Slavní kapitáni a hrdinové
strana P

Martín Alonso Yáñez Pinzón známý jako Martín Alonso Pinzón *1441? Palos de la Frontera – +31.3.1493. Španělský stavitel lodí, kapitán a spoluobjevitel.

Byl synem otce Martína a matky Mayor Pinzónů z významné a bohaté námořní rodiny. Měl dva mladší bratry, také námořníky.

Od dětství se plavil jako plavčík, vypracoval se na kapitána obchodních lodí své rodiny. Později byl znám pro svou odvahu a námořní zkušenosti během bojů Katalánska a Aragonie s Portugalskem. Oženil se s María Alvarez, měli dva syny a tři dcery.

Martín Alonso se vrátil z obchodní cesty v Římě, když s bratry dostal v květnu 1492 od královského dvora příkaz plně spolupracovat s Kryštofem Kolumbem a připravit s ním cestu na západ. Sám Kryštof Kolumbus si velmi chválil pomoc bratrů Pinzónů. 3.8.1492 vyplul z Palos de la Frontera s Kryštofem Kolumbem. Vlajková karaka LA SANTA MARÍA byla pod velením Kryštofa Kolumba, Martín Alonso plul jako kapitán karavely LA PINTA. Spolu s ním pluli i bratři Francisco Martín jako první důstojník na LA PINTA a Vicente Yáñez jako kapitán na lodi LA NIÑA.

Na Kanárských ostrovech doplnili zásoby.

Po čtyřech týdnech plavby posádky ze strachu reptaly. Martín Alfonso s posádkami vyjednal další tři dny plavby, po kterých uvidí zemi. Námořník, viz Rodriguez de Triana, ze stěžně LA PINTA zpozoroval 12.10.1492 ve dvě v noci, tedy již po dvou dnech, zemi. Dopluli k dnešním Bahamám a ostrov, u kterého přistáli, Kolumbus nazval San Salvador. Dnes na tomto místě přistání stojí velký kamenný kříž a původní Kolumbův dřevěný kříž je uložen v místním kostele.

Došlo ke sporům mezi Martínem Alonsem a Kryštofem Kolumbem a 21.11. se LA PINTA oddělila od flotily kvůli vlastnímu průzkumu. S bratrem Franciscem objevil a prozkoumal neznámý ostrov, dnešní Portorico. 6.1.1493 se opět LA PINTA připojila ke Kolumbovi. Na cestě do Španělska u Azorských ostrovů je bouře rozdělila. Poté Martín Alonso přistál ve španělském Bayona. Odtud se vrátil do Palos de la Frontera 15.3.1493. Postihla jej však nemoc a 31.3.1493 zemřel. Je pohřben v místním františkánském klášteře Santa María v La Rabidad.

V Palos de la Frontera má společnou sochu s bratrem Vicente Yáñez Pinzónem i svou samostatnou sochu. V rodném domě je dnes muzeum bratrů Pinzónů. Je připomínán i v několika filmech a bratři jsou také na slavném obraze s Kryštofem Kolumbem „Primer desembarco de Cristóbal Colón en América“ od Dióscoro Teófilo Puebla Tolína z roku 1862.

Francisco Martín Pinzón *1445? Palos de la Frontera - +červen 1502. Španělský námořník, navigátor, spoluobjevitel a kapitán.

Byl synem otce Martína a matky Mayor Pinzónů z významné a bohaté námořní rodiny. Měl staršího a mladšího bratra, také námořníky, oběma pomáhal v jejich úspěšných námořních kariérách.

Od dětství se plavil jako plavčík, vypracoval se na navigátora obchodních lodí své rodiny. Později byl znám pro svou odvahu a námořní zkušenosti prokázané během bojů Katalánska a Aragonie s Portugalskem.

V květnu 1492 Francisco s bratry dostal od královského dvora příkaz plně spolupracovat s Kryštofem Kolumbem a připravit s ním cestu na západ. Sám Kryštof Kolumbus si velmi chválil pomoc bratrů Pinzónů. 3.8.1492 vypluli s Kryštofem Kolumbem z Palos de la Frontera na jeho první cestu. Vlajková karaka LA SANTA MARÍA byla pod velením Kryštofa Kolumba, Francisco sloužil jako 1.důstojník kapitána Martín Alonso Pinzóna karavely LA PINTA. Spolu s nimi plul i nejmladší bratr Vicente Yáñez Pinzón jako kapitán na lodi LA NIÑA.

Na Kanárských ostrovech doplnili zásoby. Po dalších pěti týdnech plavby námořník, viz Rodriguez de Triana, ze stěžně LA PINTA zpozoroval 12.10.1492 ve dvě v noci zemi. Dopluli k dnešním Bahamám a ostrov, u kterého přistáli, Kolumbus nazval San Salvador. Dnes na tomto místě přistání stojí velký kamenný kříž a původní Kolumbův dřevěný kříž je uložen v místním kostele.

Došlo ke sporům mezi kapitánem Martín Alfonso Pinzónem a Kryštofem Kolumbem a 21.11. se LA PINTA oddělila od flotily kvůli vlastním průzkumům. S bratrem objevili a prozkoumali dosud neznámý ostrov, dnešní Portorico. 6.1.1493 se připojili opět ke Kolumbovi na LA NIÑA a na cestě do Španělska u Azorských ostrovů je bouře rozdělila. Poté přistáli ve španělském Bayona. Odtud se vrátili do Palos de la Frontera 15.3.1493.

Francisco Martín se svým mladším bratrem Vicente Yáñezem podnikli ve službě koruně cesty k dobytí Itálie a v listopadu 1493 Alžíru. V roce 1496 zásoboval španělská vojska bojující o Neapol.

V roce 1498 se Francisco jako kapitán zúčastnil třetí Kolumbovy cesty do Nového světa. V roce 1499 Francisco se svým bratrem Vicentem na čtyřech lodích a s mnoha rodinnými příslušníky v posádce provedli samostatný průzkum Brazílie a Amazonky. Zábor Brazílie pro špandělskou kourunu nemohli provést, neboť již patřila Portugalcům podle Tordesillaské smlouvy z roku 1494, viz Duarte Pacheco Pereira.

Dále prozkoumali více jak 3000 km pobřeží Jižní Ameriky od La Plata až ke Kolumbem již objevénému ústí Orinoca, Venezuele a ostrovu Tobago. Při průzkumech zajali a unesli 30 amazonských Indiánů a náklad brazilského dřeva. Na cestě k Hispaniole jim bouře zničila dvě lodě. Po mezipřistání se 30.9.1500 vrátili do Španělska.

