu podařilo nejen ochránit Ferdinanda II. Aragonského, ale také odrazit osmanskou invazi u Otranta a zvítězit. V roce 1481 byl princ Jan korunován na krále Jana II. a Afonso byl za své dosavadní úspěchy vyznamenán titulem zeman a u dvora sloužil až do roku 1495. Mezi tím v roce 1489 se na čas vrátil do severní Afriky jako velitel pevnosti u města Larache. Později roku 1495 byl Afonso a jeho vojska stažena k obraně Arzily.

Po korunovaci portugalského krále Manuela I. byla do Indie 6.dubna 1503 vyslána Pátá armada. Flotila devíti lodí jíž Afonso jako admirál velel. Ve flotile byli kapitáni viz Duarte Pacheco Pereira, Fernão Martins de Almada, Francisco de Albuquerque, Nicolau Coelho, Pedro Vaz da Veiga, António de Saldanha, Rui Lourenço Ravasco a Diogo Fernandes Pereira.

 Po přistání v Cochinu byla zahájena výstavba historicky první evropské pevnosti v Asii Fort Manuel (Sant’Iago). Velitelem pevnosti v Cochinu byl jmenován Duarte Pacheco Pereira, viz týž. Byly navázány obchodní styky se sousedním královstvím Quilon. Tím byly zpevněny základy portugalských kolonií v Indii.

5.února 1504 Afonso s nákladem koření vyplul zpět z Cochinu. Pro poškození lodi byl nucen provést rozsáhlé opravy v Mosambiku. Zde nalezl zprávy z října 1503 od jednoho ze svých kapitánů Saldanhy, viz týž. Zde se také setkal s Almadou, viz týž. 1.května 1504 společně vypluli. V atlantiku na rovníku bylo přes šedesát dní bezvětří a vyčerpáním zemřelo 130 mužů. Zachránila je portugalská otrokářská loď, která je doprovodila na Kapverdy. Do Lisabonu dopluli 16.záři 1504 pouze s osmnácti muži. Afonso byl vřele přijat králem Manuelem I., kterému přivezl několik indických koní.Afonso navrhl další postupy při rozšiřování portugalského impéria v Indii.

Roku 1506 byla připravena výprava Osmé armady patnácti lodí do Rudého moře pod vedením admirála a bratrance Tristão da Cunha. Pět lodí z flotily bylo pod velením Afonse. Výprava dobyla perské město Sokotra. Pak v prosinci roku 1508 Afonso připlul se svou flotilou do indického Cannanore na Malabarském pobřeží, s posláním vystřídat místokrále dona Francisco de Almeida, viz týž. Ten prozatím odmítl předat úřad a Afonse uvěznil. Poté zformoval loďstvo proti spojené egyptsko-osmanské flotile dvaceti tří lodí a střetli se u Diu. Po vítězství 3.února 1509 de Almeida tak pro Portugalsko získal nadvládu v Indickém oceánu. Vzápětí Afonse propustil a předal mu úřad místokrále. V roce 1510 de Almeida odplul do Portugalska.

Afonso jako guvernér chtěl ovládnout muslimskou Indii a obchod, především trh s kořením. Tento plán zahájil dobytím města Goa v roce 1510, které se stalo strategickým přístavním městem. Dalším krokem bylo dobytí Malaky (dnes město v Malajsii), vybudování obchodní stanice a pevnosti. O to se Portugalci neúspěšně pokusili již v roce 1509.

V roce 1511 z Goa vyplula flotila osmnácti lodí s 200 indickými a 900 portugalskými vojáky, nezi nimiž byl i viz Fernão de Magalhães. Malaka byla bráněna více než 20000 muži a více jak 2000 děly. I přes tuto hrozivou převahu obránců Afonso prokázal genialitu svého námořního i pozemního velení. Malaku dobyli také s pomocí domorodců, kteří neměli rádi své muslimské vládce a sultána Mahmuda Shaha. Po dobytí a stabilizaci v oblasti byla započata stavba pevnosti a obchodní stanice. Během let 1511-13 také pověřil vyslance navázat obchodní a diplomatické kontakty s okolními zeměmi jako Pegu (dnes Barma), Sumatra, Siam (dnes Thajsko), ostrovy koření Moluky a v Číně se podařilo vyjednat obchodní styky až v roce 1616, tedy rok po smrti Afonse.

V průběhu této doby Afonso také hledal spojence proti sílící Osmanské říši. V prosinci 1512 do Goa dorazil vyslanec krále Manuela I. Mateus, který však byl považován za osmanského špiona. Po výslechu musel nedobrovolně odplout do Portugalska, kde byla potvrzena jeho totožnost.

Afonso dostal od krále úkol obsadit přístavní město Massawu s výhodnější strategickou polohou než dosavadní Sokotra, pro kontrolu úžiny Bab al-Mandab (Mandeb) do Rudého moře. V únoru 1513 vyplul de Albuquerque s 1000 portugalských a 400 sty Malabarských vojáků do Rudého moře. Byla však zjištěna velmi početná posádka mameluckých vojsk Osmanů. Proto bylo v květnu napadeno město Aden, leč neúspěšně. Pak propluli do Rudého moře (jako první Evropané). Pro nestálé větry dopluli na ostrůvek Kamaran, kde čekali na příznivý vítr až do srpna. Pak se vrátili zpět do Indie, aniž by splnili cíle výpravy, mj. měli dobýt Suezskou šíji pro zkrácení dopravní tepny kolem Afriky z Indie do Evropy.

 V roce 1514 se Afonso věnoval správě a rozvoji kolonií, především Goa. Zavedl portugalské zákony do běžné praxe včetně sňatkového práva. Portugalští muži, kteří se oženili s místními ženami, byli osvobozeni od daňové povinnosti.

Afonsův bratranec Tristão da Cunha byl pověřen králem, aby 12.března 1514 uspořádal velkolepou přehlídku pro papeže Lva X. v Římě. Průvod zvířat a bohatství z portugalských držav papeže i Evropu zcela ohromilo.

