Slavní kapitáni a hrdinové
strana T

Královna Teuta *?? - +180? př.n.l. Byla regentkou Jadranského království a královnou ilyriských a jaderských pirátů.

Jadranský král Agron z Ilyrie, který vládl od roku 250 př.n.l., se po zapuzení první ženy Triteuty oženil s mladičkou Teutou. Král Agron zemřel roku 231 př.n.l. na zranění z bitvy se sousedními Řeky.

Teuta se po smrti svého manžela stala královnou regentkou a vládla až do roku 227 př.n.l., kdy dospěl nevlastní syn Pinnes.

Za své vlády řešila spory se sousedními královstvími pomocí pirátských nájezdů.

Ilyriští piráti dobyli mj. pevnosti Dyrrachium (dnes Durrës v Albánii) a Phoenicu. Ta byla za výkupné piráty opuštěna. U pobřeží Onchesmos vydrancovali mnoho římských, řeckých i jiných lodí.

Loďstvo královny Teuty sílilo a ta přenesla zájem do Jónského moře. Zde mj. zvítězila nad flotilou řeckého Aetolianského spolku v bitvě u Paxos. Její ilyriské loďstvo čítalo 7 lodí pod velením viz Demetrius z Pharos. Loďstvo Řeků mělo 10 lodí, kterým velel viz Margos z Keryneia, který v této bitvě padl.

Poté královna obsadila ostrov Korkura, ze kterého kontrolovala námořní cesty mezi Řeckem a Itálií. Tím se stali ilyriští piráti známým postrachem Jaderského moře. A Teuta se stala známou jako královna ilyriských pirátů.

Řím se cítil ohrožen blízkou přítomností pirátů. Proto vyslal emisary k vyjednání ukončení pirátských výprav. Diplomacie v Scodra (Shkodër) byla neúspěšná a vyslanci zadrženi.

Řím proto roku 229 př.n.l. královně vyhlásil válku. Vypravil legii 20 000 mužů a 200 jezdců na flotile 200 lodí. Ti dobyli ostrov Korkura díky zradě správce Demetria z Pharosu. Pak se roku 228 vylodili severně od města Apollonia. Postupem na sever dobývali jedno město za druhým a nakonec oblehli hlavní město Scodra. Odtud se podařilo královně uniknout do Rhizonu v dnešní boce Kotorské. Teuta se vzdala a roku 227 musela podepsat potupný mír.

Řím ponechal Teutě království ve značně okleštěné míře. Dále se nesměla plavit na ozbrojených lodích či v jejich doprovodu.

Také musela platit každoroční reparace Římu. Její vláda byla ukončena roku 181 př.n.l. poté, kdy se pokusila o vzpouru proti Římu. O zbytku jejího života není nic známo.

Je připomínána bustou v muzeu ve Shkodër v Albánii. Dále sochou na průčelí Albánské Národní banky v Durrës (Drač).

Z hlediska Římské říše byla pirátkou, z hlediska vlastního národa královna a vlastenecká bojovnice.

Erik Thörvaldsson též Eiríkr Thørvaldsson známý jako Erik Rudý, též Eiríkr Rauði, Erik Raude *960?? Skandinávie (Norsko) - +1003?? Qaqortoq, Grónsko. Byl Viking, rváč, mořeplavec, objevitel Grónska, první osadník a jarl.

Svou přezdívku Rudý prý získal podle svých zrzavých vlasů a vousů nebo své vznětlivé povahy nebo také pro svou krutost a krveprolití při nájezdech.

Byl synem Thörvalda Åsvaldssona. Otec se často zaplétal do rvaček, při nichž vždy soka zabil, proto byli asi roku 970 i s rodinou vyhoštěni na Island. Zde v Haukadalur založili farmu. Erik zde dospěl a oženil se s místní kráskou Thjóthild (Thjöðildr). Podle kronik měli čtyři děti. Syny Leifa, Thörvalda a Thörsteina. O výchovu dětí se staral otrok Thörkell. A nemanželskou dceru Freydis.

Kvůli mstě za své zabité čeledíny byli vyhnáni z vesnice. V nové vesnici zabil dva syny svého souseda a dlužníka, který nevracel půjčená prkna v termínu. Byl předveden před místního jarla, který jej uznal vinným. Byl prohlášen za psance a odsouzen na tři roky vyhnanství. To se stalo asi v roce 981.

Erik musel odejít, ale nemohl se vrátit na Skandinávii. Jediná cesta byla pouze na západ. Z doslechu od Vikingů a hlavně z vyprávění o Gunnbjörnu Ulfssonovi věděl, že tam nějaká země je. S čeládkou připravili knarr a vypluli. Zanedlouho přistáli u jihovýchodních břehů Grónska. Později přesídlili na jihozápadní cíp ostrova, kde byla úrodnější půda. Po celé tři další roky Erik prozkoumával břehy, fjordy a hledal vhodné místo pro budoucí osídlení. Našel jej ve fjordu, který pojmenoval Eiríksfjörðr (Eriksfjord).  Prý také našel opuštěnou osadu na východním pobřeží. Zřejmě se jedná o neúspěšné osídlení Snæbjörna Galti z roku 978.