Francisco se také podílel na přípravách a zúčastnil se čtvrté Kolumbovy cesty. Po vyplutí z Cádizu 11.5.1502 se čtyřmi loděmi na Kapverdách doplnili zásoby. Po vyplutí Francisco Martín Pinzón však v bouři utonul s celou posádkou i lodí v červnu 1502.

V rodném domě je dnes muzeum bratrů Pinzónů a bratři jsou také na slavném obraze s Kryštofem Kolumbem „Primer desembarco de Cristóbal Colón en América“ od Dióscoro Teófilo Puebla Tolína z roku 1862.

Diogo Fernandes Pereira též Diogo Fernandes de Setúbal, Peteira *1470?? Setúbal - +1510?? Portugalský navigátor a kapitán. Objevitel Madagaskaru, Sokotry a souostroví Maskareny. Jako první plul jižně a východně od Madagaskaru a objevil možnost zkrácení cesty do Indie.

Pocházel z chudých poměrů. Vlastní pílí se vypracoval a byl povýšen na poddůstojníka. Později sloužil na lodích jako důstojník a navigátor.

Po korunovaci portugalského krále Manuela I. byla do Indie 6.dubna 1503 vyslána Pátá armada. Flotila devíti lodí pod velením admirála viz Afonse de Albuquerque. Tam byl Diogo jedním z kapitánů na lodi CONCEPÇÃO (DE SETÚBAL). Ačkoli nebyl šlechtic ani boháč, byl majitelem lodě a kupcem z města Setúbal jmenován kapitánem.

Z Lisabonu vyplul jako kapitán v eskadře pod velením viz António de Saldanha.

U Kapverd v bouři byla eskadra rozptýlena a po namáhavém hledání se Diogo rozhodl proplout Mysem Dobré Naděje a zakotvil v Mosambiku, kde čekal na ostatní. Pak pokračoval na východ a objevil Madagaskar, který obeplul z jihu na východ. Dále pokračoval na sever mimo dohled afrického pobřeží až objevil ostrov Sokotra. Zde Pereira v prosinci zakotvil a přečkal zimu, protože letní monzunové větry pominuly. Diogo byl velmi překvapen přítomností syrských křesťanských obyvatel ostrova Sokotra. Do Indie odplul v únoru 1504 a v březnu připlul do Cochinu, kde právě zuřily boje se Zamorinem a ihned se zapojil do bitvy.

Po návratu v roce 1505 jeho zpráva o objevení ostrovů Madagaskaru a Sokotry zaujala královský dvůr. Především Sokotra byla zajímavá pro svou optimální strategickou polohu a křesťanské obyvatelstvo. Ostrov nabízel možnost kontroly monopolu obchodu s kořením. Téměř okamžitě byly vypracovány plány na jeho uchvácení. Velitelem akce byl určen Afonso de Albuquerque kapitán lodi CISME (CIRNE) u Osmé armady admirála Tristão da Cunha, která vyplula v polovině roku 1506. Diogo byl na lodi CISME loďmistrem. V prosinci zakotvili v Mosambiku a pod vedením Dioga byl proveden průzkum Madagaskaru a jeho okolí. 9.února 1507 východně objevil ostrovy Réunion (Ilha de Santa Apollonia), Mauricius (Ilha de Cirne) a Rodrigues (Ilha de Diogo Fernandes). Toto souostroví bylo roku 1512 pojmenováno Maskarény.

Pak se opět připojil k Osmé armadě a zúčastnil se obsazení Sokotry. Tam také již zůstal do konce svých dnů.

Duarte Pacheco Pereira *1460 - +1533. Portugalský voják, kartograf, kapitán a lovec pirátů. Na svou dobu byl velmi vzdělaný v matematice, astronomii, vojenské taktice a strategii.

Byl synem João Pacheco a Isabel Pereira. V mládí sloužil jako králův panoš. V roce 1455 ukončil studia s vyznamenáním. Oženil se s Antonií de Albuquerque, měli sedm dětí a nemanželského syna Lisuarta.

V roce 1488 prozkoumával západní pobřeží Afriky avšak ztroskotal. U Princova ostrova ve Guinejském zálivu byl zcela vyčerpaný Duarte zachráněn kapitánem Bartolomem Diazem, vracejícím se z prvního průzkumu Mysu Dobré naděje.

Zkušenosti nadále získával vlastní pílí i od Diaze, což mu zajistilo uplatnění a titul jako oficiální královský kartograf.

Od roku 1490 žije v Lisabonu jako králův osobní strážce. V roce 1494 byl zmocněncem krále pro dojednání konečné podoby Tordesilaské smlouvy. Ta byla téhož roku podepsána Portugalskem a Španělskem a stvrzena papežem.

Tordesilaská smlouva rozdělila tehdejší nekřesťanský svět mezi Portugalsko a Španělsko. V této smlouvě byla hranice na 46° západní délky, asi 2280 km západně od Kapverdských ostrovů. Stojí v ní, že území objevená na východ od této linie patří Portugalsku a na západ od ní Španělsku. O několik let později byla také dohodnuta východní hranice na 134° východní délky, procházející Novou Guineou.

Duarte Pacheco Pereira v letech 1495-99 sloužil v pevnosti São Jorge da Mina v dnešní Ghaně.

Portugalský král Manuel I. v roce 1498 vyslal na tajnou výpravu osm lodí pod velením kapitána Duarte Pacheco Pereiry. Ještě téhož roku dosáhl severního pobřeží Brazílie. Při dalším průzkumu objevil ústí Amazonky a ostrov Marajó. Po návratu byly tyto objevy před Španělskem utajeny. Toto území bylo pro Portugalsko oficálně zabráno až roku 1500, viz Pedro Alvarez Cabral.

9.března 1500 byl Duarte kartografem flotily třinácti lodí Druhé armady pod velením admirála Pedra Alvareze Cabrala, která měla za úkol upevnit pozici Portugalska v Indických koloniích. Při cestě je zastihla bouře, po které přistáli u břehů Brazílie. Po vztyčení portugalské vlajky, odsloužení mše, doplnění zásob a nutných opravách zamířili na Mys Dobré naděje. Zde je 3.května 1500 stihla bouře, při které se potopily čtyři lodě. Při této bouři 29.května utonul i dřívější objevitel tohoto mysu, viz Bartolomeo Diaz.

Dále pokračovali se zastávkami podél afrického východního pobřeží až do Indie. V Indii přistáli 13.září 1500. Tam bylo získáno území v Cochinu. Cabral a Pereira se vrátili do Lisabonu 23.června 1501 se čtyřmi loděmi.