V letech 1513–15 probíhalo diplomatické vyjednávání s perským šáhem Ismailem I. o koalici proti sílící Osmanské říši. Po neúspěšných vyjednávání v Gujarati, Ormuzu a Bijapuru se na jaře 1515 Afonso rozhodl Ormuz dobýt silou. Po úspěšném tažení ustanovil jako správce své důstojníky. V létě onemocněl tropickou nemocí a vrátil se do Goa.

Mezitím političtí i mocenští nepřátelé na královském dvoře Afonse pomlouvali a nepřímo popouzeli Manuela I. v obavách i žárlivosti proti Afonsovi.

V září do Goa dorazila nová flotila z Portugalska. V listopadu 1515 Afonso de Albuquerque složil funkci guvernéra Estado da India. Byl vystřídán svým nepřítelem u dvora, Lopo Soaresem de Albergariem.

Před svou smrtí 16.prosince 1515 napsal dopis králi Manueli I., v němž se přiznával k otcovství nemanželského syna a požádal krále o dědictví svých zásluh a majetku pro něj. Afonso byl pohřben, podle své poslední vůle v kostele Nossa Señhora da Serra (nyní Our Lady of the Hill) v Goa. Roku 1566 byly ostatky převezeny do kostela Señhora da Graça v Lisabonu.

Don Francisco de Almeida též Velký don Francisco *1450?? – +1.3.1510. Portugalský průzkumník, voják, admirál a místokrál.

V mládí vstoupil do vojska a zúčastnil se bitvy u Toro v roce 1476. Dále pokračoval v Maroku. Bojoval také s Maury při dobývání Granady v roce 1492 v alianci s Kastilií. V roce 1505 byl králem Manuelem I. jmenován prvním místokrálem v Portugalské Indii. 25.března 1505 Francisco odplul do Indie s flotilou dvacetidvou lodí 7. Armady Portugalské Indie. Z toho čtrnáct karak a šest karavel s asi čtrnáctisty vojáky, jedním z těchto vojáků byl i mladý viz Fernão de Magalhães. Vlajkovou lodí byla karaka SÃO RAFAEL kapitána Fernãa Soarese. Úkolem bylo vybudovat v Africe obchodní stanice, pevnosti, v Indii získat a udržet monopol obchodu s kořením a získávat další kolonie. V červenci 1505 dobyli město Kilwa (sever Mosambiku), kde začala výstavba pevnosti a byla zde ponechána posádka osmdesáti vojáků. V srpnu 1505 přistáli u Mombasy, ta byla při dobývání zničena. Pak přistáli v Zanzibaru, který byl prohlášen za portugalské území. Po přistání v Indii byla zahájena výstavba pevností ve městech Anjediva 13.září, Cannanore 23.října, Kochi 31.října. A na Cejlon byl vyslán postavit pevnost jeho syn Lourenço de Almeida. Francisco se usídlil v Cannanore na Malabarském pobřeží. V březnu 1508 arabští obchodníci z Calicatu a egyptské loďstvo porazilo v námořní bitvě Portugalce. Byl při ní zabit Franciscův syn Lourenço. V prosinci 1508 připlula flotila posil pod velením Afonso de Albuquerque s posláním vystřídat místokrále. Francisco prozatím odmítl předat úřad a Afonse uvěznil. Zformoval loďstvo proti spojené egyptsko-osmanské flotile. Po vítězné bitvě u Diu 3.února 1509, tak pro Portugalsko získal nadvládu v Indickém oceánu. Tuto bitvu bral Francisco jako osbní pomstu za svého syna. Vzápětí Afonse propustil a předal mu úřad a v roce 1510 odplul do Portugalska. Cestou přistáli v africkém Table Bay poblíž mysu Dobré naděje aby doplnili zásoby. Don Francisco de Almeida i s posádkou byli zabiti, protože posádka kradla místním vesničanům dobytek. Francisco byl později pohřben poblíž současného Kapského města.

Lourenço de Almeida *1480 - +?.3.1508. Portugalský dobyvatel, velitel námořních vojsk a řádový rytíř Krista.

Byl synem prvního portugalského místokrále v Indii dona Francisca de Almeida. Získal kolonii Srí Lanku (Cejlon) v roce 1505 a založil zde osadu. Roku 1506 porazil arabské loďstvo u Cannanore. V roce 1508 byl zabit v námořní bitvě s egypstko-osmanskou flotilou u Chaul v Indickém oceánu.

Fernão Martins de Almada *1480 - +1510. Portugalský kapitán, voják a šlechtic královského dvora. Byl druhým synem Vasco da Almada a Isabely Mascarenhas.

Po korunovaci portugalského krále Manuela I. byla do Indie 6.dubna 1503 vyslána Pátá armada. Flotila devíti lodí pod velením admirála Afonse de Albuquerque. Tam byl Fernão jedním z kapitánů na lodi SÃO CRISTÓVÃO. Po přistání v Cochinu byla zahájena výstavba historicky první evropské pevnosti v Asii Fort Manuel (Sant’Iago). Velitelem pevnosti v Cochinu byl jmenován Duarte Pacheco Pereira. Byly navázány obchodní styky se sousedním královstvím Quilon. Tím byly zpevněny základy portugalských kolonií v Indii.

Počátkem ledna 1504 Fernão Martins de Almada vyplul s nákladem koření na třech lodích a zprávami o situaci pro krále zpět z Cochinu s kapitány viz António do Campo a Pero de Ataide „Inferno“.

U Mosambiku je zastihla bouře. Campo proplul, Ataide ztroskotal a většina posádky která se zachránila pomřela na tropické nemoci. Almada s poškozenou lodí přistál a později se zde setkal s Afonso de Albuquerque. 1.května 1504 společně vypluli. V atlantiku na rovníku bylo přes šedesát dní bezvětří a vyčerpáním zemřelo 130 mužů. Zachránila je portugalská otrokářská loď, která je doprovodila na Kapverdy. Do Lisabonu dopluli 16.záři 1504 pouze s osmnácti muži. Po té opustil námořnictvo.