Po návratu z vyhnanství na Island v roce 984 navrhl osídlit novou zemi, kterou pojmenoval Grœönland. Z Islandu již do roka vyplulo dvacet pět lodí s posádkami pětiset mužů, žen a dětí. Naložené všemi druhy domácích zvířat, krmivem, osivem a všemi potřebnými nástroji. V Grónsku přistálo pouze čtrnáct lodí. Některé se vrátily, jiné se ztratily a některé utonuly. Mezi osadníky byl také Erikův přítel sedlák Herjulf Bårdsson. Po přistání osadníků v Eiríksfjörðr byly roku 985 založeny dvě osady. Jižní osada Qaqortoq (též Julianehåb, tehdy Eystribyggð) ve zmíněném fjordu. A osada Nuuk (též Godthåb, tehdy Vestribyggð) asi šest set km na sever. Erik byl jarlem.

Archeologové v těchto místech odkryli základy sto devadesáti domů včetně velkých stájí. Osadníci se živili především chovem dobytka, lovem, rybolovem a také nezvykle pro Vikingy sokolnictvím. Pěstování ječmene bylo obtížnější než na Islandu, přesto osady rostly. A připlouvali stále noví osadníci. Styk s eskymáky (inuity) byl spíše náhodný a vzácný.

Kolem roku 990 s novými osadníky přicházelo i křesťanství. V roce 999 se syn Leif na Hebridách oženil s místní priceznou Thörgunnou a nechali se pokřtít. Také jeho žena Thjóthild přijala křest a dala vystavět kostel v Grónsku později nazvaný Kostel Thjöðildr. Erik Rudý se křtu vzepřel.

Byly vystavěny další kostely a později i kláštery. Osady existovaly ještě asi pět set let, než zamrzly a zapadaly sněhem.

Z kronik vyplývá, že po roce 1000 byla s novými osadníky přivezena neznámá nemoc, která v roce 1003 osadu Eystribyggð téměř vyhladila. Erik byl mezi zemřelými.

Gudrid Thörbjarnardóttir též Güðrid, Guðríður Þörbjørnardóttir, také známá jako Vidforla *980?? Laugarbrekka, Island - + 1030?? Gardar (Garðar), Grónsko.

Byla dcerou jarla Thörbjørn frá Laugarbrekka.

Byla to žena velmi zcestovalá, která co do počtu a délky cest nebyla až do 20.století žádnou jinou ženou překonána.

Její otec odmítl nápadníka Einara žádající o ruku Gudrid, protože jeho otec byl otrok. Později odpluli z Islandu do Grónska s výpravou asi dvaceti lodí. Gudrid, její otec a třicet dalších plavců na knarru se v bouři ztratili ze skupiny a do Grónska dopluli až v zimě s polovinou posádky.

Gudrid se stala ženou norského kupce Thörira (Þørir). Později Thörir a Gudrid při zpáteční cestě z Islandu do Grónska ztroskotali. Leif Eriksson vracející se z Vinlandu je spolu s dalšími patnácti námořníky zachránil z potápějícího se knarru. Leif je bezpečně dopravil do své osady Bratahlíd. Tam Gudrid i Thörira pozval do svého domu, aby tu zůstali. Thörir však na následky prochladnutí při ztroskotání během zimy zemřel.

Zde v Bratahlíd se vdova seznámila s Leifovým bratrem Thörsteinem Erikssonem. Krátce na to se vzali. Gudrid doprovázela manžela Thörsteina na společné výpravě se švagrem Thörvaldem Eriksonem do Vinlandu. Vypluli v předjaří roku 1001.

Při říčním průzkumu vnitrozemí došlo k napadení Thörvaldovy vedoucí lodi indiány (skrælingar) a Thörvald byl v boji zraněn. Thörstein a jeho muži plující za ním mu pomohli odrazit útok indiánů (skrælingarů). Při zpáteční cestě do osady však Thörvald na následky zranění zemřel. Byl pochován ve Vinlandu.

Thörstein s Gudrid odpluli do Grónska. Začínala však zima a v mlze zabloudili. Po přistání kdesi na severu Grónska Thörstein onemocněl a do jara zemřel. Gudrid s posádkou se vrátila do Bratahlíd.