Po korunovaci portugalského krále Manuela I. byla do Indie 6.dubna 1503 vyslána Pátá armada. Flotila devíti lodí, kde byl Duarte jedním z kapitánů, na lodi ESPIRÍTO SANTO, pod velením admirála Afonse de Albuquerque. Po přistání v Cochinu byla zahájena výstavba historicky první evropské pevnosti v Asii Fort Manuel (Sant’Iago). Duarte byl jmenován velitelem pevnosti. Byly navázány obchodní styky se sousedním královstvím Quilon. Tím byly zpevněny základy portugalských kolonií v Indii.

V lednu a únoru 1504 se Afonso s flotilou vrátil do Portugalska. Duarte Pacheco Pereira s posádkou dvou lodí a sto padesáti vojáky zůstali v Cochinu. Krom svých sil měl k dispozici ještě dvě stě až tísíc malabarských válečníků a tři měnší lodě. Pokračovali ve výstavbě pevnosti a osady. Od března do července 1504 se ubránili sedmi útokům vojsk Zamorina z Calicatu v počtu deseti tisíc vojáků při jednotlivém útoku. Kromě toho měl Zamorin ještě dvěstěšedesát malých lodí. V březnu připlula opožděná loď kapitána Dioga Fernandese Pereiry a ihned se zapojila do bitvy.

I přes obrovskou přesilu Zamorina se obráncům podařilo Cochin udržet díky osobní iniciativě jednotlivých vojáků i strategickému důvtipu a umu generála Duarte Pacheco Pereiry. Také se zde proslavil v bitvě u Cochinu jeho syn Lisuarte. Po vítězství pokračovali ve výstavbě kolonie.

Při svém návratu do Lisabonu v roce 1505 byl Duarte přivítán velkolepou oslavou a král Manuel I. jej osobně vyznamenal za obranu Cochinu a udělil mu grant.

V letech 1505–1508 Duarte napsal knihu Orbis Esmeraldo de situ (Oblasti Smaragdového světa), v níž shrnuje svá pozorování flory a fauny v Indii. Kniha se považuje za jednu z prvních vědeckých prací svého druhu byla však veřejně publikována až v roce 1892. V této knize se Duarte také zmiňuje o své cestě a objevu Brazílie už v roce 1498. Informace byla z politických důvodu utajena i s ohledem na Tordesillaskou smlouvu.

Roku 1508 byl králem pověřen zničit francouzské piráty především Mondragona, působící v oblasti mezi Azorskými ostrovy a portugalským pobřežím, drancující portugalské lodě plující z Indie. Zajmout Mondragona se mu podařilo v roce 1509 u mysu Finisterre v Biskajském zálivu.

Během této doby byl Duarte na dvoře křivě pomlouván z korupce a krádeží svými nepřáteli u dvora. Nakonec byl pozván do hlavního města, kde byl krátce uvězněn, neboť byla prokázána jeho nevina. Nicméně závistiví šlechtici od dvora mu nadále ztrpčovali život. Duarte Pacheco Pereira zemřel vyčerpán sám a bez prostředků.

Portugalský historik Joaquim Barradas de Carvalho z Brazílie v roce 1960 napsal: Duarte Pacheco Pereira byl génius srovnatelný s Leonardem da Vinci, protože Duarte objevil vzorec pro výpočet hodnot na poledníku s tolerancí chyb čtyř procent nebo méně. V této době byla běžná míra chyb mezi osmi až patnácti procenty.

Jeho deník z roku 1506, který je uložený v Portugalském Národním archívu, má první záznam o výrobě jednoduchých nástrojů šimpanzi.

Vicente Yáñez Pinzón *1462 Palos de la Frontera - +září 1514. Španělský námořník, kartograf, kapitán a objevitel.

Byl synem otce Martína a matky Mayor Pinzónů z významné a bohaté námořní rodiny. Měl dva starší bratry, také námořníky. Vicento byl dvakrát ženatý a měl čtyři děti.

Od dětství se plavil jako plavčík, vypracoval se na kapitána obchodních lodí své rodiny. Také se s bratry účastnil námořních bitev Katalánska a Aragonie s Portugalskem.

V květnu 1492 Vicente s bratry dostal od královského dvora příkaz plně spolupracovat s Kryštofem Kolumbem a připravit s ním cestu na západ. Sám Kryštof Kolumbus si velmi chválil pomoc bratrů Pinzónů. 3.8.1492 vypluli s Kryštofem Kolumbem z Palos de la Frontera na jeho první cestu. Vlajková karaka LA SANTA MARÍA byla pod velením Kryštofa Kolumba, Vicente Yáñez Pinzón plul jako kapitán na lodi LA NIÑA a jeho bratři pluli s karavelou LA PINTA, Martín Alonso jako kapitán a Francisco jako důstojník.

Na Kanárských ostrovech doplnili zásoby. Po dalších pěti týdnech plavby námořník, viz Rodriguez de Triana, ze stěžně LA PINTA 12.10.1492 zpozoroval ve dvě v noci zemi. Dopluli k dnešním Bahamám a ostrov, u kterého přistáli, Kolumbus nazval San Salvador. Dnes na tomto místě přistání stojí velký kamenný kříž a původní Kolumbův dřevěný kříž je uložen v místním kostele.

21.11.1492 LA PINTA odplula na vlastní průzkum. Kolumbova LA SANTA MARÍA ztroskotala při průzkumu Hispanioly (Haiti) a Kolumbus s posádkou byl zachránen lodí LA NIÑA, viz Kryštof Kolumbus.

Vicente se vrátil do Palos de la Frontera 15.3.1493.

Vicente Yáñez se svým starším bratrem Francisco Martínem podnikli v královských službách cesty k dobytí Itálie a v listopadu 1493 Alžíru. V roce 1496 zásoboval španělská vojska bojující o Neapol.

V roce 1498 se Vicente zúčastnil třetí Kolumbovy cesty do Nového světa. V roce 1499 Vicente jako kapitán se svým bratrem Franciscem na čtyřech lodích a s mnoha rodinnými příslušníky v posádce provedli samostatný průzkum Brazílie a Amazonky. Jako první Španěl překročil rovník a se svým bratrem Franciscem jako první Španělé vstoupili na půdu Jižní Ameriky. Budoucí Amazonku pro svou nezměrnou rozlehlost delty Vicente Yáñez Pinzón pojmenoval Santa María de la Mar Dulce (Svatá Marie od Sladkého moře). Od břehu ke břehu Amazonky Vicente naměřil 40 mil.