Jean de Ango též Jean d’Ango,*1480 Dieppe - +1551. Francouzský kapitán, obchodník, korzár a sponzor francouzských korzárů.

Působil převážně v jižním Atlantiku a Indickém oceánu. Po otci převzal podnik zámořského obchodu s kořením z Afriky a Indie. Byl spoluzakladatel fracouzské východoindické společnosti a blízký přítel francouzského krále. V roce 1521 byl povýšen na vikomta (fr.hrabě) z Dieppe. Roku 1524 vyslal expedici na lodi DAUPHINE s kapitánem Giovanni da Verrazzano aby prozkoumala východní pobřeží Severní Ameriky. Tak bylo objeveno místo dnešního New Yorku. Sám Jean s kapitánem Raoulem Parmentierem roku 1529 dosáhl pobřeží Sumatry na lodích PENSEE a SACRE. V roce 1531 mu Portugalci v Lisabonu zabavili jeho loď. Po diplomatické rozmluvě králů obou zemí uznal portugalský král své pochybení a vyplatil mu reparaci. V roce 1533 jej francouzský král osobně v Dieppe navštívil a jmenoval jej na kapitána z Dieppe.

Roku 1535 De Ango získal korzárský glejt. Byl jeden z prvních, kdo napadl portugalský a španělský monopol na kolonie v Indickém oceánu. Aktivně napadal jejich lodě vracející se z východu. 1537 se mu podařilo v Atlantiku nedaleko Azor zajmout 9 portugalských lodí naložených stříbrem z Peru. V letech 1535-1547 Jean a jeho kapitáni zajali či ukořistili šedesátšest španělských a portugalských lodí i s nákladem. Disponoval flotilou přibližně sedmdesáti lodí převážně obchodních. Zemřel v rodinném kruhu jako respektovaný muž. Svým dětem zanechal nezměrné bohatství a hrad v Normandii.

Francisco Albo de Ajo též Francisco Albo *1490? Tuy, Galicie Španělsko - +??. Námořník a navigátor. Zúčastnil se výpravy kolem světa pod velením admirála Fernanda de Magallanes.

O jeho mládí nic nevíme. První záznamy jsou z doby, kdy se plavil jako námořník obchodního loďstva při úřadu „La Real Casa de la Contratación de Indias“ v Seville. To byl úřad pro kontrolu a regulaci zámořského obchodu, zejména se Západní Indií (později Nové Španělsko), mající vlastní loďstvo. Zde je uváděn jako Francisco Albo z Ajo v Kantábrii v severním Španělsku (Francisco Albo de Ajo). Na těchto plavbách se pro svou spolehlivost a počestnost vypracoval na navigátora a zapisovatele lodního deníku.

22. března 1518 král Karel I. Španělský (od roku 1519 císař Římské říše národu Německého jako Karel V.) schválil návrhy Fernanda de Magallanes doplout na ostrovy koření Moluky západním směrem a s druhotným cílem obeplout svět. Admirál Fernando de Magallanes námořníka Francisco Albo de Ajo 30. března začlenil do připravované flotily Armada de Molucca jako oficiálního zapisovatele lodního deníku.

10.srpna 1519 ze Sevilly vyplula Armada de Molucca, flotila pěti obchodních lodí admirála Fernanda de Magallanes.

• Vlajková karaka TRINIDAD, 110 tun s 55 muži pod velením kapitána Fernanda de Magallanes.

• Karaka SAN ANTONIO, 130 tun s 60 muži pod velením kapitána Juana de Cartagena.

• Karaka CONCEPCIÓN, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Gaspara de Quesada.

• Karaka VICTORIA, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Luise de Mendoza.

• Karavela SANTIAGO, 75 tun s 32 muži pod velením kapitána João Rodriguese Serrão.

Lodě byly vyzbrojeny celkem šedesáti dvěma (62) děly se zásobou 2 540 kilogramů (5 600 liber) střelného prachu. Posádky lodí tvořilo 237 mužů, z většiny Španělé a Portugalci. Byli tam také Benátčané, Janované, Francouzi, Němci, Vlámové, Angličané a Řekové.

Flotila však byla španělskými námořními úřady s přispěním portugalského vměšování v Sanlúcar de Barrameda zadržena a téměř se jim podařilo zcela zmařit výpravu. Po více jak pěti týdnech vyjednávání a především zásahu arcibiskupa Juana Rodríguez de Fonseca vyplula Armada de Molucca 20. září 1519 na volné moře.

První zastávka byla na Tenerife na Kanárských ostrovech 28°28′N 16°15′W. Zde došlo k hádce, neboť kapitán a účetní Juan de Cartagena ignoroval námořní subordinaci, nerespektoval názory zkušených kapitánů ani samotného admirála Fernando de Magallanes. Z Tenerife pokračovali k ostrovům Zeleného mysu, Kapverdy (Cabo Verde) 15°55′N 24°5′W a odtud v jihozápadním kurzu přes Atlantik. 27. listopadu překročili rovník, 6. prosince spatřili pevninu Jižní Ameriky a poté zakotvili na mysu sv. Augustína (Cabo de Santo Agostinho) 8°17'51"S 34°57'20"W, dnes Brazílie. Během plavby byl Juan de Cartagena za pobuřování ke vzpouře uvězněn na lodi VICTORIA. Esteban Gómez byl jmenován kapitánem SAN ANTONIO a další plavba již probíhala bez potíží až do zátoky Rio de Janeiro (dnes zátoka Guanabara) 22°49'S 43°8'W, kde zakotvili 13.prosince 1519.

V únoru 1520 byl prozkoumán záliv La Plata (Río de La Plata) 35°40′S 55°47′W, který se zdál být hledaným průlivem do Jižního moře (Mar del Sur). V březnu, aby přečkali nastupující zimu, zakotvili v objevené zátoce, kterou nazvali Zátoka sv. Juliána (Bahía San Julián) 49°21'S 67°44'W.

