Slavní kapitáni a hrdinové
strana E

Freydis Eriksdothir též Freydís Eiríksdóttir *975?? Haukadalur, Island - +?? Garðar (Gardur) Grónsko.

Byla nemanželskou dcerou Erika Rudého Thörvaldssona a nevlastní sestra Thörvalda, Thörsteina a Leifa Erikssona.

Velmi mladá se vdala za Thörvathura (Thørvaður, Thörvardur), účastníka výpravy Vikingů ve Středozemním moři. Žili v Gardar (Garðar), dnes lokalita známá jako Ikigait na jihozápad od dnešního Narsarsuaq v Grónsku.

Freydis s manželem Thörvathurem v roce 1004 odpluli na vlastní výpravu s asi třiceti muži a ženami. Po zabydlení nabídli indiánům (skrælingar) dary jako mléko, sýry maso. Indiáni dary ochutnávali, jak bylo jejich zvykem. Ale po tak dlouhé cestě z Grónska byly potraviny více méně zkažené. Indiáni v domění, že je Vikingové chtějí otrávit, na osadu zaútočili. Obránců bylo však málo a ustupovali ke knarru a odpluli. Freydis byla právě těhotná a opozdila se. Sebrala meč u mrtvého osadníka a běžela se schovat do lesa, kde ji indiáni dostihli. Prý si odhalila prsa a ťala do prvního indiána a při tom celou dobu hlasitě a surově nadávala. To domorodce vyděsilo tak, že utekli. Pak se schovala v domě a porodila mrtvé dítě. Další den se Vikingové na lodi vrátili a našli ji. Po třech letech se manžel s Freydis vrátil do Grónska.

V roce 1008 Freydis vyplula se dvěma knarry do Vinlandu. Cestou se druhá loď potopila a Freydis nařídila trosečníky nezachraňovat a naopak je pobít. Tonoucí ženy pobila Freydis sama, protože vikingské právo mužům zakazuje jakkoli ženě ublížit. Po přistání dále od dnešního L'Anse aux Meadows, byli napadeni domorodci a museli prchnout zpět do Grónska.

Po návratu Freydis s manželem Thörvathurem připravili další výpravu s bratry z Islandu Finnbogi a Helgi na třech knarrech. Uzavřeli spolu dohodu o spolupráci a dělbě zisků půl na půl. Také byl dohodnut stejný počet mužů na loď. Freydis však měla asi o pět mužů více, které na svém knarru schovala. Freydis od bratra Leifa věděla, že v dnešním L'Anse aux Meadows byly postaveny doky a boudy pro přespání. Tuto skutečnost před Islanďany zatajila. Tak se postavili nové boudy, což islandské muže vyčerpalo. K ránu, kdy všichni spali, Freydis vzbudila Finnbogi a mluvila s ním naoko o obchodu. Vrátila se k manželovi a zalhala mu, že Finnbogi mluvil o obchodu a že ji mučil. Thorthur tomu však moc nevěřil. Pod pohrůžkou rozvodu šel bránit její čest a se svou posádkou Finnbogiho Islanďany pobili. Žen se však nedotkli. Ty pobila Freydis. Aby zrada zůstala utajena, zajistila si Freydis mlčení ostatních hrozbou smrtí. O rok později na jaře se vrátili do Grónska se lží, že Helgi a Finnbogi zůstali ve Vinlandu. I přes hrozbu přeci jen někdo v krčmě mluvil. Doslechl se o tom i jarl Leif Eriksson. Aby zjistil pravdu, byl nucen k mučení několika mužů od Freydis, tak se dozvěděl o vraždách spáchaných Freydis. Leif rozhodl podle vikingského práva k její izolaci a vyhnanství, kde dožila.

I přes svou krutost a lživost to byla žena velmi statečná a vynalézavá. Stala se bojovnicí a kapitánkou. Vynalezla spacák z plachet. Plachty byly z vlny a hřály i mokré.

Leif Eriksson také Leifur Ericsson Leifr Eiríksson, Leiv, Leif Šťastný *970?? Island - +1020-25?? Qaqortoq, Grónsko. Viking, mořeplavec, objevitel a křesťan.

Leif je považován za prvního Evropana, který roku 992 přistál na kontinentě Severní Ameriky. Prozkoumal dnešní Baffinův ostrov, Labrador, Newfoundland a oblasti v okolí Vinlandu, Marklandu a Hellulandu.

Byl synem Erika Rudého Thörvaldssona a Thjóthild a vnukem Thörvalda Åsvaldssona.

Kroniky uvádí, že v roce 992 Leif byl norským králem Olafem Tryggvassonem pověřen dopravit na Island a do Grónska křesťanské misionáře a učitele. Byl však bouří sveden z kursu a přistál v Severní Americe v Newfoundlandu (Vinlandu). O této zemi již slyšel od Bjarniho Herjölfssona, který sem v bouři zabloudil v předcházejících letech. Leif i posádka byli překvapeni obdělanými poli s obilím i vinnou révou na svazích.

Po přezimování se na jaře vracel do Grónska s nákladem hroznů a dřeva. Cestou zachránil Thörira a Gudrid spolu s dalšími patnácti námořníky z potápějícího se knarru. Získal z vděčnosti jejich náklad. To mu vyneslo také přezdívku Leif Šťastný. Leif je bezpečně dopravil do své osady Bratahlíd. Tam Gudrid i Thörira pozval do svého domu, aby tu zůstali. Thörir však na následky prochladnutí během zimy zemřel. Zde v Bratahlíd se vdova seznámila s Leifovým bratrem Thörsteinem Erikssonem.