Zábor Brazílie pro španělskou korunu nemohli provést, neboť byla v portugalské sféře vlivu podle Tordesillaské smlouvy z roku 1494, viz Duarte Pacheco Pereira.

Dále prozkoumali více jak 3000 km pobřeží Jižní Ameriky od La Plata až ke Kolumbem již objevénému ústí Orinoca, Venezuele a ostrovu Tobago. Při průzkumech zajali a unesli 30 amazonských Indiánů a náklad brazilského dřeva. Na cestě k Hispaniole jim bouře zničila dvě lodě. Po mezipřistání se 30.9.1500 vrátili do Španělska.

Vicente Yáñez Pinzón byl 5.9.1501 králem jmenován guvernérem Portorica a jím objevených území od Amazonky na jih. Také mu byla slíbena šestina výnosů plynoucích z těchto území. 8.10.1501 byl povýšen do rytířského stavu.

V roce 1502 odplul na Portorico jako guvernér. V roce 1504 vyplul na průzkum pobřeží dnešního Hondurasu. Krátce po návratu byl Vicente Yáñez Pinzón v roce 1505 jmenován starostou San Juan, hlavního města Portorica.

V roce 1508 společně s kapitánem Juan Díaz de Solís hledali průchod do Indie a Číny. Prozkoumali celé pobřeží od Hondurasu po Mexiko, zde došlo k prvnímu kontaktu s Aztéky. Poté prozkoumali jih Jamajky. Následující rok pátrali od Hondurasu jižním směrem až k zálivu La Plata. Jejich hledání průchodu na západ bylo bezvýsledné a proto Vicente Yáñez Pinzón upadl u dvora v nemilost. Zbytek života prožil v ústraní.

V roce 1513 onemocněl a zemřel v září 1514 v Seville.

V Palos de la Frontera má společnou sochu s bratrem Martín Alonso Yáñez Pinzónem. V rodném domě je dnes muzeum bratrů Pinzónů a bratři jsou také na slavném obraze s Kryštofem Kolumbem „Primer desembarco de Cristóbal Colón en América“ od Dióscoro Teófilo Puebla Tolína z roku 1862.

Antonio Pedro Pigafetta, též Antonio Lombardo, známý jako Antonio Pigafetta *1492 Vicenzo, Benátská republika - +1534-35 Vicenzo. Učenec, spisovatel a dobrodruh Benátské republiky. Zúčastnil se výpravy kolem světa pod velením admirála Fernanda de Magallanes.

Antonio Pigafetta pocházel z bohaté šlechtické rodiny z Vicenza. V mládí při studiích se nejvíce věnoval astronomii, geografii a kartografii. Mluvil italsky, latinsky, francouzsky a španělsky. Po studiích na univerzitě sloužil na lodích řádových rytířů sv. Jana z Rhodu. Asi od roku 1515 doprovázel monsignora Francesca Chieregati, vysokého úředníka papeže Lva X. V roce 1518 společně odcestovali do Španělska, kde byl Antonio Pigafetta představen španělskému králi Karlu I. (od roku 1519 císař Římské říše národu Německého jako Karel V.).

Poté se Antonio Pedro Pigafetta usadil v Barceloně. Dozvěděl se o plánované výpravě admirála Fernanda de Magallanes na ostrovy koření Moluky západním směrem, která se připravovala v Seville. Jeho rozhodnutí připojit se k výpravě bez nároku na podílech z výnosů z prodeje koření bylo bez okolků přijato. Admirál Fernando de Magallanes začlenil Antonia do připravované flotily Armada de Molucca jako jediného cestujícího, kronikáře a badatele s platem 1 000 Maravedí (1 Maravedí = 4 818,98 Kč), vyplaceno předem za výpravu.

10.srpna 1519 ze Sevilly vyplula Armada de Molucca, flotila pěti obchodních lodí admirála Fernanda de Magallanes.

• Vlajková karaka TRINIDAD, 110 tun s 55 muži pod velením kapitána Fernanda de Magallanes.

• Karaka SAN ANTONIO, 130 tun s 60 muži pod velením kapitána Juana de Cartagena.

• Karaka CONCEPCIÓN, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Gaspara de Quesada.

• Karaka VICTORIA, 90 tun s 45 muži pod velením kapitána Luise de Mendoza.

• Karavela SANTIAGO, 75 tun s 32 muži pod velením kapitána João Rodriguese Serrão.

Lodě byly vyzbrojeny celkem šedesáti dvěma (62) děly se zásobou 2 540 kilogramů (5 600 liber) střelného prachu. Posádky lodí tvořilo 237 mužů, z většiny Španělé a Portugalci. Byli tam také Benátčané, Janované, Francouzi, Němci, Vlámové, Angličané a Řekové.

První zastávka byla na Tenerife na Kanárských ostrovech 28°28′N 16°15′W. Zde došlo k hádce, neboť kapitán a účetní Juan de Cartagena ignoroval námořní subordinaci, nerespektoval názory zkušených kapitánů ani samotného admirála Fernando de Magallanes. Z Tenerife pokračovali k ostrovům Zeleného mysu, Kapverdy (Cabo Verde) 15°55′N 24°5′W a odtud v jihozápadním kurzu přes Atlantik. 27. listopadu překročili rovník, 6. prosince spatřili pevninu Jižní Ameriky a poté zakotvili na mysu sv. Augustína (Cabo de Santo Agostinho) 8°17'51"S 34°57'20"W, dnes Brazílie. Během plavby byl Juan de Cartagena za pobuřování ke vzpouře uvězněn na lodi VICTORIA. Esteban Gómez byl jmenován kapitánem SAN ANTONIO a další plavba již probíhala bez potíží až do zátoky Rio de Janeiro (dnes zátoka Guanabara) 22°49'S 43°8'W, kde zakotvili 13. prosince 1519.

V únoru 1520 byl prozkoumán záliv La Plata (Río de La Plata) 35°40′S 55°47′W, který se zdál být hledaným průlivem do Jižního moře (Mar del Sur). V březnu, aby přečkali nastupující zimu, zakotvili v objevené zátoce, kterou nazvali Zátoka sv. Juliána (Bahía San Julián) 49°21'S 67°44'W.