Tady počátkem dubna 1520 došlo ke vzpouře, když z vězení uprchl Juan de Cartagena s pomocí zrádců vedených lodním knězem Pedro Sánchez de la Reina  s pomocí dalších zrádců kapitána Gaspara de Quesada a navigátora Juana Sebastián Elcano del Puerto a jejich mužů, kteří obsadili karaku SAN ANTONIO. Připojily se i CONCEPCIÓN a VICTORIA s částmi posádek. Druhý den Juan de Cartagena požadoval, aby se admirál Fernando de Magallanes oficiálně a dobrovolně vzdal své funkce a že nadále není vůdcem plavby, kterým bude následně jmenován on sám.

Vzpoura byla ukončena díky rozhodnosti admirála Fernanda de Magallanes a důstojníků Gonzala Gómez de Espinosy a Duarta Barbosy téměř bez boje. Kapitán João Rodrigues Serrão s lodí SANTIAGO se měl na rozkaz držet mimo dohled, aby si vzbouřenci mysleli, že admirálovi zůstala jen vlajková loď. Nejdříve obsadili karaku VICTORIA, kde padl vzbouřenecký kapitán Luis de Mendoza. Lodě vzbouřenců SAN ANTONIO a CONCEPCIÓN, na níž se ukrýval „statečný“ Juan de Cartagena, se vzdaly zcela bez odporu. Poté veřejný soud rozhodl všech 40 vzbouřenců popravit. Admirál Magallanes rozhodnutí soudu změnil a 38 mužů bylo amnestováno a v řetězech začleněno do posádek. Zrádní kapitán Gaspar de Quesada a důstojník Antonio Coca byli 7. dubna 1520 popraveni. Vůdci vzpoury účetní Juan de Cartagena a lodní kněz Pedro Sánchez de la Reina byli s trochou vody a sucharů 11. srpna 1520 vysazeni na ostrůvku v Patagonii a ponecháni osudu. Duarte Barbosa byl jmenován kapitánem lodi VICTORIA.

Počátkem místního jara 24.srpna 1520 pokračovali dál na jih a prozkoumaly řeku Santa Cruz. Karavela SANTIAGO byla vyslána dále na jih k průzkumu pobřeží. Tam v jarní bouři ztroskotala. Podařilo se zachránit celou posádku i s kapitánem João Rodriguesem Serrão. Admirál Fernando de Magallanes se rozhodl zakotvit a čekali pár týdnů, než bouře skončí. João Rodrigues Serrão byl jmenován kapitánem karaky CONCEPCIÓN.

21. října 1520 objevili mys, který byl nazván Mysem sv. Uršuly a jedenácti tisíců panen (Cabo Santa Úrsula y las Once Mil Vírgenes). Dnes se tento mys s majákem nazývá Mys panen (Cabo Vírgenes) 52°20'0"S 68°21'15"W. Záhy poznali, že se jedná o ústí do hledaného průlivu a mořský průliv poznali podle nepitné vody hluboko ve vnitrozemí.

Průliv Fernando de Magallanes nazval 1. listopadu Průlivem Všech svatých (Estrecho de Todos los Santos). Už během dalšího průzkumu průlivu jej námořníci přejmenovali na Magellanův průliv. Při plavbě průlivem byla také objevena Ohňová země (Tierra del Fuego) 54°S 70°W, která byla nazvána podle velkého množství indiánských ohňů viděných v noci. Také spatřili velká hejna ptákům podobných nemotorných bytostí s černou srstí (tučňáci).

20. listopadu se kapitán Esteban Gómez s posádkou karaky SAN ANTONIO zrádně vrátili do Španělska. Tito zrádci na královském dvoře admirála Magallanese očernili z vlastizrady, kolaborace s Portugalci a urážek španělské koruny.

Za 38 dní 28. listopadu 1520 dopluly tři lodě do Jižního moře (Mar del Sur). Stali se tak prvními Evropany plavícími se ve východním Pacifiku. I v současnosti je pro zkušené námořníky plavba tímto průlivem obtížná.

Při odpočinku, zásobení a nutných opravách spatřili velbloudy bez hrbů (lamy). Flotila tří lodí pokračovala severozápadním kurzem přes neznámé Jižní moře (Mar del Sur). Flotilu během čtyřměsíční plavby nestihla žádná větší bouře a kupodivu vál příznivý vítr. Fernando de Magallanes tento zatím neznámý oceán nazval Klidným, Tichým mořem, latinsky Mare Pacificum a španělsky Mar del Pacífico. Během plavby nenašli žádný ostrov, zkažené zásoby docházely, posádky sužovaly kurděje. Z hladu se snědly i kůže ze stěžňů, plachet či bot. Došlo i na hobliny z prken, různé červy a krysy, se kterými se kupčilo.

Po přeplutí rovníku 13. února 1521 zamířili na západ a 6. března objevili souostroví, kde byli přivítáni stovkami domorodců na malých, štíhlých a rychlých člunech s latinskými plachtami, dnes známé jako proa. Ač byli domorodci pohostinní a milí, vzali si vše, na co sáhli. Došlo ke kulturnímu střetu, neboť tito lidé si půjčovali cokoli, ale z pohledu Evropanů to vypadalo jako krádež. Proto byly tyto ostrovy nazvány Ostrovy Zlodějů (Islas de los Ladrones). V současnosti se tyto ostrovy nazývají Severní Mariany (Northern Mariana Islands) 16°8′N 145°45′E a Guam (Guam) 13°27'N 144°47'E, na kterém přistáli. Flotila se 150 muži nabrala sílu, čerstvé zásoby a 9. března 1521 vypluli dál.

O sedm dní později přistáli na filipínském ostrově Homonhon (Isla Homonhon) 10°43'44"N 125°43'18"E, stali se prvními Evropany na Filipínách. Místní král Ka Lamba si s Fernando de Magallanes vyměnili dary a pozval je na návštěvu k rádžovi na ostrov Cebu (Isla de Cebú) 10°22'N 123°47'E. Rozhovory tlumočil sluha a otrok Henrique de Malaca.