O této Leifově výpravě se záhy mluvilo všude mezi Vikingy a dal tím podnět k dalším osídlovacím cestám a častějším výpravám nejen do Grónska.

Po návratu do Grónska vyhledal Bjarniho a domluvili se na výpravě do Vinlandu v následujícím roce. Koupil jeho loď, najal třicet pět mužů a vypluli. Přistáli u pusté a skalnaté země, jež nazvali Helluland – Baffinův ostrov. Poté pokračovali dále na jih a přistáli na zalesněném pobřeží, které pojmenovali Markland – Labrador. Nakonec dopluli na místo, kde byl Leif posledně na Vinland - Newfoundland. Založili osadu Leifsbúðir. V následujících letech se svými muži prozkoumával nové země. Těžil dřevo a odvážel ho do Grónska a na Island.

V roce 999 se Leif na Hebridách oženil s místní priceznou Thörgunnou a nechali se pokřtít. Měli syny Thörgilse a Thörkella. Také jeho matka Thjóthild přijala křest a dala postavit kostel v Grónsku později nazvaný Kostel Thjöðildr. Otec Erik Rudý se křtu vzepřel.

Časem bylo ve Vinlandu založeno ještě několik nových osad. Známé jsou Straumfjörðr na jihu a ještě dále Höp. A na jihovýchodním pobřeží Labradoru byla menší osada s loděnicí, L'Anse aux Meadows.

Leif dožil v Bratahlíd, kde se jeho syn Thörkell stal jarlem.

Na jeho počest byly vytvořeny sochy - v roce 1887 v Bostonu, v roce 1901 v Chicagu a v Milwaukee,  v roce 1949 v Minnesotě, v roce 1959 v Duluthu u Hořejšího jezera a v Seattlu.

Obraz zvaný „Leiv Eiriksson oppdager Amerika Christian Krohg“ byl v roce 1900 v Chicagu předán organizací Leif Eriksson Memorial Association do Národní galerie v Norsku.

President Calvin Coolidge měl v roce 1925 ke stoletému výročí prvních norských imigrantů v USA projev ke sto tisícům lidí o tom, že Leif Eriksson byl opravdu prvním doloženým Evropanem v Americe.

Ve státě Wisconsin byl v květnu 1929 zákonem schválen 9.říjen jako svátek - Den Leifa Erikssona. Připomíná první velkou imigraci Norů 9.října 1825 ze Stavanger do New Yorku.

Slávu Leifa Erikssona nám také připomíná mobilní telefon značky Ericsson současný Sony-Ericsson.

Thörstein Eriksson též Thørsteinn Eiríksson *974?? Island - +1002?? Grónsko. Viking, průzkumník, mořeplavec a křesťan.

Byl nejmladším synem Erika Rudého Thörvaldssona a Thjóthild (Thjöðildr). Bratr Leifa Erikssona. Oženil se s Gudrid.

V roce 992 po návratu Leifa z Vinlandu s naloženým snekkarem, Thörstein připravil s bratrem Thörvaldem svou výpravu do Vinlandu.

V Bratahlíd na návštěvě u bratra Leifa se seznámil s vdovou Gudrid Thörbjarnardóttir. Krátce na to se vzali. Gudrid doprovázela manžela Thörsteina na společné výpravě se švagrem Thörvaldem Eriksonem do Vinlandu. Vypluli v předjaří roku 1001.

Při říčním průzkumu vnitrozemí došlo k napadení Thörvaldovy vedoucí lodi indiány (skrælingary) a Thörvald byl v boji zraněn. Thörstein a jeho muži plující za ním mu pomohli odrazit útok indiánů (skrælingarů). Při zpáteční cestě do osady však Thörvald na následky zranění zemřel. Byl pochován ve Vinlandu.

Thörstein se svou ženou Gudrid odpluli do Grónska. Začínala však zima a v mlze zabloudili. Po přistání kdesi na severu Grónska Thörstein onemocněl a do jara zemřel. Gudrid s posádkou se vrátila do Bratahlíd.

Thörvald Eriksson též Thørvaldr Eiríksson *972?? Island - +1001?? Newfoundland (Vinland). Viking, průzkumník, mořeplavec a křesťan.

Byl druhým synem Erika Rudého Thörvaldssona a Thjóthild (Thjöðildr). Bratr Leifa Erikssona.

V roce 992 po návratu Leifa z Vinlandu s naloženým snekkarem, připravil Thörvald s bratrem Thörsteinem svou výpravu do Vinlandu. Vypluli v předjaří roku 1001.

Při říčním průzkumu vnitrozemí došlo k napadení jeho lodi indiány (skrælingar) a Thörvald byl v boji zraněn. Bratr Thörstein plující za ním mu pomohl odrazit útok indiánů (skrælingarů). Při zpáteční cestě do osady však na následky zranění zemřel. Byl pochován ve Vinlandu.

Juan Sebastián Elcano del Puerto též Juan Elcano či nesprávně Del Cano, De Elcano apod. *1476 Guetaria, Guipúzcoa - +4.8.1526 Tichý oceán. Španělský voják a mořeplavec, již za svého života respektovaný a legendární kapitán. Zúčastnil se výpravy kolem světa pod velením admirála Fernanda de Magallanes.

Byl jeden z devíti dětí rybáře a rejdaře Domingo Sebastián Elcana I. a Cataliny del Puerto. Jeho bratr Domingo byl knězem a farářem v Guetarii. Bratři Martín Pérez, Antón Martín a Ochoa Martín byli také námořníky. Měl ještě nevlastní sestru Maríu z otcova mládí.