Tady počátkem dubna 1520 došlo ke vzpouře, když z vězení uprchl Juan de Cartagena s pomocí zrádců vedených lodním knězem Pedro Sánchez de la Reina a s pomocí dalších zrádců kapitána Gaspara de Quesady a navigátora Juana Sebastián Elcano del Puerto a jejich mužů, kteří obsadili karaku SAN ANTONIO. Připojily se i CONCEPCIÓN a VICTORIA s částmi posádek. Druhý den Juan de Cartagena požadoval, aby se admirál Fernando de Magallanes oficiálně a dobrovolně vzdal své funkce a že nadále není vůdcem plavby, kterým bude následně jmenován on sám.

Vzpoura byla ukončena díky rozhodnosti admirála Fernanda de Magallanes a důstojníků Gonzala Gómez de Espinosy a Duarta Barbosy téměř bez boje. Nejdříve obsadili karaku VICTORIA, kde padl vzbouřenecký kapitán Luis de Mendoza. Lodě vzbouřenců SAN ANTONIO a CONCEPCIÓN, na níž se ukrýval „statečný“ Juan de Cartagena, se vzdaly zcela bez odporu. Poté veřejný soud rozhodl všech 40 vzbouřenců popravit. Admirál Magallanes rozhodnutí soudu změnil a 38 mužů bylo amnestováno a v řetězech začleněno do posádek. Zrádci kapitán Gaspar de Quesada a důstojník Antonio Coca byli 7. dubna 1520 popraveni. Vůdci vzpoury účetní Juan de Cartagena a lodní kněz Pedro Sánchez de la Reina byli s trochou vody a sucharů 11. srpna 1520 vysazeni na ostrůvku v Patagonii a ponecháni svému osudu. Duarte Barbosa byl jmenován kapitánem lodi VICTORIA. V této době byly také sundány okovy všem vzbouřencům a Juan Sebastián Elcano del Puerto byl dočasně jmenován kapitánem CONCEPCIÓN.

Počátkem místního jara 24.srpna 1520 pokračovali dál na jih a prozkoumali řeku Santa Cruz. Karavela SANTIAGO byla vyslána dále na jih k průzkumu pobřeží. Tam v jarní bouři ztroskotala. Podařilo se zachránit celou posádku i s kapitánem João Rodrigues Serrão. Admirál Fernando de Magallanes se rozhodl zakotvit a čekali několik týdnů, než bouře skončí. João Rodrigues Serrão byl jmenován kapitánem karaky CONCEPCIÓN a Juan Sebastián Elcano del Puerto jeho zástupcem.

21. října 1520 objevili mys, který byl nazván Mysem sv. Uršuly a jedenácti tisíců panen (Cabo Santa Úrsula y las Once Mil Vírgenes). Dnes se tento mys s majákem nazývá Mys panen (Cabo Vírgenes) 52°20'0"S 68°21'15"W. Záhy poznali, že se jedná o ústí do hledaného průlivu a mořský průliv poznali podle nepitné vody hluboko ve vnitrozemí.

Průliv Fernando de Magallanes nazval 1. listopadu Průlivem Všech svatých (Estrecho de Todos los Santos). Už během dalšího průzkumu průlivu jej námořníci přejmenovali na Magellanův průliv. Při plavbě průlivem byla také objevena Ohňová země (Tierra del Fuego) 54°S 70°W, která byla nazvána podle velkého množství indiánských ohňů viděných v noci. Také spatřili velká hejna ptákům podobných nemotorných bytostí s černou srstí (tučňáci). Antonio Pigafeta zaznamenal ještě další neznámá zvířata jako rypouše sloní, tuleně apod.

20. listopadu se kapitán Esteban Gómez s posádkou karaky SAN ANTONIO zrádně vrátili do Španělska. Tito zrádci na královském dvoře admirála Magallanese očernili z vlastizrady, kolaborace s Portugalci a urážek španělské koruny.

Za 38 dní 28.listopadu 1520 dopluly tři lodě do Jižního moře (Mar del Sur). Stali se tak prvními Evropany plavícími se ve východním Pacifiku. I v současnosti je pro zkušené námořníky plavba tímto průlivem obtížná.

Při odpočinku, zásobení a nutných opravách Antonio Pigafetta zaznamenal další zcela neznámou floru a faunu jako velbloudy bez hrbů (lamy) či mořské ptáky. Flotila tří lodí pokračovala severozápadním kurzem přes neznámé Jižní moře (Mar del Sur). Flotilu během čtyřměsíční plavby nestihla žádná větší bouře a kupodivu vál příznivý vítr. Fernando de Magallanes tento zatím neznámý oceán nazval Klidným, Tichým mořem, latinsky Mare Pacificum a španělsky Mar del Pacífico. Během plavby nenašli žádný ostrov, zkažené zásoby docházely, posádky sužovaly kurděje. Z hladu se snědly i kůže ze stěžňů, plachet či bot. Došlo i na hobliny z prken, různé červy a krysy, se kterými se kupčilo.

Po přeplutí rovníku 13. února 1521 zamířili na západ a 6. března objevili souostroví, kde byli přivítáni stovkami domorodců na malých, štíhlých a rychlých člunech s latinskými plachtami, dnes známé jako proa. Ač byli domorodci pohostinní a milí, vzali si vše, na co sáhli. Došlo ke kulturnímu střetu, neboť tito lidé si půjčovali cokoli, ale z pohledu Evropanů to vypadalo jako krádež. Proto byly tyto ostrovy nazvány Ostrovy Zlodějů (Islas de los Ladrones). V současnosti se tyto ostrovy nazývají Severní Mariany (Northern Mariana Islands) 16°8′N 145°45′E a Guam (Guam) 13°27'N 144°47'E, na kterém přistáli. Flotila se 150 muži nabrala sílu, čerstvé zásoby a 9. března 1521 vypluli dál.

O sedm dní později přistáli na filipínském ostrově Homonhon (Isla Homonhon) 10°43'44"N 125°43'18"E, stali se prvními Evropany na Filipínách. Místní král Ka Lamba si s Fernando de Magallanes vyměnili dary a pozval je na návštěvu k rádžovi na ostrov Cebu (Isla de Cebú) 10°22'N 123°47'E. Rozhovory tlumočil sluha a otrok Henrique de Malaca.

7. dubna 1521 byli na Cebu vřele přijati rádžou Humabonem a královnou Hara Amihan, kteří přijali křesťanství a byli pokřtěni. Přitom jim byla předána soška Jezulátka dnes známého jako Jezulátko z Cebu (Santo Niño de Cebú) a kříž (Cruz de Magallanes). V současnosti je soška umístěná v bazilice Santo Niño a kříž v kapličce vedle baziliky, obojí na Magellanově ulici (Magallanes Street) v Cebu. Na oplátku slíbil admirál Fernando de Magallanes rádžovi vojenskou pomoc ve válce se sousedním králem Lapu-Lapu na ostrově Mactan (Isla de Mactán) 10°17'N 123°57'E.