7. dubna 1521 byli na Cebu vřele přijati rádžou Humabonem a královnou Hara Amihan, kteří přijali křesťanství a byli pokřtěni. Přitom jim byla předána soška Jezulátka dnes známého jako Jezulátko z Cebu (Santo Niño de Cebú) a kříž (Cruz de Magallanes). V současnosti je soška umístěná v bazilice Santo Niño a kříž v kapličce vedle baziliky, obojí na Magellanově ulici (Magallanes Street) v Cebu. Na oplátku slíbil admirál Fernando de Magallanes rádžovi vojenskou pomoc ve válce se sousedním králem Lapu-Lapu na ostrově Mactan (Isla de Mactán) 10°17'N 123°57'E.

Na ostrově Mactan se Fernando de Magallanes pokoušel vyhnout se válce a přesvědčoval krále Lapu-Lapu ke křtu a smíru. To však král Lapu-Lapu odmítl. K ránu 27. dubna 1521 se strhla bitva s mnohonásobnou přesilou ostrovanů. Námořníci podléhali a museli ustoupit k lodím, které z děl ostřelovaly domorodé válečníky. Admirál Fernando de Magallanes raněný několika oštěpy kryl naloďování svých mužů a přitom padl.

Velení flotily i lodi TRINIDAD převzal kapitán João Rodrigues Serrão. Se zbytkem mužstva se odpoutal z boje a odpluli na Cebu. Po přistání s rádžou Humabonem pokračovali v jednání. Došlo však ke zradě, Magellanův otrok Henrique de Malaca nalhal rádžovi, že jej námořníci chtějí zbavit moci a obsadit jeho ostrov. Námořníci byli v noci z 1. na 2. května napadeni. Jeden z prvních, kdo padl, byl kapitán karaky VICTORIA Duarte Barbosa. Během dalšího boje při ústupu k lodím kapitán João Rodrigues Serrão na pláži padl.

Po úniku zakotvili na ostrově Bohol (Isla Bohol) 9°50′N 124°10′E. 108 námořníků nebylo schopno ovládat tři lodě, proto tu v nejhorším technickém stavu, karaku CONCEPCIÓN, spálili. Velitelem flotily a kapitánem lodi TRINIDAD byl zvolen hlavní důstojník Gonzalo Gómez de Espinosa. Na VICTORIA si námořníci zvolili dosavadního hlavního navigátora flotily Juana López de Carvalho. Poté odpluli na ostrov Borneo (Kalimantan) 0°23'S 115°3'E. Zde se Gonzalo Gómez de Espinosa jako velvyslanec pokoušel několik týdnů přes tajemníka místního krále dojednat obchod. Hrozba portugalské přítomnosti byla příliš velká a s nepořízenou tedy odpluli. Gonzalo Gómez de Espinosa nařídil kurz na ostrovy Moluky (Kepulauan Maluku) 3°9'S 129°23'E. Během plavby koncem září 1521 bylo nutné výborného navigátora, leč mizerného kapitána, Juana Lópeze de Carvalho, nahradit. Kapitánem VICTORIA byl tedy zvolen kormidelník Juan Sebastián Elcano del Puerto.

Flotila na Molukách přistála 7. listopadu 1521 na ostrově Tidore. Místní král jejich žádosti obchodovat s kořením vyhověl. Lodě naložené kořením, převážně hřebíčkem, 18. prosince vypluly do Španělska zpět přes Tichý oceán. TRINIDAD se čtyřiceti tunami koření však nabírala vodu trhlinou a byla nucena přistát a opustila karaku VICTORIA, která pokračovala dál.

Výprava jménem admirála Fernanda de Magallanes byla zdárně dovedena do Španělska, kde přistáli 6. září 1522 v Sanlúcar de Barrameda. Kapitán Juan Sebastián Elcano del Puerto se sedmnácti vyčerpanými námořníky na karace VICTORIA dovezli dvacet šest tun koření.

Lodní deník Francisca Albo de Ajo přispěl k omilostnění výše zmíněné posádky SAN ANTONIO, včetně Estebana Gómeze.

Deník se zmiňuje o objevu Chile a také poprvé ukázal na fenomén časové osy. Z deníku po jejich návratu do Španělska se zjistilo, že ač byl zodpovědně zapisován, chyběl jeden den.

Později Francisco Albo de Ajo napsal dílo "Cesta Magellana z mysu San Agustín v Brazílii, až po návrat karaky Victoria do Španělska"("Derrotero del viaje de Magallanes desde el Cabo de San Agustín en el Brasil, hasta el regreso a España de la Nao Victoria"). Tento spis je v současnosti uložen v Indickém archivu v Seville (Archivo General de Indias).

William Adams známý jako Miura Anjin (三浦 按針) či Modrooký samuraj *24.9.1564 Gillingham v Kentu, Anglie - +16.5.1620 Hirado u Nagasaki, Japonsko. Anglický mořeplavec, navigátor a kapitán ve službách Holandské Spojené Východoindické společnosti (VOC). Byl prvním Angličanem, jenž dosáhl japonských ostrovů a nejvlivnějším Evropanem v Japonsku. Byl samurajem a poradcem sjednotitele Japonska šóguna Iejasu Tokugawy (徳川家康).

V mládí od dvanácti let byl učněm a poté tesařem v loděnici Limehouse (dnes část Londýna). Také se věnoval studiu astronomie, matematiky a námořní navigace. V roce 1588 vstoupil do služeb Královského námořnictva. Měl mladšího bratra Thomase, který Williama doprovázel.

William Adams jako kapitán lodi RICHARD OF DUFFIELDE byl pověřen velením zásobovacích lodí ve flotile pod velením viz lord Charles Howard, 1. hrabě z Nottinghamu. S bratrem Thomasem tak přispěli k obraně Anglie před španělskou invazí v roce 1588 viz Juan Martínez de Recalde.

V srpnu 1589 se oženil. Po roce 1589 se stal navigátorem a loďmistrem na obchodní lodi Berberské společnosti (Barbary Company) obchodující s Osmany (v dnešním Maroku a Alžírsku).