Juan Elcano po získání základního vzdělání se zapojil v otcově živnosti. V letech 1499-1504 se Juan Elcano jako voják pod velením generála Gonzala Fernández de Córdoba y Enríquez de Aguila zúčastnil tažení v Itálii, dnes známé jako Druhá italská válka. Poté se vrátil a s otcem pokračoval v živnosti, která prosperovala. S družkou Maríou Hernández Ernialde měl syna Domingo Elcana III. V roce 1509 byl Juan Elcano se svou 200 tunovou karakou začleněn do válečné výpravy kardinála Francisca Jiménez de Cisneros do Alžírska.

Juan Sebastián Elcano del Puerto se usadil v Seville, kde se uplatnil jako kapitán obchodních lodí při úřadu „La Real Casa de la Contratación de Indias“ v Seville. To byl úřad pro kontrolu a regulaci zámořského obchodu, zejména se Západní Indií (později Nové Španělsko), mající vlastní loďstvo.

22. března 1518 král Karel I. Španělský (od roku 1519 císař Římské říše národu Německého jako Karel V.) schválil návrhy Fernanda de Magallanes doplout na ostrovy koření Moluky západním směrem a s druhotným cílem obeplout svět. Admirál Fernando de Magallanes na jaře 1519 Juana Sebastián Elcano del Puerto začlenil do připravované flotily Armada de Molucca jako navigátora na třetí lodi.

10.srpna 1519 ze Sevilly vyplula Armada de Molucca, flotila pěti obchodních lodí admirála Fernanda de Magallanes.

• Vlajková karaka TRINIDAD, 110 tun s 55 muži pod velením kapitána Fernanda de Magallanes.

• Karaka SAN ANTONIO, 130 tun s 60 muži pod velením kapitána Juana de Cartagena.

• Karaka CONCEPCIÓN, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Gaspara de Quesada.

• Karaka VICTORIA, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Luise de Mendoza.

• Karavela SANTIAGO, 75 tun s 32 muži pod velením kapitána João Rodriguese Serrão.

Lodě byly vyzbrojeny celkem šedesáti dvěma (62) děly se zásobou 2 540 kilogramů (5 600 liber) střelného prachu. Posádky lodí tvořilo 237 mužů, z většiny Španělé a Portugalci. Byli tam také Benátčané, Janované, Francouzi, Němci, Vlámové, Angličané a Řekové.

První zastávka byla na Tenerife na Kanárských ostrovech 28°28′N 16°15′W. Zde došlo k hádce, neboť kapitán a účetní Juan de Cartagena ignoroval námořní subordinaci, nerespektoval názory zkušených kapitánů ani samotného admirála Fernando de Magallanes. Z Tenerife pokračovali k ostrovům Zeleného mysu, Kapverdy (Cabo Verde) 15°55′N 24°5′W a odtud v jihozápadním kurzu přes Atlantik. 27. listopadu překročili rovník, 6. prosince spatřili pevninu Jižní Ameriky a poté zakotvili na mysu sv. Augustína (Cabo de Santo Agostinho) 8°17'51"S 34°57'20"W, dnes Brazílie. Během plavby byl Juan de Cartagena za pobuřování ke vzpouře uvězněn na lodi VICTORIA. Esteban Gómez byl jmenován kapitánem SAN ANTONIO a další plavba již probíhala bez potíží až do zátoky Rio de Janeiro (dnes zátoka Guanabara) 22°49'S 43°8'W, kde zakotvili 13. prosince 1519.

V únoru 1520 byl prozkoumán záliv La Plata (Río de La Plata) 35°40′S 55°47′W, který se zdál být hledaným průlivem do Jižního moře (Mar del Sur). V březnu, aby přečkali nastupující zimu, zakotvili v objevené zátoce, kterou nazvali Zátoka sv. Juliána (Bahía San Julián) 49°21'S 67°44'W.

Tady počátkem dubna 1520 došlo ke vzpouře, když z vězení uprchl Juan de Cartagena s pomocí zrádců vedených lodním knězem Pedro Sánchez de la Reina. S pomocí dalších zrádců kapitána Gaspara de Quesady a navigátora Juana Sebastián Elcano del Puerto a jejich mužů, kteří obsadili karaku SAN ANTONIO. Připojily se i CONCEPCIÓN a VICTORIA s částmi posádek. Druhý den Juan de Cartagena požadoval, aby se admirál Fernando de Magallanes oficiálně a dobrovolně vzdal své funkce a že nadále není vůdcem plavby, kterým bude následně jmenován on sám.

Vzpoura byla ukončena díky rozhodnosti admirála Fernanda de Magallanes a důstojníků Gonzala Gómez de Espinosy a Duarta Barbosy téměř bez boje. Nejdříve obsadili karaku VICTORIA, kde padl vzbouřenecký kapitán Luis de Mendoza. Lodě vzbouřenců SAN ANTONIO a CONCEPCIÓN, na níž se ukrýval „statečný“ Juan de Cartagena, se vzdaly zcela bez odporu. Poté veřejný soud rozhodl všech 40 vzbouřenců popravit. Admirál Magallanes rozhodnutí soudu změnil a 38 mužů bylo amnestováno a v řetězech začleněno do posádek. Zrádní kapitán Gaspar de Quesada a důstojník Antonio Coca byli 7. dubna 1520 popraveni. Vůdci vzpoury účetní Juan de Cartagena a lodní kněz Pedro Sánchez de la Reina byli s trochou vody a sucharů 11. srpna 1520 vysazeni na ostrůvku v Patagonii a ponecháni svému osudu. Duarte Barbosa byl jmenován kapitánem lodi VICTORIA. V této době byly také sundány okovy všem vzbouřencům a Juan Sebastián Elcano del Puerto byl dočasně jmenován kapitánem CONCEPCIÓN.