Na ostrově Mactan se Fernando de Magallanes pokoušel vyhnout se válce a přesvědčoval krále Lapu-Lapu ke křtu a smíru. To však král Lapu-Lapu odmítl. K ránu 27. dubna 1521 se strhla bitva s mnohonásobnou přesilou ostrovanů. Námořníci podléhali, Antonio Pigafetta byl zraněn a museli ustoupit k lodím, které z děl ostřelovaly domorodé válečníky. Admirál Fernando de Magallanes raněný několika oštěpy kryl naloďování svých mužů a přitom padl.

Velení flotily i lodi TRINIDAD převzal kapitán João Rodrigues Serrão. Se zbytky mužstva se odpoutali z boje a odpluli na Cebu. Po přistání s rádžou Humabonem pokračovali v jednání. Došlo však ke zradě, Magellanův otrok Henrique de Malaca nalhal rádžovi, že jej námořníci chtějí zbavit moci a obsadit jeho ostrov. Námořníci byli v noci z 1. na 2. května napadeni. Jeden z prvních, kdo padl, byl kapitán karaky VICTORIA Duarte Barbosa. Během dalšího boje při ústupu k lodím kapitán João Rodrigues Serrão na pláži padl.

Po úniku zakotvili na ostrově Bohol (Isla Bohol) 9°50′N 124°10′E. 108 námořníků nebylo schopno ovládat tři lodě, proto tu v nejhorším technickém stavu, karaku CONCEPCIÓN, spálili. Velitelem flotily a kapitánem lodi TRINIDAD byl zvolen hlavní důstojník Gonzalo Gómez de Espinosa. Na VICTORIA si námořníci zvolili dosavadního hlavního navigátora flotily Juana Lópeze de Carvalho. Poté odpluli na ostrov Borneo (Kalimantan) 0°23'S 115°3'E. Zde se Gonzalo Gómez de Espinosa jako velvyslanec pokoušel několik týdnů přes tajemníka místního krále dojednat obchod. Hrozba portugalské přítomnosti byla příliš velká a s nepořízenou tedy odpluli. Gonzalo Gómez de Espinosa nařídil kurz na ostrovy Moluky (Kepulauan Maluku) 3°9'S 129°23'E. Během plavby koncem září 1521 bylo nutné výborného navigátora, leč mizerného kapitána, Juana Lópeze de Carvalho, nahradit. Kapitánem VICTORIA byl tedy zvolen kormidelník Juan Sebastián Elcano del Puerto.

Flotila na Molukách přistála 7. listopadu 1521 na ostrově Tidore. Místní král jejich žádosti obchodovat s kořením vyhověl. Lodě naložené kořením, převážně hřebíčkem, 18. prosince vypluly do Španělska východním kurzem přes Tichý oceán. TRINIDAD se čtyřiceti tunami koření však nabírala vodu trhlinou a byla nucena přistát k opravám a opustila karaku VICTORIA, která pokračovala dál. Pro nepříznivé větry se však VICTORIA vrátila na Moluky a 21. prosince 1521 vyplula do Španělska tentokrát přes Indický oceán.

Kapitán Juan Sebastián Elcano del Puerto a jeho muži po více jak devíti měsících strachu z Portugalců a strádání, kdy zemřelo více jak dvacet mužů, úspěšně dovedl výpravu jménem Fernanda de Magallanes do Španělska. 6. září 1522 přistála karaka VICTORIA v Sanlúcar de Barrameda a poté 9. září zakotvila v Seville. Posádku tvořilo zbývajících 18 mužů.

1. Juan Sebastián Elcano del Puerto, Španěl z Guetárie, kapitán;

         2. Francisco Albo de Ajo, Španěl z Tuy, oficiální zapisovatel lodního deníku;

         3. Miguel de Rodas, Řek z Rhodu, navigátor;

         4. Juan de Acurio, Španěl z Bermeo, navigátor;

         5. Antonio Pedro Pigafetta, Benátčan z Vicenza, kronikář;

         6. Martín de Judicibus, Janovan ze Savony, loďmistr;

         7. Hernando de Bustamante, Španěl z Méridy, námořník a holič;

         8. Nicolás de Nauplia, Řek z Nafplie, námořník;

9. Miguel Sánchez de Rodas, Řek z Rhodu, námořník;

10. Antonio Hernández Colmenero, Španěl z Huelvy, námořník a tlumočník;

11. Francisco Rodríguez, Portugalec ze Sevilly, námořník;

12. Juan Rodríguez, Španěl z Huelvy, námořník;

13. Diego Carmena, Španěl z Bayony, námořník;

14. Hans de Aachen, Němec z Cách, dělostřelec;

15. Juan de Arratia, Španěl z Bilbao, plavčík;

16. Vasco Gómez Gallego, Portugalec z Bayony, plavčík;

17. Juan de Santander, Španěl z Cueto, plavčík;

18. Juan de Zubileta, Španěl z Baracalda, plavčík. Podle deníku Juana de Santander mu bylo 14 let.

Plavba trvala 3 roky a 29 dní. Dovezený náklad 26 tun koření španělskému králi zaplatil veškeré náklady na výpravu dvojnásobně.

Tak byla dokončena první cesta kolem světa v dějinách lidstva.

Antonio Pedro Pigafetta průběh celé této plavby pečlivě zdokumentoval i nad rámec obvyklé povinnosti. Zaznamenával geografické údaje, charakter moří a klima, místní floru a faunu. Při této první cestě kolem světa si Antonio Pigafetta všiml, že se obeplutím Země získá jeden den a správně to vysvětlil: "Když se pluje na západ a vracíte se na stejné místo, jak to slunce činí, dvacet čtyři hodin se získá, jak je zřejmé."

Kromě popisu cesty jsou cenným svědectvím a první zprávou o do té doby zcela neznámých končinách. Na rozdíl od pozdějších conquistadorů si Antonio Pigafetta k domorodcům udržoval slušný křesťanský postoj a snažil se je co nejvíce pochopit. Popsal jejich odění, vzhled, rodinné vztahy, víru, zvyky, kulturu a mnoho dalšího. Několik řádek také vždy věnoval některým základním slovům jejich jazyků. Přesnost a pravdivost těchto informací potvrdil lodní deník vedený Franciscem Albo de Ajo.