Po návratu do Bratahlíd se provdala za norského kupce Thörfinna Thörtharsona, též známého jako Thörfinnr Karlsefni. Asi v roce 1006 vypluly dvě lodě s šedesáti muži, pěti ženami a hospodářskými zvířaty do Vinlandu vybudovat novou osadu. Tam se Gudrid a Thörfinnovi narodil syn Snorri Thörfinnsson, první evropské dítě narozené na americkém kontinentě. Posléze se rodina vrátila do Grónska, kde se jim narodil druhý syn Thörbjorn Thörfinnsson. Krátce na to manžel zemřel.

Poté, co synové dospěli, Snorri a Gudrid odcestovali přes Norsko do Říma, kde přijali křest. Po několika letech se vrátili do Grónska a nedaleko Bratahlíd postavili kostel Gardar (Garðar), který zde stál až do roku 1881. Snorri se stal poustevníkem a Gudrid jeptiškou.

Plastika Gudrid a syna od Ásmundur Sveinssona stojí v Laugarbrekka na Islandu.

Její životní příběh byl také zpracován v knize Far Traveler: Voyages Viking womans, od Nancy Marie Brownové.

Don Pedro de Tello de Guzmán též Pedro Tello de Guzmán *1550?? - +1610??. Španělský kapitán a admirál.

Pocházel z významné španělské šlechtické rodiny. Jeho starší bratr Francisko de Tello de Guzmán byl guvernérem na Filipínách.

V mládí sloužil jako důstojník lodních vojsk. Po roce 1580 vstoupil do královského námořnictva a byl pověřen doprovodnou službou obchodních lodí.

V příštích letech sloužil pod admirály Alonso de Bazán, Francisco Coloma a Sancho Pardo Osorio při doprovodu a obraně lodí před anglickými, francouzskými a dalšími piráty v Atlantiku.

Na podzim roku 1595 s admirálem Gonzalo Méndez de Cancio společně veleli flotile pěti válečných galeon.

8.11.1595 na cestě do Puerto Rico (dnes Portoriko) byla zajata loď anglických pirátů od Francise Drakea a Johna Hawkinse. Tím získali informace o chystaném útoku pirátů na Puerto Rico a že se piráti shromažďují v zálivu na Guadeloupe. Následující události - viz Gonzalo Méndez de Canço y Donlebún.

Po bitvě Pedro Tello v prosinci vyplul a bezpečně dopravil zlaté galeony do španělské Sevilly.

Byl námořníkem až do vysokého věku.

Byl to španělský admirál, který přispěl k porážce slavných anglických pirátských admirálů sira Francise Drakea a sira Johna Hawkinse navzdory jejich drtivé přesile.

Luis Váez de Torres *1565?? Galicia, Portugalsko - +1610-13?? Portugalský mořeplavec, objevitel a kapitán ve službách Španělska.

V roce 1605 Pedro Fernandes de Queirós připravoval tři lodě pro expedici do jižního Pacifiku k objevení bájné Jižní země. De Torres byl přijat jako de Queirósův zástupce a kapitán lodě SAN PEDRO. 21.prosince 1605 vypluli z Callao, přístavu města Limy tehdy španělské místokrálovství. Vypluli se stošedesáti námořníky tři lodě. Vlajková loď kapitána de Queiróse SAN PEDRO Y SAN PABLO, SAN PEDRO kapitána de Torres a zásobovací loď LOS TRES REYES.

Při této expedici mapovali Tichý oceán a v květnu 1606 objevili mnoho ostrovů. Mimo jiné Nové Hebridy nyní součást Vanuatské republiky, Pitcairnovy ostrovy atd. Také objevili velký ostrov, který byl pojmenován na počest krále Filipa III., pocházejícího z rakouského Habsburského rodu. Ostrov tedy nazvali La Austrialia del Espiritu Santo (Země Rakouská Ducha Svatého), v domnění že se jedná o součást Jižní země odtud původ názvu Austrálie. Na tomto ostrově se pro silný odpor domorodců nepodařilo vybudovat kolonii Nový Jeruzalém.

Španělé, Holanďané a Angličané dosud vedou spory o prvenství objevu Austrálie.

Při dalším hledání Jižní země, v noci 11.června 1606 flotilu rozdělila bouře. Kapitán Luis Váez de Torres na lodi SAN PEDRO spolu se zásobovací lodí hledali po bouři vlajkovou loď SAN PEDRO Y SAN PABLO. Pak přistáli na nejbližším neznámem ostrůvku, dnešní Torresův ostrov. Potom se s jednou opravenou lodí vrátili na Espiritu Santo v naději ke shledání s vlajkovou lodí. Po marném čekání de Torres odplul. Cestou objevil a zmapoval úžinu mezi Novou Guineou a Austrálií, dnešní Torresův průliv. Tím dokázal, že Nová Guinea nebyla tou Jižní zemí. Tento objev byl Španěly zatajen, a v roce 1762 byl průliv znovuobjeven, když tudy proplul James Cook.

