Hanno

Hanno též Hannon, Hanno Mořeplavec, Hanno Carthagiensis *525? - +440? př.n.l. Kartaginský šlechtic ze slavného královského rodu Magonidů. Byl námořník, kapitán, generál, admirál, objevitel, konzul a král.

Hannon se do dějin zapsal především několika plavbami podél afrického západního pobřeží v letech asi 480-450 př.n.l. Do současnosti se dochovaly dvě kopie řeckého překladu Periplus (περίπλους, Obeplutí) z 9. a 14. st.n.l. Další zmínky o Hannonových plavbách nalezneme v dílech od Herodota, Arriana z Nicomedie, Pythagora, Mohammeda al-Kanuni a Plinia staršího.

Tehdy lidé něvěděli, co je za mýtickými Herkulovými sloupy (dnes průliv Gibraltar, مضيق جبل طارق Džebel al Tárik, 35°58′18″N 5°29′09″W) a dlouho se neodvažovali plout až za ně.

V mládí Hannona přitahovaly námořní plavby okořeněné povídačkami starších námořníků. Hanno díky vzdělání věděl o plavbách Foiničanů (Féničanů) za Herkulovy sloupy.

Jako mladý muž byl kapitánem válečné veslice ve Středozemním moři a v bitvách především s Řeky se vypracoval na admirála. Také se uplatňoval jako konzul.

V říjnu 480 př.n.l. admirál Hannon velel flotile 200 lodí s 30 000 kartaginskými vojáky. V neúspěšné bitvě s Řeky u Hímery na Sicílii padl i kartaginský král Hamilkar I. Po bitvě Hannon se svou flotilou provedl úspěšnou evakuaci přeživších.

Ještě ten rok byl zvolen králem jako Hanno II. Kartaginský. Admirál Hanno požádal, aby pod jeho velením Kartágo vyslalo flotilu na západ za Herkulovy sloupy. Tam údajně byla bohatá a úrodná území, která si pak Kartaginci bedlivě střežili.

Kolem roku 470 př.n.l. z Kartága vyplula na první plavbu flotila admirála Hannona. Flotila čítala 60 veslic s asi 3 000 veslaři a více jak 5 000 osadníky. Některé zdroje uvádí počet 30 000 osadníků. To je považováno za chybu tehdejších řeckých překladatelů. Cílem flotily bylo rozšíření moci Kartága, vytvoření nových kolonií a obchodních tras.

Asi po 30 dnech propluli Herkulovými sloupy a přistáli v Gadir (dnes Cádiz, 36°32′N 6°17′W). Po pár dnech plavby na jih objevil mys Soloeis (dnes mys Spartel, رأس سبارطيل, 35°48'3"N 5°54'27"W), kde jsou Herkulovy jeskyně. Zde obsadili Foinický Tingis (dnes Tanger, طنجة, 35°46′N 5°49′W). Dále rekolonizovali dnešní Asilah (أصيلة, 35°28′N 6°2′W).

Hanno pokračoval v plavbě a objevil jezero u moře, později doplul k veliké řece Lixos (dnes Oued Loukos, واد لوكوس , 35°12′15″N 6°8′34″W). Při průzkumu hornatého pobřeží kolem řeky doplul k Foinické osadě Lixus (dnes archeologické naleziště, 35°12′0″N 6°6′40″W), kterou obsadil. V Lixusu žili potomci Foiničanů, kteří přešli na kočovný způsob života, a proto nebyl problém pro Hannona se dorozumět. Několik se jich přidalo k Hannonově výpravě jako průvodci a tlumočníci.

Pak postupně rekolonizoval další osady dnešního marockého pobřeží, jako Foinickou Thamusidu (dnes blízko Kenitry, القنيطرة, 34°16′N 6°37′W); Foinickou Sala (dnes Salé, سلا, 34°2′N 6°48′W); Foinický přístav Anfa (dnes Casablanca, 33°35′57″N 7°37′12″W) a také založil Thymiaterion (dnes Safi, آسفي, 32°18'N 9°13'W), kde byl postaven chrám boha moře Neptuna.

Po několika dnech plavby a průzkumu pobřeží dosáhl bývalé Foinické kolonie Mogador (dnes Essaouira, الصويرة, 31°30′47″N 9°46′11″W), kde vyráběli barvivo na látky. Hanno osadu obsadil a zřídil zde obchodní stanici.

Odtud dále na jih zde až do Hannonova příchodu žádný obyvatel Středomoří nikdy nebyl. A přesto tu v této době žilo mnoho afrických kmenů a rozličná zvířata.