Na podzim roku 1522 se Antonio Pedro Pigafetta vrátil do Vicenzo v Benátské republice. Své záznamy a zkušenosti z této plavby zpracoval v díle nazvaném „Zpráva o první cestě kolem světa" (Relazione del primo viaggio intorno al mondo), který dokončil v roce 1524. Toto dílo bylo v opisech doručeno několika evropským vládcům, včetně papeže Klementa VII.

Antonio Pigafetta byl v roce 1526 pravděpodobně na Maltě, kdy ji neúspěšně obléhali Osmané.

Na přelomu let 1534-35 Antonio Pedro Pigafetta zemřel v rodném domě.

Pro velký zájem o Pigafettovo cestopisné dílo bylo italským historikem Giovanni Rumisio v letech 1550-59 vydáváno. Informace z tohoto díla v budoucnu pomohly seriozním objevitelům, botanikům, zoologům, oceánografům a mnoha dalším. Dílo je mimo jiné zajímavé popisem Magellanova průlivu, neznámých živočichů a rostlin ale především prvním známým použitím názvu „Tichý oceán“. Dodnes se dochovaly pouze kopie Pigafettova díla, např. rukopis pro Luisu Savojskou nalezený koncem 18. století v Miláně.

Lisuarte Pacheco Pereira *1483 - +1510. Portugalský námořní voják a nemanželský syn Duarte Pacheco Pereiry. Otec jej vychovával jako svého panoše. Byl velmi zdatný, učenlivý a dobře ovládal šerm více druhy zbraní, především široký meč. Než mu bylo dvacet let, byl pasován na rytíře.

Po korunovaci portugalského krále Manuela I. byla do Indie 6.dubna 1503 vyslána Pátá armáda. Flotila devíti lodí pod velením admirála Afonse de Albuquerque, kdy byl Lisuarte na lodi ESPIRÍTO SANTO, pod velením kapitána Duarte Pacheco Pereiry. Po přistání v Cochinu byla zahájena výstavba historicky první evropské pevnosti v Asii Fort Manuel (Sant’Iago). Velitelem pevnosti v Cochinu byl jmenován Duarte Pacheco Pereira. Byly navázány obchodní styky se sousedním královstvím Quilon. Tím byly zpevněny základy portugalských kolonií v Indii.

V lednu a únoru 1504 se Afonso s flotilou vrátil do Portugalska. Lisuarte s posádkou dvou lodí a sto padesáti vojáky zůstali v Cochinu. Pokračovali ve výstavbě pevnosti a osady. Od března do července 1504 se ubránili sedmi útokům vojsk Zamorina z Calicatu v počtu deseti tisíc vojáků při jednom útoku. Lisuartův oddíl byl v čele Portugalců pod velením otce. Po bitvě z oddílu zůstalo jen pár mužů a Lisuarte, kteří byli povýšeni. I přes obrovskou přesilu Zamorina se obráncům podařilo Cochin udržet díky osobní iniciativě jednotlivých vojáků i strategickému důvtipu a umu generála Duarte Pacheco Pereiry.

Po vítězství pokračovali ve výstavbě kolonie.

V prosinci 1508 připlula flotila posil pod velením Afonso de Albuquerque, s posláním vystřídat místokrále Francisca de Almeida. Almeida však zformoval flotilu dvaceti tří lodí proti spojené egyptsko-osmanské flotile a střetli se u Diu. Lisuarte byl jedním z kapitánů a v bitvě byl vážně zraněn.

V roce 1510 při masakru portugalských vojsk, když zabírali další území, byl Lisuarte zabit.

Don Sancho Lopez Pardo Osorio Señor de la Casa de Donlebún též Sancho Pardo Osorio, Sancho Pardo de Donlebún *1537 Castropol, Asturias - +říjen 1607. Španělský kapitán a admirál.

V 16 letech odešel sloužit do italské flotily Středozemního moře proti osmanskému loďstvu.

V roce 1560 se Osorio jako jeden z kapitánů flotily křesťanské aliance zúčastnil válečné výpravy k dobytí Tripolisu (v dnešním Tunisku) a bitvy u Djerby. Viz  Giovanni Andrea Doria .

V roce 1567 se Pardo vrátil do Španělska.

Oženil se s donou Juana Manrique de Estrada y Valdés Moscoso.

V roce 1587 jej velkoadmirál Álvaro de Bazán začlenil do sestavy Felicissima Armada (Neporazitelné loďstvo, Invencible Armada, Grand Armada).

V červenci 1588 vyplula z Lisabonu a z La Coruña spojená portugalsko-španělská Felicissima Armada. Viz Juan Martínez de Recalde.

Cílem invaze v Anglii bylo zajmout královskou rodinu, vysoké státní úředníky a změnit politický systém.

Po prohrané bitvě u Gravelines bezpečně proplul bouřemi kolem Skotska a Irska a vrátil se do Španělska.

V roce 1594 byl pověřen z Kuby dovézt velké množství zlata a stříbra do Španělska. Zlaté galeony však zastihla bouře a značně je poškodila. Proto se admirál Sancho Pardo Osorio rozhodl zakotvit v San Juan na Puerto Rico (dnes Portoriko) a vyslal kurýra do Španělska s žádostí o eskortu. Zlato zatím přeložil do pevnosti.

13.11.1595 do přístavu připlula flotila pěti galeon admirálů viz Gonzalo Méndez de Canço y Donlebún a don Pedro Tello de Guzmán.

22.11.1595 připlula flotila anglických pirátů sira Francise Drakea. Don Sancho Pardo Osorio s admirály přesilu pirátů velmi úspěšně odrazili.

Později admirál Sancho Pardo Osorio s doprovodem bezpečně dovezl zlaté galeony do Sevilly. Poté odešel na odpočinek, kde se dožil vysokého věku.

Dirck Gerritszoon Pomp známý jako Dirck China či Dirck Gerritsz China *1544 Enkhuizen - +1608. Holandský obchodník, kapitán, který jako první Holanďan dosáhl Číny a Japonska.

V roce 1555 byl poslán do Portugalska, kde se učil námořnímu obchodu a jazykům. Byl vychován svými dvěma tetami žijícími v Lisabonu. Poté vstoupil do portugalského námořnictva a vypracoval se na dělostřelce. Později se uplatnil jako kapitán a obchodník v indickém Goa. Jako první Holanďan vůbec dosáhl Číny a Japonska. Cesty sem ještě několikrát zopakoval.

V dubnu 1590 se vrátil do Holandska. Kvůli svým zkušenostem byl středem zájmu nejen obchodníků a spisovatelů. Stal se tak živoucí legendou a respektovaným námořníkem.