Počátkem místního jara 24.srpna 1520 pokračovali dál na jih a prozkoumali řeku Santa Cruz. Karavela SANTIAGO byla vyslána dále na jih k průzkumu pobřeží. Tam v jarní bouři ztroskotala. Podařilo se zachránit celou posádku i s kapitánem João Rodrigues Serrão. Admirál Fernando de Magallanes se rozhodl zakotvit a čekali několik týdnů, než bouře skončí. João Rodrigues Serrão byl jmenován kapitánem karaky CONCEPCIÓN a Juan Sebastián Elcano del Puerto jeho zástupcem.

21. října 1520 objevili mys, který byl nazván Mysem sv. Uršuly a jedenácti tisíců panen (Cabo Santa Úrsula y las Once Mil Vírgenes). Dnes se tento mys s majákem nazývá Mys panen (Cabo Vírgenes) 52°20'0"S 68°21'15"W. Záhy poznali, že se jedná o ústí do hledaného průlivu a mořský průliv poznali podle nepitné vody hluboko ve vnitrozemí.

Průliv Fernando de Magallanes nazval 1. listopadu Průlivem Všech svatých (Estrecho de Todos los Santos). Už během dalšího průzkumu průlivu jej námořníci přejmenovali na Magellanův průliv. Při plavbě průlivem byla také objevena Ohňová země (Tierra del Fuego) 54°S 70°W, která byla nazvána podle velkého množství indiánských ohňů viděných v noci. Také spatřili velká hejna ptákům podobných nemotorných bytostí s černou srstí (tučňáci).

20. listopadu se kapitán Esteban Gómez s posádkou karaky SAN ANTONIO zrádně vrátili do Španělska. Tito zrádci na královském dvoře admirála Magallanese očernili z vlastizrady, kolaborace s Portugalci a urážek španělské koruny.

Za 38 dní 28.listopadu 1520 dopluly tři lodě do Jižního moře (Mar del Sur). Stali se tak prvními Evropany plavícími se ve východním Pacifiku. I v současnosti je pro zkušené námořníky plavba tímto průlivem obtížná.

Při odpočinku, zásobení a nutných opravách spatřili velbloudy bez hrbů (lamy). Flotila tří lodí pokračovala severozápadním kurzem přes neznámé Jižní moře (Mar del Sur). Flotilu během čtyřměsíční plavby nestihla žádná větší bouře a kupodivu vál příznivý vítr. Fernando de Magallanes tento zatím neznámý oceán nazval Klidným, Tichým mořem, latinsky Mare Pacificum a španělsky Mar del Pacífico. Během plavby nenašli žádný ostrov, zkažené zásoby docházely, posádky sužovaly kurděje. Z hladu se snědly i kůže ze stěžňů, plachet či bot. Došlo i na hobliny z prken, různé červy a krysy, se kterými se kupčilo.

Po přeplutí rovníku 13. února 1521 zamířili na západ a 6. března objevili souostroví, kde byli přivítáni stovkami domorodců na malých, štíhlých a rychlých člunech s latinskými plachtami, dnes známé jako proa. Ač byli domorodci pohostinní a milí, vzali si vše, na co sáhli. Došlo ke kulturnímu střetu, neboť tito lidé si půjčovali cokoli, ale z pohledu Evropanů to vypadalo jako krádež. Proto byly tyto ostrovy nazvány Ostrovy Zlodějů (Islas de los Ladrones). V současnosti se tyto ostrovy nazývají Severní Mariany (Northern Mariana Islands) 16°8′N 145°45′E a Guam (Guam) 13°27'N 144°47'E, na kterém přistáli. Flotila se 150 muži nabrala sílu, čerstvé zásoby a 9. března 1521 vypluli dál.

O sedm dní později přistáli na filipínském ostrově Homonhon (Isla Homonhon) 10°43'44"N 125°43'18"E, stali se prvními Evropany na Filipínách. Místní král Ka Lamba si s Fernando de Magallanes vyměnili dary a pozval je na návštěvu k rádžovi na ostrov Cebu (Isla de Cebú) 10°22'N 123°47'E. Rozhovory tlumočil sluha a otrok Henrique de Malaca.

7. dubna 1521 byli na Cebu vřele přijati rádžou Humabonem a královnou Hara Amihan, kteří přijali křesťanství a byli pokřtěni. Přitom jim byla předána soška Jezulátka dnes známého jako Jezulátko z Cebu (Santo Niño de Cebú) a kříž (Cruz de Magallanes). V současnosti je soška umístěná v bazilice Santo Niño a kříž v kapličce vedle baziliky, obojí na Magellanově ulici (Magallanes Street) v Cebu. Na oplátku slíbil admirál Fernando de Magallanes rádžovi vojenskou pomoc ve válce se sousedním králem Lapu-Lapu na ostrově Mactan (Isla de Mactán) 10°17'N 123°57'E.