V letech 1593-95 vykonal v holandských službách tři průzkumné plavby při hledání severní cesty do Číny. Až v roce 1595 dopluli na dohled ke Špicberkům, které následující rok zmapoval viz Willem Barents.

Kolem roku 1597 přešel do služeb Holandské Obchodní společnosti z Rotterdamu (předchůdce Holandské Spojené Východoindické společnosti VOC) rejdařů Pieter van der Hagena a Johan van der Vekena. Ti financovali jednu z prvních plaveb Holanďanů na dálný východ.

Na vlajkové galeoně DE HOOP byl rejdaři ustanoven velitelem výpravy pěti lodí viz admirál Jacob Mahu, u něho je celý seznam flotily. Na této lodi byl hlavním navigátorem celé flotily rejdaři ustanoven William Adams. Bratra Thomase učinil svým pobočníkem.

Hlavním cílem výpravy byly Molucké ostrovy (dnes v Indonésii), kde měli prodat zboží a za získané peníze nakoupit koření. Náhradním cílem byla Čína nebo Japonsko. Protože bylo Holandsko ve válečném stavu se Španělskem a v tomto období i s Portugalskem, mohli napadat nepřátelské lodě a drancovat jejich kolonie.

Po vyplutí z Rotterdamu se flotila 27.6.1598 shromáždila u ostrova Texel v Severním moři.

V září při plavbě podél afrických břehů posádku sužovaly kurděje a jiné tropické nemoci. Zemřelo přes dvacet mužů, včetně admirála Jacoba Mahu. Admirálem se stal viz Simon de Cordes, který převzal velení galeony DE HOOP.

Z Guinejského zálivu vypluli až v lednu 1599. Portugalci a Španěly přísně utajovaný Magalhãesův průliv nalezli až počátkem dubna 1599. Pro nepříznivé větry jej zdolávali další 4 měsíce, kdy lodě byly rozptýleny. Během plavby průlivem na následky kurdějí a vyčerpáním zemřelo přes 120 dalších námořníků.

V září 1599 se v Pacifiku shledaly galeony DE HOOP a DE LIEFDE na smluveném místě. V listopadu se admirál Simon de Cordes rozhodl (severně od Valparaisa) doplnit zásoby. Byli však napadeni domorodci a ztratili značnou část posádek, včetně Williamova bratra Thomase, padli i admirál Simon de Cordes a viceadmirál viz Gerrit van Beuningen. Po úniku si posádka DE HOOP zvolila za kapitána svého důstojníka viz Jan Huidekoper.

Na doporučení Williama Adamse obě galeony přistály na ostrově Floreana – jednom z Galapážských ostrovů v prosinci 1599, kde provedli nutné opravy a doplnění zásob. Zde William Adams přestoupil na galeonu DE LIEFDE pod velením kapitána viz Jacob Janszoon Quaeckernaeck. Z obav ze Španělů vypluli na západ.

V únoru 1600 však uvázli na mělčinách tehdy ještě neznámých Havajských ostrovů. Po vyproštění a opravách pokračovali v plavbě, ale zastihl je tajfun a DE HOOP se potopil i s celou posádkou. Kapitán Quaeckernaeck s posádkou ze všech sil udrželi DE LIEFDE na hladině a odolali zkázonosnému tajfunu.

Adams s posledními dvacetičtyřmi neduživými námořnky v dubnu doplul k japonskému ostrovu Kjúšú (九州). Tady v průlivu Bungo (豊後水道) 19.dubna 1600 najeli na mělčinu nedaleko dnešního města Usuki (臼杵市) v prefektuře Oita (大分県). Japonci a portugalští misionáři z obav, že jde o piráty, Adamse s posádkou zajali a uvěznili na hradě Osaka (大坂城).

William Adams se během věznění v květnu a červnu asi třikrát setkal s budoucím šógunem Iejasu Tokugawou (徳川家康). Na toho udělaly dojem Adamsovy znalosti stavby lodí, navigace, astronomie, matematiky a další znalosti. William též Iejasua Tokugawu varoval před regentem sedmiletého pána hradu Tojotomi Hidejori (豊臣秀頼).

Adams se učil japonsky, seznamoval se se zvyky a zákony, bylo mu umožněno napsat dopis své ženě a dětem do Anglie. S přispěním Iejasu Tokugawy byl zrušen požadavek Portugalců na popravu Adamse a jeho mužů. Na příkaz Tokugawy byla galeona DE LIEFDE převezena do Edo (江戸, dnes Tokio 東京). Než poškozenou a zchátralou galeonu potopili, vyložili náklad, včetně zbraní. Děla z lodi byla později použita Tokugawou 21.10.1600 v bitvě u Sekigahary (関ヶ原の戦い).

V roce 1604 byl Adams a jeho muži šógunem Tokugawou pověřeni stavbou lodě evropského typu. Stavělo se v přístavu Uraga (浦賀 dnes v prefektuře Kanagawa) pod dohledem viz admirál Mukai Tadakatsu (向井忠勝). S mistry tesaři z města Itō (伊東市) postavili malou 80 tunovou galeonu pro průzkumné účely. Poté stavěli 120 tunovou galeonu, kterou dokončili v roce 1607 viz Dobyvatelé ze Španělska. Adams pro své kvalitní technické a matematické znalosti nesměl opustit Japonsko.

Mezitím Adams s Tokugawovým souhlasem sjednával podmínky obchodu s Holandskou východoindickou společnosti (VOC) v Japonsku. V roce 1605 Adams obdržel formální/písemný souhlas k založení obchodní stanice. Holanďané kvůli portugalskému monopolu podél Afriky a v Indickém oceánu do Japonska dopluli až v červenci 1609. Připluly lodě DE GRIFFIOEN a ROODE LEEUW MET PIJLEN pod vedením viz Jacques Specx, který v Hirado založil obchodní stanici VOC. Adams pomohl Holanďanům získat obchodní práva, volné plavby a zakládat další stanice po celém Japonsku. Portugalci měli jen jednu v Nagasaki.