Rejdaři Pieter van der Hagen a Johan van der Veken z Obchodní společnosti z Rotterdamu (předchůdce Holandské Spojené Východoindické společnosti VOC) počátkem roku 1598 udělali vše možné, aby Dircka Chinu získali do své flotily. Ti financovali jednu z prvních plaveb Holanďanů na dálný východ.

Dirck Gerritsz China neochotně souhlasil, protože měl být jen námořníkem na galeoně DE LIEFDE viceadmirála viz Simon de Cordes, u něho je celý seznam flotily. Velitelem výpravy byl rejdaři ustanoven na galeoně DE HOOP viz admirál Jacob Mahu. Hlavním navigátorem celé flotily byl rejdaři ustanoven viz William Adams (Miura Anjin) na lodi DE HOOP.

Hlavním cílem výpravy byly Molucké ostrovy, kde měli prodat zboží a za získané peníze nakoupit koření. Náhradním cílem byla Čína nebo Japonsko. Protože bylo Holandsko ve válečném stavu se Španělskem a v tomto období i s Portugalskem, mohli napadat nepřátelské lodě a drancovat jejich kolonie.

Po vyplutí z Rotterdamu se flotila 27.6.1598 shromáždila u ostrova Texel v Severním moři.

V září při plavbě podél afrických břehů posádku sužovaly kurděje a jiné tropické nemoci. Zemřelo přes dvacet mužů, včetně admirála Jacoba Mahu. Admirálem se stal Simon de Cordes, který přestoupil na galeonu DE HOOP. Viceadmirálem se stal viz Gerrit van Beuningen, který převzal velení na galeoně DE LIEFDE. Velení HET GELOOF převzal viz Sebald de Weert a Dirck Gerritszoon Pomp pro svou zkušenost převzal velení DE BLIJDE BOODSCHAP.

Z Guinejského zálivu vypluli až v lednu 1599. Portugalci a Španěly přísně utajovaný Magalhãesův průliv nalezli až počátkem dubna 1599. Pro nepříznivé větry jej zdolávali další 4 měsíce, kdy lodě byly rozptýleny. Během plavby průlivem na následky kurdějí a vyčerpáním zemřelo přes 120 dalších námořníků.

V ústí do Pacifiku šalupu DE BLIJDE BOODSCHAP stihla prudká bouře a kapitán Dirck China tak tak proplul. Bouře trvající několik týdnů však šalupu zahnala daleko na jih do Drakeova průlivu. Koncem října se jim podařilo vrátit na kurz. Posádka byla tak vyčerpaná, že se kapitán Dirck China rozhodl je zachránit přistáním ve Valparaiso. Po přistání v listopadu byla posádka Španěly uvězněna. Dirck China byl totiž také mezi Španěly známou a respektovanou žijící legendou, to přispělo k lepším podmínkám věznění pro něj a jeho muže. Šalupa DE BLIJDE BOODSCHAP byla zkonfiskována.

Za pět let byli osvobozeni v rámci vzájemné výměny zajatců. Dirck Gerritszoon Pomp se po návratu do Holandska vrátil k práci pro VOC. Při plavbě na dálný východ roku 1608 se v bouři v Indickém oceánu jeho loď potopila i s kapitánem Dirck Gerritszoonem Pompem.

V dnešním Nizozemí je v jeho rodném městě v Enkhuizenu pojmenováno náměstí „Dirck Chinaplein“.

Maria Mayor Fernández de Cámara y Pita známá jako Maria Pita *1565?? - +1643. Španělská hrdinka, vlastenka a legenda.

Nebyla námořník ani voják. Byla čtyřikrát vdaná a měla čtyři děti. Podruhé byla vdaná za důstojníka vojenské posádky v La Coruña kapitána Gregoria de Racamonde. Z dnešního pohledu byla ženou v domácnosti.

V roce 1589 anglická královna Alžběta I. vyslala flotilu English Armada (Contra Armada, Invencible Inglesa) dobýt španělský přístav La Coruña a Lisabon. Ta čítala sto čtyřicet šest lodí s více než 23000 námořníky a vojáky. Flotila byla pod velením piráta admirála Francise Drakea a vojákům velel generál John Norreys.

Kapitán Gregorio de Racamonde velel obraně pobřeží kolem La Coruña. Maria Pita se do bitvy dostala tím, že šla navštívit svého muže v době, kdy se Angličané již vylodili na břeh. Byla svědkem smrti svého manžela, kterého zastřelil anglický střelec z kuše. Tehdy obecně platilo, že při ztrátě velitele vojsko ustupovalo a stalo se tak i tentokrát.

Maria Pita však zabila nejbližšího Angličana, pozvedla velitelský praporec svého padlého manžela a statečně se vrhla proti útočícím Angličanům se slovy: „Kdo má čest, za mnou“. To povzbudilo ustupující Španěly, obrátili ústup v útok a zatlačily útočící Angličany do moře. Viz don Martín de Bertendona y Goronda.

Anglická invaze byla na hlavu poražena. Celkové ztráty viz sir Francis Drake.

Maria Pita je prakticky druhá Jeanne d’Arc (Jana z Arku). Proti Janě z Arku měla nesrovnatelně větší štěstí v tom, že ji její krajané Španělé za hrdinský čin nepředhodili Svaté inkvizici k upálení. Naopak ji oslavují jako hrdinku dodnes.

Španělský král Filip II. ji za statečnost přiznal důchod jako důstojníkovi armády.

Ve městě La Coruña je po ní pojmenováno náměstí, na kterém je její bronzová socha v nadživotní velikosti od Xosé Castiñeirase.

Ve městě La Coruña má vlastní muzeum v ulici Herrerias n° 28 (Kovářská čp.28).

Na její počest byla v roce 1803 pojmenována lékařská loď a v roce 2008 loď španělské záchranné pobřežní služby. Je po ní také pojmenováno dopravní letadlo Airbus A340 iberijské letecké společnosti a hotelový řetězec.

Daniel Plowman *1660?? - +září 1703. Anglický kapitán a korzár působil v Karibiku.

V červenci 1703 vypravil guvernér Bostonu Joseph Dudley loď CHARLES kapitána Plowmana proti francouzkým a španělským lodím. Nedlouho po vyplutí onemocněl a z důvodu karantény zůstal ve své kajutě. Posádka vedená proviantním důstojníkem Anthony Holdingem se však vzbouřila a za svého kapitána si zvolila poručíka Johna Quelche. Koncem září kapitán Daniel Plowman v horečkách zemřel.

DALŠÍ SE PŘIPRAVUJÍ