Na ostrově Mactan se Fernando de Magallanes pokoušel vyhnout se válce a přesvědčoval krále Lapu-Lapu ke křtu a smíru. To však král Lapu-Lapu odmítl. K ránu 27. dubna 1521 se strhla bitva s mnohonásobnou přesilou ostrovanů. Námořníci podléhali a museli ustoupit k lodím, které z děl ostřelovaly domorodé válečníky. Admirál Fernando de Magallanes raněný několika oštěpy kryl naloďování svých mužů a přitom padl.

Velení flotily i lodi TRINIDAD převzal kapitán João Rodrigues Serrão. Juan Sebastián Elcano del Puerto byl znovujmenován kapitánem CONCEPCIÓN. Se zbytky mužstva se odpoutali z boje a odpluli na Cebu. Po přistání s rádžou Humabonem pokračovali v jednání. Došlo však ke zradě, Magellanův otrok Henrique de Malaca nalhal rádžovi, že jej námořníci chtějí zbavit moci a obsadit jeho ostrov. Námořníci byli v noci z 1. na 2. května napadeni. Jeden z prvních, kdo padl, byl kapitán karaky VICTORIA Duarte Barbosa. Během dalšího boje při ústupu k lodím kapitán João Rodrigues Serrão na pláži padl.

Po úniku zakotvili na ostrově Bohol (Isla Bohol) 9°50′N 124°10′E. 108 námořníků nebylo schopno ovládat tři lodě, proto tu v nejhorším technickém stavu, karaku CONCEPCIÓN, spálili. Velitelem flotily a kapitánem lodi TRINIDAD byl zvolen hlavní důstojník Gonzalo Gómez de Espinosa. Na VICTORIA si námořníci zvolili dosavadního hlavního navigátora flotily Juana Lópeze de Carvalho. Poté odpluli na ostrov Borneo (Kalimantan) 0°23'S 115°3'E. Zde se Gonzalo Gómez de Espinosa jako velvyslanec pokoušel několik týdnů přes tajemníka místního krále dojednat obchod. Hrozba portugalské přítomnosti byla příliš velká a s nepořízenou tedy odpluli. Gonzalo Gómez de Espinosa nařídil kurz na ostrovy Moluky (Kepulauan Maluku) 3°9'S 129°23'E. Během plavby koncem září 1521 bylo nutné výborného navigátora, leč mizerného kapitána, Juana Lópeze de Carvalho, nahradit. Kapitánem VICTORIA byl tedy zvolen kormidelník Juan Sebastián Elcano del Puerto.

Flotila na Molukách přistála 7. listopadu 1521 na ostrově Tidore. Místní král jejich žádosti obchodovat s kořením vyhověl. Lodě naložené kořením, převážně hřebíčkem, 18. prosince vypluly do Španělska východním kurzem přes Tichý oceán. TRINIDAD se čtyřiceti tunami koření však nabírala vodu trhlinou a byla nucena přistát k opravám a opustila karaku VICTORIA, která pokračovala dál. Pro nepříznivé větry se však VICTORIA vrátila na Moluky a 21. prosince 1521 vyplula do Španělska tentokrát přes Indický oceán.

Kapitán Juan Sebastián Elcano del Puerto a jeho muži po více jak devíti měsících strachu z Portugalců a strádání, kdy zemřelo více jak dvacet mužů, úspěšně dovedl výpravu jménem Fernanda de Magallanes do Španělska. 6. září 1522 přistála karaka VICTORIA v Sanlúcar de Barrameda a poté 9. září zakotvila v Seville. Posádku tvořilo zbývajících 18 mužů.

  1. Juan Sebastián Elcano del Puerto, Španěl z Guetárie, kapitán;

  2. Francisco Albo de Ajo, Španěl z Tuy, oficiální zapisovatel lodního deníku;

  3. Miguel de Rodas, Řek z Rhodu, navigátor;

  4. Juan de Acurio, Španěl z Bermeo, navigátor;

  5. Antonio Pedro Pigafetta, Benátčan z Vicenza, kronikář;

  6. Martín de Judicibus, Janovan ze Savony, loďmistr;

  7. Hernando de Bustamante, Španěl z Méridy, námořník a holič;

  8. Nicolás de Nauplia, Řek z Nafplie, námořník;

  9. Miguel Sánchez de Rodas, Řek z Rhodu, námořník;

10. Antonio Hernández Colmenero, Španěl z Huelvy, námořník a tlumočník;

11. Francisco Rodríguez, Portugalec ze Sevilly, námořník;

12. Juan Rodríguez, Španěl z Huelvy, námořník;

13. Diego Carmena, Španěl z Bayony, námořník;

14. Hans de Aachen, Němec z Cách, dělostřelec;

15. Juan de Arratia, Španěl z Bilbao, plavčík;

16. Vasco Gómez Gallego, Portugalec z Bayony, plavčík;

17. Juan de Santander, Španěl z Cueto, plavčík;

18. Juan de Zubileta, Španěl z Baracalda, plavčík. Podle deníku Juana de Santander mu bylo 14 let.

Plavba trvala 3 roky a 29 dní. Dovezený náklad 26 tun koření španělskému králi zaplatil veškeré náklady na výpravu dvojnásobně.

Tak byla dokončena první cesta kolem světa v dějinách lidstva.

Juan Sebastián Elcano del Puerto byl povýšen do šlechtického stavu a na jeho erbu byl globus s mottem v latině „Primus circumdedisti me“ (První jsi mě obeplul). Také mu byla udělena doživotní renta ve výši 500 španělských dukátů ročně (1 španělský dukát = 1 807 117,- Kč).