Kolem roku 1608 byl Adams požádán šógunem Tokugawou o jednání se španělským guvernérem Filipín Rodrigo de Vivero y Velasco o navázání obchodních styků mezi Japonskem a Novým Španělskem (dnes Mexiko).

V roce 1610 byla 120 tunová galeona zapůjčena více jak 300 španělským trosečníkům, včetně filipínského guvernéra Rodrigo de Vivero y Velasco pro cestu do Nového Španělska, kteří galeonu pokřtili SAN BUENA VENTURA.

Po této úspěšné stavbě lodí byl Adamsovi a jeho mužům povolen volný pohyb. Adams byl pozván šógunem Iejasu Tokugawou na jeho hrad a poté mohl kdykoli přijít na další ohlášené návštěvy.

William Adams se stal osobním poradcem šóguna Tokugawy ve věcech zahraničního obchodu a diplomacie. Prakticky Tokugawa portugalské jezuity, kteří byli dosud jeho poradci, nahradil právě Adamsem.

S rostoucím vlivem a oblíbenosti Williama Adamse u šóguna Iejasu Tokugawy rostla nelibost portugalských misionářů v Nagasaki. Protože byl protestantského vyznání, byl očerňován, že je špion a hrozí rozvrat v Japonsku. V dopisech papeži byl označen za rozmetače víry. Napětí se stupňovalo až se šógun Iejasu Tokugawa rozhodl vyhostit katolické jezuity z Japonska. Šógun chtěl také vypudit japonské katolíky, ale Adams zasáhl, aby nedělal stejnou chybu jako Španělé, kteří před pár lety vyháněli nekatolíky.

V roce 1611 se Adams dozvěděl o Anglické obchodní stanici Východoindické společnosti (EIC) v dnešní Indonésii. Poslal jim výzvu k obchodu s Japonskem. Požádal je o doručení zpráv do Anglie jeho ženě a přátelům. Také pravidelně posílal své ženě peníze.

Obchodní stanice anglické EIC v Hirado byla založena v roce 1613 kapitánem viz John Saris na lodi CLOVE (stanice EIC zanikla roku 1623). Se svolením šóguna Tokugawy byl Adamsovi povolen návrat do Anglie. Toho někteří Adamsovi muži využili, Adams sám však po úvaze odmítl. Jen tři Adamsovi kamarádi Holanďané zůstali v Japonsku, Melchior van Santvoort a Vincent Romeyn, kteří po roce 1620 žili v Nagasaki, a viz Jan Joosten van Lodensteyn, který se také stal západním samurajem.

Po roce 1613 William Adams prováděl obchodní plavby do jihovýchodní Asie s patentem Shuinsen (朱印船, Rudá pečeť, Red seal). Tento patent zajištoval obchodníkům některé výhody, např. ochranu šóguna. Těchto patentů pro obchodníky se zahraničím bylo vydáno přes 350. William Adams se také zajímal o nalezení severozápadní cesty z východu, výprava se však neuskutečnila.

William Adams byl za své dosavadní služby šógunátu vyznamenán dvěma meči, tím byl pasován do kasty samurajů a zároveň přejmenován na Miura Anjin (三浦 按針). V Japonsku je chápáno přejmenování tak, že navigátor William Adams zemřel a zrodil se samuraj Miura Anjin. Byl mu také udělen titul hatamoto (旗本), což byl vyšší či přímý vazal s přednostním právem audience u šóguna. Rovněž dostával na tehdejší dobu vysoký plat a v léno vesnici Hemi (逸見, dnes obec poblíž města Jokosuka 横須賀市) s asi 90 rolníky. Hodnota tohoto majetku byla kolem 250 koku, koku je rýže pro 1 osobu na rok.

Miura Anjin ve své funkci dohlížel na obchod v přístavu Uraga.

Oženil se s Ojuki (お 雪) dcerou nižšího úředníka a měli syna Josepha a dceru Susann.

Miura Anjin s úctou nahlížel na Japonsko, jeho lid a civilizaci. Velice obdivoval prosazování zákonů, které v případě sporů řešily vše velmi čestně a nestranně.

V listopadu 1614 Miura Anjin vykonal cestu do Siamu se 120 japonskými námořníky a obchodníky, včetně Číňanů, Italů a Španělů na 200 tunové džunce, kterou pokřtil SEA ADVENTURE. U dnešní Okinawy je však stihl tajfun. Poškozená džunka byla opravena až v květnu a do Japonska se vrátili v červnu 1615, aniž dosáhli hlavního cíle – Siamu.

V listopadu 1615 Miura Anjin vyplul do Siamu s nákladem stříbra, výrobků z Japonska a Indie na džunce SEA ADVENTURE s doprovodem dvou lodí EIC. Cesta byla tentokrát úspěšná a vrátili se s nákladem sapanového dřeva (Caesalpinia sappan) a žádaných jeleních kůží v polovině června 1616. Šógun Iejasu Tokugawa však 1.6.1616 zemřel a Miura Anjin nabídl své služby nastupujícímu šógunovi Hidetadu Tokugawovi (徳川秀忠), který zachoval veškeré dosavadní funkce, úmluvy, privilegia. Šógun Hidetada ponechal Miura Anjinovi patent Shuinsen na znamení důvěry a možnosti pokračovat v obchodních cestách.

Miura Anjin koupil další džunku, kterou pokřtil na GIFT OF GOD. V březnu 1617 vyplul do Kočinčíny (dnes Vietnam, Kambodža a Thajsko) s doprovodem Angličanů. Krom obchodní cesty měl za cíl najít Angličany Tempesta Peacocka a Waltera Carwardena, kteří vypluli ze stanice EIC v Hirado do jihovýchodní Asie před dvěma roky. Zjistil, že Tempest Peacock byl zabit kvůli stříbru a Walter Carwarden ve snaze odvléci jeho loď v bouři utonul.

V březnu 1618 Miura Anjin vyplul opět do Kočinčíny. Kvůli počasí se v květnu vrátil do Hirado.