Kolem roku 450 př.n.l. Hannon podnikl další plavby, tentokrát se dvěma či třemi loděmi. Po dlouhé plavbě na jih podél pouště a po dni plavby k východu objevil malý ostrov Kerné (dnes v Arkinské zátoce, Baía de Arguin 20°36′N 16°28′W). Odtud po objevené řece, kterou nazval Chrétes (dnes řeka Senegal, 15°58'58"N 16°30'15"W), připlul do jezera na kterém ležely 3 ostrovy větší než Kerné a bylo zde ve vodě mnoho zvířat podobných vepřům (hroši) i velké dravé ještěrky (krokodýli). Po několika dnech dopluli na konec jezera, kde byly vysoké hory osídlené plachými lidmi, které nazval Aithiopy, ti mluvili neznámým jazykem i pro lixuské tlumočníky.

Vrátili se na moře a asi po týdnu dopluli k pobřeží s vysokými horami zarostlými lesem (dnes pobřeží Sierra Leone a Liberie), kde žili lidem podobní menší chlupatí tvorové, kteří dost křičeli. Hanno je nazval Troglodyti/é.

Později dopluli k výběžku, tlumočníky zvanému Západní roh (dnes Palmový mys, Cabo Palmas, 4°22'5"N 7°43'40"W). Po zásobení se plavil několik týdnů až do rozlehlého mořského zálivu a tehdy mohutné říční delty (dnes řeka Niger, 4°21'7"N 5°58'33"E), kde se po obou březích táhly roviny a po večerech prosvítala ohniště.

Po několika dalších týdnech plavby a průzkumu pobřeží Guinejského zálivu spatřili před sebou zemi zachvácenou ohněm, který dosahoval k černému nebi. Hora byla nazvána Opora bohů, Θεών Όχημα (dosud činná sopka Kamerunská hora, 4°13′0″N 9°10′21″E). Po dalším asi týdnu plavby kolem ohnivých potoků lávy dopluli do zátoky a k mysu Jižní roh (dnes Lopézův mys, Cabo Lopez 0°37'35"S 8°42'41"E).

Obrátili se na zpáteční cestu a přistáli na dohled Opory Bohů u ostrova (dnes ostrov Bioko dříve Fernando Poo, 3°30′N 8°42′E). Ostrov byl hustě obydlený velkými divokými chlupatými lidmi. Lixujští tlumočníci cestující s Hannonem tyto velké divoké lidi nazývali gorillai, řecky Γόριλλαι. Podařilo se jim chytit jen 3 divoké ženy, ale žádného muže. Ženy se tak zuřivé bránily, že musely být zabity. S jejich staženými kůžemi se vrátili do Kartága, kde byly uloženy v chrámu Tannit.

Admirál a král Hanno II. své objevné plaby kolem západní Afriky nechal zaznamenat na kamené stély pod názvem „Cesta Hannona, krále Kartaginců, do libyjských zemí za Héraklovými sloupy, kterou zasvětil v chrámu Ba'al Hammona“. Stély byly uloženy v Melkartově chrámu v Kartágu.

Zdroje od Plinia staršího a dalších však naznačují, že Hannon mohl obeplout africký kontinent, od Gadiru (Cádiz) až do Rudého moře.

Americký misionář, lékař a přírodovědec Thomas Staughton Savage (1804 -1880) za účasti amerického vědce a anatoma Jeffriese Wymana (1814-1874) v roce 1847 identifikovali neznámý druh velkého lidopa z Gabunu, který byl nazván gorila. Tím byla potvrzena historická prvavdivost Hannonových plaveb.

Dnes chápeme, že tehdy se Hannonovo vyprávění jevilo jako čirá fantazie. Dnes ovšem víme, že Hanno byl velký mořeplavec, jako první doplul do rovníkové Afriky a popsal západní pobřeží Afriky. Odvážil se plout na místa, která lidé neznali a o sobě lidé věděli velmi málo a planetu neznali vůbec.

Meandrující řeky, změny klimatu, tektonický pohyb země atd. změnily polohu výše zmíněných oblastí i říčních toků. A je třeba počítat s tím, že dnes řeky a hory nemusí být nutně tam, kde byly kdysi.

Jeho jménem byl nazván kráter Hanno na Měsíci 56°18′0″S 71°12′E.

Texty: P.Patočka, M.Gorejová, H.Prien

Korektura: Ali

15. září 2016

Prameny: viz ZDROJE