Pod velením admirála García Jofre de Loaísa 24. července 1525 vyplula z La Coruña flotila sedmi lodí. Juan Sebastián Elcano del Puerto byl kapitán jedné z lodí, na níž byl navigátorem jeho bratr Martín Pérez Elcano. Posádku flotily tvořilo asi 450 mužů, mezi nimiž byl i slavný Kolumbův námořník Juan Rodriguez Bermejo. Cílem bylo obsadit Moluky, Portugalci držené ostrovy koření.

Této výpravě však nepřálo štěstí. Magellanovým průlivem proplula jen polovina lodí. Po odpočinku, zásobení se a nutných opravách vypluli v severozápadním kurzu. Koncem července 1526 překročili rovník. Posádku sužovaly kurděje a hlad, kvůli kterému zemřel i Juan Sebastián Elcano del Puerto 4. srpna 1526.

Fernando de Magallanes a Juan Sebastián Elcano del Puerto významně přispěli a doplnili geografické vědomosti lidstva.

Poprvé bylo možné přesněji určit rozměry Země.

Cesta kolem světa kromě důkazu, že Země je kulatá, změnila dogma chápání světa a počala konec otrockého poslouchání svaté církve římskokatolické a lživost, že zastupují Boha.

Výprava se také setkala s dosud neznámým jevem „datové čáry“, neboť podle lodního deníku zjistili, že jim jeden den chyběl.

Gonzalo Gómez de Espinosa de los Monteros, též Gonzalo Gómez de Espinosa *1479 Espinosa de los Monteros, Burgos, Španělsko - +1530 Sevilla. Španělský námořní důstojník obchodního loďstva Západní Indie. Zúčastnil se výpravy kolem světa pod velením admirála Fernanda de Magallanes.

Od mládí se plavil jako námořník. Vstoupil do obchodního loďstva při úřadu „La Real Casa de la Contratación de Indias“ v Seville. To byl úřad pro kontrolu a regulaci zámořského obchodu, zejména se Západní Indií (později Nové Španělsko), mající vlastní loďstvo. Na těchto plavbách se Gonzalo Gómez de Espinosa pro svou přirozenou autoritu a spravedlivý vůdcovský cit vypracoval na důstojníka a bocmana.

22. března 1518 král Karel I. Španělský (od roku 1519 císař Římské říše národu Německého jako Karel V.) schválil návrhy Fernanda de Magallanes doplout na ostrovy koření Moluky západním směrem a s druhotným cílem obeplout svět. Admirál Fernando de Magallanes důstojníka Gonzala Gómez de Espinosu 19. dubna začlenil do připravované flotily Armada de Molucca jako hlavního námořního důstojníka zodpovídajícího za mužstvo. Během příprav prováděl nábory posádek v Seville, Cádizu, Pallosu de la Frontera a také v Itálii, Řecku, Španělském Holandsku i ve Francii, Německu a Anglii.

10.srpna 1519 ze Sevilly vyplula Armada de Molucca, flotila pěti obchodních lodí admirála Fernanda de Magallanes.

• Vlajková karaka TRINIDAD, 110 tun s 55 muži pod velením kapitána Fernanda de Magallanes.

• Karaka SAN ANTONIO, 130 tun s 60 muži pod velením kapitána Juana de Cartagena.

• Karaka CONCEPCIÓN, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Gaspara de Quesada.

• Karaka VICTORIA, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Luise de Mendoza.

• Karavela SANTIAGO, 75 tun s 32 muži pod velením kapitána João Rodriguese Serrão.

Lodě byly vyzbrojeny celkem šedesáti dvěma (62) děly se zásobou 2 540 kilogramů (5 600 liber) střelného prachu. Posádky lodí tvořilo 237 mužů, z většiny Španělé a Portugalci. Byli tam také Benátčané, Janované, Francouzi, Němci, Vlámové, Angličané a Řekové.

První zastávka byla na Tenerife na Kanárských ostrovech 28°28′N 16°15′W. Zde došlo k hádce, neboť kapitán a účetní Juan de Cartagena ignoroval námořní subordinaci, nerespektoval názory zkušených kapitánů ani samotného admirála Fernando de Magallanes. Z Tenerife pokračovali k ostrovům Zeleného mysu, Kapverdy (Cabo Verde) 15°55′N 24°5′W a odtud v jihozápadním kurzu přes Atlantik. 27. listopadu překročili rovník, 6. prosince spatřili pevninu Jižní Ameriky a poté zakotvili na mysu sv. Augustína (Cabo de Santo Agostinho) 8°17'51"S 34°57'20"W, dnes Brazílie. Během plavby byl Juan de Cartagena za pobuřování ke vzpouře uvězněn na lodi VICTORIA. Esteban Gómez byl jmenován kapitánem SAN ANTONIO a další plavba již probíhala bez potíží až do zátoky Rio de Janeiro (dnes zátoka Guanabara) 22°49'S 43°8'W, kde zakotvili 13.prosince 1519.

V únoru 1520 byl prozkoumán záliv La Plata (Río de La Plata) 35°40′S 55°47′W, který se zdál být hledaným průlivem do Jižního moře (Mar del Sur). V březnu, aby přečkali nastupující zimu, zakotvili v objevené zátoce, kterou nazvali Zátoka sv. Juliána (Bahía San Julián) 49°21'S 67°44'W.