Miura Anjin zemřel po nemoci ve věku necelých 56 let v Hirado. Jeho hrob leží vedle památníku San Francis Xavier na pobřeží. V závěti bylo stanoveno rozdělit majetek rovnoměrně mezi rodiny v Anglii a v Japonsku. Šógun Hidetada Tokugawa přenesl panství Hemi, privilegia i tituly na syna Josepha Adamse, který byl také úspěšným obchodníkem. Někteří holandští kapitáni a správci stanice VOC podporovali rodinu do roku 1629, kdy VOC definitivně opustila Japonsko, to se v roce 1635 uzavřelo zahraničnímu obchodu.

Dnes se v Tokiu (東京) ve čtvrti Nihonbashi (日本橋), v blízkosti, kde se nacházel Adamsův dům, říká Anjin-Cho (按針町). Zde se každoročně kolem 15. června koná slavnost na počest Williama Adamse.

V obci Hemi byla vlaková stanice pojmenována Anjindzuka-eki (安針塚駅) čili stanice Adamse. Ve městě Jokosuka Adamse připomíná mohyla.

Ve městě Hirado se každoročně v květnu koná Miura Anjin Festival. Nachází se zde společný hrob manželů Adamsových a také dvě sochy.

Ve městě Itō se každoročně kolem 10. srpna koná Miura Anjin Festival. Na nábřeží v Itō jsou dvě plastiky. Miura Anjin s pamětní deskou „Obyvatelům Itō“ a galeony SAN BUENA VENTURA, stojící na místě jejího spuštění na vodu.

V rodném městě Gillinghamu v ulici Watling (Watling Street) byl 11. května 1934 odhalen památník Williama Adamse japonským velvyslancem Tsuneo Matsudairou (松平恆雄).

V Gillinghamu se každoročně v září koná William Adams Festival. Gillingham je partnerské město japonských měst Itō a Jokosuka.

Všechny výše zmíněné festivaly a slavnosti jsou k nalezení na webu.

Williama Adamse či Miura Anjina připomíná mnoho knih, filmů a dalších médií. Zde je seznam některých z nich:

• kniha "Will Adams, The First Englishman in Japan: A Romantic Biography“ 1861 od Williama Daltona. Jedná se o zromantizovaný příběh ovlivněný viktoriánskou dobou.

• román „The Needlewatcher“ 1932 od Richarda Blakera. Příběh s minimem romantiky. Autor se pokouší demytizovat příběh Adamse a jeho ženy. Román byl již postaven na skutečných historických základech.

• kniha „Daishi-san“ 1960 od Roberta Lunda.

• novela „Lord of the Golden Fan“ 1973 od Christophera Nicolea. V příběhu se odráží přílišná sexuální volnost osmdesátých let. Dílo je určeno pouze dospělým.

• román „Shogun“ 1975 od Jamese Clavella. Jde o nejpopulárnější a nejprodávanější titul.

• TV film a seriál „Shogun“ 1980. Natočen podle předlohy od Jamese Clavella. V hlavních rolích s Richardem Chamberlainem, Toširó Mifune, Jóko Šimada ad. U nás byly uvedeny obě verze pod názvem „Zajatec japonských ostrovů“, po roce 1989 s názvem „Šógun“.

• Počítačová hra „James Clavell's Shōgun“ 1989.

• Muzikál „Shogun: The Musical“ 1990, hraný na Broadway.

• historická novela „Samurai William“ 2002 od Gilese Miltona. Kniha vychází z historických pramenů, především z deníků Richarda Cocka správce a obchodníka z EIC v Hirado.

Samuel Axe *?? - +1646?? Byl anglický námořní důstojník, voják a korzár ve službách Holandska.

Jako voják byl s anglickými jednotkami ve válce za nezávislost Holandska. Poté zůstal v Holandsku. Roku 1629 odcestoval do kolonie New Providenc, kde pracoval na modernizaci pevnosti. Pak odplul do Hondurasu dohlížet na opevňovaci práce. V roce 1635 získal holandský glejt ke korzárství. Španělé napadali ostov New Providenc od roku 1636 až jej v roce 1641 získali. Samuel spolu s dalšími kapitány a korzáry zajistil evakuaci obyvatel na ostrov St.Kitts. Později Samuel pod velením kapitána Williama Jacksona přepadal španělské lodě. Po povýšení v roce 1642 byl pověřen organizováním korzárských akcí, které řídil až do roku 1645. Za tu dobu se mu podařilo získat zpět New Providence i Jamajku. Pravděpodobně zemřel v roce 1646.

Conajee Angria *?.8. 1669 - +4.7.1729. Indický kapitán a velitel Marathaského námořnictva v Indickém oceánu.

Napadal anglické, holandské a portugalské koloniální lodě východoindických obchodních společností. Byl znám jako Sarkhel Angria (admirál Angria).

Z hlediska imperiálních mocností je stále prezentován jako pirát, protože napadal lodě koloniálních mocností. Z hlediska Indického jde o vlastence a bojovníka za svobodu Indie.

Sumbhajee Angria *?? - +1743. Indický kapitán a syn Conajee Angrii. Působil v Indickém oceánu a napadal britské, holandské a portugalské koloniální lodě východoindických společností. Zemřel na následky zranění po námořní bitvě nedaleko Bombaje.

Z hlediska imperiálních mocností je stále prezentován jako pirát, protože napadal lodě koloniálních mocností. Z hlediska Indického jde o vlastence a bojovníka za svobodu Indie.

Jeho podoba byla použita v sérii filmů Piráti z Karibiku.

Toolajee Angria *?? - +1750. Indický kapitán, syn Conajee Angrii a nevlastní bratr Sumbhajee Angrii. Následoval odkaz svého otce i nevlastního bratra. Působil v Indickém oceánu a napadal britské, holandské a portugalské koloniální lodě východoindických společností.

Z hlediska imperiálních mocností je stále prezentován jako pirát, protože napadal lodě koloniálních mocností. Z hlediska Indického jde o vlastence a bojovníka za svobodu Indie.

Texty: P. Patočka, P. Steinhardt, H. Prien

Korektura: Ali

Aktualizováno: 25. ledna 2020

Prameny: viz ZDROJE