Dál de Torres pokračoval kolem Moluk a v květnu 1607 přistál na Filipínách v Manile. Po návratu do Španělska se dověděl že výprava de Queiróse byla králem Filipem III. a svatou inkvizicí odsouzena jako neúspěšná.

Později ve Španělsku psal díla o svých objevech a kreslil mapy. Díky španělské inkvizici zemřel v ústraní.

Z nám nepochopitelných důvodů nebyly jeho dokumenty o cestách publikovány. A nejen to, byly odstraňovány zejména svatou inkvizicí ze španělských archívů včetně map. Naše domněnka je, že objevy de Torrese svaté inkvizici vadily. Asi kolem roku 1763 se hydrologu z britské admirality Alexandru Dalrymplovi podařilo získat nějaké dokumenty o Torresových cestách. Na těchto základech zpracoval mapy k potřebám přírodovědce Josepha Bankse. Ten jako velmi blízký spolupracovník informace a mapu předal Jamesi Cookovi. Podle mapy Cook zjistil, že znovuobjevenou úžinou de Torres již proplul v roce 1606 a na jeho počest ji nazval Torresova úžina. V 19. století byly v Pacifiku objevené ostrovy nazvány Ostrovy Luise Váeze de Torres (Torres Islands), viz Korálové moře.

Mukai Tadakatsu (向井忠勝) též Mukai Shōgen (向 井 将 監), Mukai Shōgen Tadakatsu *15.5.1582 - +14.10.1641. Japonský kapitán a admirál za šóguna Iejasu Tokugawy na počátku období Edo.

Byl synem námořníka a po ukončení vzdělání vstoupil do služeb lenního pána Iejasu Tokugawy (徳川家康) k námořnictvu jako nižší důstojník. Vypracoval se na kapitána.

Podílel se na dopravě posil a zásobování Tokugawových vojsk v bitvě u Sekigahary v říjnu 1600. Také decimoval flotily nepřátelských klanů v Ósacké zátoce (大阪湾).

Během následujících válek mezi klany, kdy Iejasu Tokugawa upevňoval svou pozici šóguna, se Mukai Tadakatsu vypracoval na admirála.

Od roku 1603 se počíná v Japonsku vláda Tokugawského šógunátu (ten končí v listopadu 1863 revolucí Meidži).

V roce 1604 admirál Mukai Tadakatsu dohlížel v přístavu Uraga (浦賀 dnes v prefektuře Kanagawa) na stavbu lodi evropského typu. Stavbou byli šógunem pověřeni viz William Adams a jeho muži. S mistry tesaři z města Itō (伊東市) postavili malou 80 tunovou galeonu pro průzkumné účely. Poté stavěli 120 tunovou galeonu, kterou dokončili v roce 1607 viz Dobyvatelé ze Španělska.

Tato 120 tunová galeona byla v roce 1610 zapůjčena více jak 300 španělským trosečníkům, včetně filipínského guvernéra Rodrigo de Vivero y Velasco pro cestu do Nového Španělska (dnes Mexiko), kteří galeonu pokřtili SAN BUENA VENTURA.

Admirál Mukai Tadakatsu spolupracoval s britskou obchodní stanicí Východdoindické společnosti v Hirado. V roce 1616 se zúčastnil jednání o invazi na Filipíny a míře zapojení japonských sil. K invazi však nedošlo.

Po roce 1625 byl admirálu Mukai Tadakatsu udělen titul hatamoto (旗本), což byl vyšší samuraj či přímý vazal s přednostním právem audience u šóguna.

Admirál Mukai Tadakatsu se dále věnoval správě flotil a výstavbě nového typu lodí na základě zkušeností se stavbou evropského typu lodí. Byly to v Japonsku nezvykle velké válečné džunky nového typu atakamaru či takemaru (安宅丸). První byla stavěna v letech 1632-34.

V přístavu Uraga admirál Mukai Tadakatsu krom svých povinností dohlížel na zahraniční obchod se Španěly s patentem Shuinsen (朱印船, Rudá pečeť, Red seal). Tento patent zajišťoval obchodníkům některé výhody, např. ochranu šóguna. Těchto patentů pro obchodníky se zahraničím bylo vydáno přes 350.

Admirál Mukai Tadakatsu sloužil svému šógunovi do vysokého věku, zemřel 14.10.1641. Byl pohřben se všemi samurajskými poctami 16.11.1641.

Admirál Mukai Tadakatsu je připomínán kromě muzeí v románu od Keiichiro Takashi (隆慶一郎) „K neznámému moři“ („『見知らぬ海へ』“) vydaném v roce 1990 pod číslem ISBN 4-06-185774-6.

DALŠÍ SE PŘIPRAVUJÍ