Tady počátkem dubna 1520 došlo ke vzpouře, když z vězení uprchl Juan de Cartagena s pomocí zrádců vedených lodním knězem Pedro Sánchez de la Reina. S pomocí dalších zrádců kapitána Gaspara de Quesada a navigátora Juana Sebastián Elcano del Puerto a jejich mužů, kteří obsadili karaku SAN ANTONIO. Připojily se i CONCEPCIÓN a VICTORIA s částmi posádek. Druhý den Juan de Cartagena požadoval, aby se admirál Fernando de Magallanes oficiálně a dobrovolně vzdal své funkce a že nadále není vůdcem plavby, kterým bude následně jmenován on sám.

Vzpoura byla ukončena díky rozhodnosti admirála Fernanda de Magallanes a důstojníků Gonzala Gómez de Espinosy a Duarta Barbosy téměř bez boje. Kapitán João Rodrigues Serrão s lodí SANTIAGO se měl na rozkaz držet mimo dohled, aby si vzbouřenci mysleli, že admirálovi zůstala jen vlajková loď. Nejdříve obsadili karaku VICTORIA, kde padl vzbouřenecký kapitán Luis de Mendoza. Lodě vzbouřenců SAN ANTONIO a CONCEPCIÓN, na níž se ukrýval „statečný“ Juan de Cartagena, se vzdaly zcela bez odporu. Poté veřejný soud rozhodl všech 40 vzbouřenců popravit. Admirál Magallanes rozhodnutí soudu změnil a 38 mužů bylo amnestováno a v řetězech začleněno do posádek. Zrádní kapitán Gaspar de Quesada a důstojník Antonio Coca byli 7. dubna 1520 popraveni. Vůdci vzpoury účetní Juan de Cartagena a lodní kněz Pedro Sánchez de la Reina byli s trochou vody a sucharů 11. srpna 1520 vysazeni na ostrůvku v Patagonii a ponecháni osudu. Duarte Barbosa byl jmenován kapitánem lodi VICTORIA.

Počátkem místního jara 24.srpna 1520 pokračovali dál na jih a prozkoumali řeku Santa Cruz. Karavela SANTIAGO byla vyslána dále na jih k průzkumu pobřeží. Tam v jarní bouři ztroskotala. Podařilo se zachránit celou posádku i s kapitánem João Rodrigues Serrão. Admirál Fernando de Magallanes se rozhodl zakotvit a čekali několik týdnů, než bouře skončí. João Rodrigues Serrão byl jmenován kapitánem karaky CONCEPCIÓN.

21. října 1520 objevili mys, který byl nazván Mysem sv. Uršuly a jedenácti tisíců panen (Cabo Santa Úrsula y las Once Mil Vírgenes). Dnes se tento mys s majákem nazývá Mys panen (Cabo Vírgenes) 52°20'0"S 68°21'15"W. Záhy poznali, že se jedná o ústí do hledaného průlivu a mořský průliv poznali podle nepitné vody hluboko ve vnitrozemí.

Průliv Fernando de Magallanes nazval 1. listopadu Průlivem Všech svatých (Estrecho de Todos los Santos). Už během dalšího průzkumu průlivu jej námořníci přejmenovali na Magellanův průliv. Při plavbě průlivem byla také objevena Ohňová země (Tierra del Fuego) 54°S 70°W, která byla nazvána podle velkého množství indiánských ohňů viděných v noci. Také spatřili velká hejna ptákům podobných nemotorných bytostí s černou srstí (tučňáci).

20. listopadu se kapitán Esteban Gómez s posádkou karaky SAN ANTONIO zrádně vrátili do Španělska. Tito zrádci na královském dvoře admirála Magallanese očernili z vlastizrady, kolaborace s Portugalci a urážek španělské koruny.

Za 38 dní 28.listopadu 1520 dopluly tři lodě do Jižního moře (Mar del Sur). Stali se tak prvními Evropany plavícími se ve východním Pacifiku. I v současnosti je pro zkušené námořníky plavba tímto průlivem obtížná.

Při odpočinku, zásobení a nutných opravách spatřili velbloudy bez hrbů (lamy). Flotila tří lodí pokračovala severozápadním kurzem přes neznámé Jižní moře (Mar del Sur). Flotilu během čtyřměsíční plavby nestihla žádná větší bouře a kupodivu vál příznivý vítr. Fernando de Magallanes tento zatím neznámý oceán nazval Klidným, Tichým mořem, latinsky Mare Pacificum a španělsky Mar del Pacífico. Během plavby nenašli žádný ostrov, zkažené zásoby docházely, posádky sužovaly kurděje. Z hladu se snědly i kůže ze stěžňů, plachet či bot. Došlo i na hobliny z prken, různé červy a krysy, se kterými se kupčilo.

Po přeplutí rovníku 13. února 1521 zamířili na západ a 6. března objevili souostroví, kde byli přivítáni stovkami domorodců na malých, štíhlých a rychlých člunech s latinskými plachtami, dnes známé jako proa. Ač byli domorodci pohostinní a milí, vzali si vše, na co sáhli. Došlo ke kulturnímu střetu, neboť tito lidé si půjčovali cokoli, ale z pohledu Evropanů to vypadalo jako krádež. Proto byly tyto ostrovy nazvány Ostrovy Zlodějů (Islas de los Ladrones). V současnosti se tyto ostrovy nazývají Severní Mariany (Northern Mariana Islands) 16°8′N 145°45′E a Guam (Guam) 13°27'N 144°47'E, na kterém přistáli. Flotila se 150 muži nabrala sílu, čerstvé zásoby a 9. března 1521 vypluli dál.

O sedm dní později přistáli na filipínském ostrově Homonhon (Isla Homonhon) 10°43'44"N 125°43'18"E, stali se prvními Evropany na Filipínách. Místní král Ka Lamba si s Fernando de Magallanes vyměnili dary a pozval je na návštěvu k rádžovi na ostrov Cebu (Isla de Cebú) 10°22'N 123°47'E. Rozhovory tlumočil sluha a otrok Henrique de Malaca.

7. dubna 1521 byli na Cebu vřele přijati rádžou Humabonem a královnou Hara Amihan, kteří přijali křesťanství a byli pokřtěni. Přitom jim byla předána soška Jezulátka dnes známého jako Jezulátko z Cebu (Santo Niño de Cebú) a kříž (Cruz de Magallanes). V současnosti je soška umístěná v bazilice Santo Niño a kříž v kapličce vedle baziliky, obojí na Magellanově ulici (Magallanes Street) v Cebu. Na oplátku slíbil admirál Fernando de Magallanes rádžovi vojenskou pomoc ve válce se sousedním králem Lapu-Lapu na ostrově Mactan (Isla de Mactán) 10°17'N 123°57'E.

Na ostrově Mactan se Fernando de Magallanes pokoušel vyhnout se válce a přesvědčoval krále Lapu-Lapu ke křtu a smíru. To však král Lapu-Lapu odmítl. K ránu 27. dubna 1521 se strhla bitva s mnohonásobnou přesilou ostrovanů. Námořníci podléhali a museli ustoupit k lodím, které z děl ostřelovaly domorodé válečníky. Admirál Fernando de Magallanes raněný několika oštěpy kryl naloďování svých mužů a přitom padl.

Velení flotily i lodi TRINIDAD převzal kapitán João Rodrigues Serrão. Se zbytkem mužstva se odpoutal z boje a odpluli na Cebu. Po přistání s rádžou Humabonem pokračovali v jednání. Došlo však ke zradě, Magellanův otrok Henrique de Malaca nalhal rádžovi, že jej námořníci chtějí zbavit moci a obsadit jeho ostrov. Námořníci byli v noci z 1. na 2. května napadeni. Jeden z prvních, kdo padl, byl kapitán karaky VICTORIA Duarte Barbosa. Během dalšího boje při ústupu k lodím kapitán João Rodrigues Serrão na pláži padl.

Po úniku zakotvili na ostrově Bohol (Isla Bohol) 9°50′N 124°10′E. 108 námořníků nebylo schopno ovládat tři lodě, proto tu v nejhorším technickém stavu, karaku CONCEPCIÓN, spálili. Velitelem flotily a kapitánem lodi TRINIDAD byl zvolen hlavní důstojník Gonzalo Gómez de Espinosa. Na VICTORIA si námořníci zvolili dosavadního hlavního navigátora flotily Juana Lópeze de Carvalho. Poté odpluli na ostrov Borneo (Kalimantan) 0°23'S 115°3'E. Zde se Gonzalo Gómez de Espinosa jako velvyslanec pokoušel několik týdnů přes tajemníka místního krále dojednat obchod. Hrozba portugalské přítomnosti byla příliš velká a s nepořízenou tedy odpluli. Gonzalo Gómez de Espinosa nařídil kurz na ostrovy Moluky (Kepulauan Maluku) 3°9'S 129°23'E. Během plavby koncem září 1521 bylo nutné výborného navigátora, leč mizerného kapitána, Juana Lópeze de Carvalho, nahradit. Kapitánem VICTORIA byl tedy zvolen kormidelník Juan Sebastián Elcano del Puerto.

Flotila na Molukách přistála 7. listopadu 1521 na ostrově Tidore. Místní král jejich žádosti obchodovat s kořením vyhověl. Lodě naložené kořením, převážně hřebíčkem 18. prosince vypluly do Španělska zpět přes Tichý oceán. TRINIDAD se čtyřiceti tunami koření však nabírala vodu trhlinou a byla nucena přistát a opustila karaku VICTORIA, která pokračovala dál. Gonzalo Gómez de Espinosa na nejbližším ostrově vyčkali odlivu a najeli na mělčinu. Oprava byla dokončena 6. dubna 1522. Po vyplutí byl TRINIDAD bouří poškozen a poté zajat Portugalci. Osm Španělů a zbytekPportugalců bylo vězněno na Moluckém ostrově Ternate, od února 1523 na ostrově Banda, pak na ostrově Jáva, Malaka a v listopadu 1524 byli převezeni do Cochinu v Indii. Portugalští vězni byli propuštěni. Zbývající tři Španělé, včetně Gonzala Gómeze de Espinosa, kteří vězeňskou odyseu přežili, byli na příkaz portugalského guvernéra Enrique de Meneses převezeni do Lisabonu. Tam byli ještě sedm měsíců vězněni.

V roce 1527 byl Gonzalo Gómez de Espinosa s posledním spoluvězněm, španělským králem, vyplaceni. Po návratu do vlasti král Gonzalu Gómez de Espinosa za jeho zásluhy udělil doživotní rentu ve výši 300 španělských dukátů ročně (1 španělský dukát = 1 807 117,- Kč). V roce 1528 byl Gonzalo Gómez de Espinosa jmenován inspektorem kapitánů Západoindických lodí. Nadále žil v Seville, kde se s ním setkal kronikář Fernández de Oviedo, který jeho příběh i plavbu zapsal do kronik.

Čestný muž, respektovaný námořní důstojník a skvělý kapitán Gonzalo Gómez de Espinosa de los Monteros zemřel v rodinném kruhu.

DALŠÍ SE PŘIPRAVUJÍ